Český superman skáče z 27 metrů. Z výšek mám strach, říká

Zuzana Mocková Zuzana Mocková
10. 4. 2015 13:00
Rozhovor s adrenalinovým skokanem Michalem Navrátilem o nebezpečném sportu, závratích i neustálém překonávání hranic.
Foto: archiv Michala Navrátila

Praha – Třicetiletý Michal Navrátil patří mezi světovou elitu v cliff divingu. Po celém světě dosáhl řady úspěchů a v současné době je světovou sedmičkou. V roce 2020 se chystá na olympiádu.

"Mám to štěstí, že mě můj koníček zatím uživí. Skáču do vody na karibské skokanské show na největší zaoceánské lodi na světě," vysvětluje skokan.

Denně trénuje, a přestože je každý skok z výšky do vody bolestivý a nebezpečný, přestat s tímto adrenalinovým sportem nehodlá. "Jsem rád, že můžu reprezentovat Českou republiku ve sportu, který tu nemá žádnou historii," říká.

Aktuálně.cz: Vím, že jste skokan, ale přesto – nemáte závratě?

Michal Navrátil: Jsem skokan, ale jakmile na sobě nemám plavky, mám z výšek strach. Speciálně cítím závrať ve výškových budovách a mrakodrapech. Jako by se se mnou ta budova měla zřítit, a uvažuji nad útěkem. Nakonec ale při pohledu z okna přemýšlím, jakou variantu vrutu a salt bych z té výšky dokázal zvládnout.

A.cz: Proč jste si vybral zrovna skákání? Neříkejte, že jste chtěl být už od dětství skokanem.

Od dětství jsem byl blázen do všech možných sportů. Závodně jsem plaval a chodil na gymnastiku, takže jsem později vlastně skloubil dva sporty do jednoho a vyšly z toho skoky do vody.

A.cz: Kdo vás učil skákat z výšek?

Vším jsem si prošel v podstatě sám. V Podolí jsem začal závodit v jedenácti letech a od šestnácti jsem už skákal z dvanácti metrů, což bylo to jediné v Čechách, z čeho bylo možné skákat. Po nějaké době jsem odjel do Švýcarska, kde odstartovala moje kariéra. Seznámil jsem se se skokany z celé Evropy a poprvé pocítil, jak bolí dopad z dvaceti metrů do horské ledové vody.

A.cz: Nyní ale skáčete i ze sedmadvaceti metrů.

Ano, dá se říci, že nad dvacet metrů je vaše tělo neovladatelné, pokud se bavíme jen o skoku do vody po nohou. Je lepší skočit pár salt, kdy vyplníte ve vzduchu čas, než dopadnete do vody, a přitom stále kontrolujete rotaci.

Bez denního tréninku se ale samozřejmě neobejdu, ať už je to z můstku od tří do deseti metrů, nebo fyzická příprava, posilování... Skákat ze sedmadvaceti metrů se dá nejblíže v Rakousku v adrenalinovém parku za Innsbruckem, kam jezdím zkoušet nové prvky.

Máte pravdu, bolí to.

A.cz: Jaký to je pocit, stát a mít pod sebou tolik metrů?

Pokud vím, že budu skákat z dvaceti sedmi metrů, moje tělo se automaticky připravuje. Už od rána cítím příval adrenalinu a jsem nesvůj. Myslím, že to tak mají všichni sportovci, když musí podat nějaký výkon. Příjemný pocit to není, ale musím se soustředit hlavně na to, co musím udělat po odrazu.

A.cz: Žádný skok z takové výšky není bez bolesti... 

Máte pravdu, bolí to. A to nejen z dvaceti sedmi metrů, ale už během přípravy, když skáču od tří do deseti metrů, to se mnohdy neobejde bez placáků. Chci ale něco dokázat. Jsem rád, že můžu reprezentovat Českou republiku ve sportu, který tu nemá žádnou historii. Momentálně se dá říci, že ve světě je kolem třiceti lidí, kteří jsou schopni skákat na závodní úrovni.

A.cz: Poranil jste se někdy při tréninku nebo závodě? 

Zranění jsou většinou při tréninku. U mě to byl otočený kotník pod vodou, kdy už nevydržel dopady po půlročním skákání z dvaceti šesti metrů. Také jsem měl popraskané průdušky, když jsem se zastavil hrudníkem o vodu. Tehdy jsem týden plival krev. Hned jsem se ale musel dát do kupy a skákat dál. Každý den po zranění totiž máte větší a větší respekt, protože víte, že to opravdu bolí. Na závodech jsem pak ze sedmadvaceti metrů přetočil skok a narazil si kostrč. Při tréninku se mi stává, že si vyrazím dech. Je to hrozný pocit, kdy nic nemůžete dělat a panicky lapáte po dechu.

A.cz: A co ostatní závodníci?

V případě jiných skokanů jsem viděl, kdy při nepovedeném skoku už nevyplavali a museli je vylovit potápěči. Byli pak na týdny v krunýři, protože si udělali něco s krční páteří. Jeden si zlomil lícní kosti po dopadu na hladinu sbalený do klubíčka. Vážná zranění jsou také vnitřních svalů stehen, když se pod hladinou rozjedou nohy.

A.cz: Byla někdy chvíle, kdy jste si řekl, že už toho je dost? Už se opravdu bojím a nestojí mi to za to?

To si říkám každý rok v půlce sezony, kdy naskáču na každém závodě během čtyř dnů patnáct skoků. Někdy musíme skákat na závodech z dvaceti sedmi metrů už od deseti hodin ráno do rozbouřeného moře na Azorech nebo studeného jezera v Irsku, Norsku nebo Dánsku. Po těch pár dnech jsem rád, že odcházím domů zdravý.

A.cz: Máte nějaký talisman nebo provádíte určitý rituál před skokem?

Talisman nemám, ale před skokem provádím takový rituál. Vždy si udělám pár výskoků se skrčenýma a s nataženýma nohama, abych se připravil na tvrdý dopad. Také si zakřičím, abych se nabudil.

A.cz: Kdy vás uvidíme na olympiádě?

Tento sport se stále více dostává do povědomí lidí. V roce 2013 na mistrovství světa se zařadil mezi plavecké sporty a FINA ho plánuje představit na olympiádě v roce 2020.

A.cz: Uživí vás skoky do vody?

Mám to štěstí, že mě můj koníček zatím uživí. Skáču do vody na karibské skokanské show na největší zaoceánské lodi na světě. Je to jediná možnost, jak trochu trénovat a připravit se na závody.

A.cz: Co na váš nebezpečný koníček říká rodina?

Rodina mě podporuje, ale má samozřejmě strach. Vědí, že tvrdě trénuji, abych se nezranil, ale i tak každým skokem riskuji, že se mi pod nebo nad vodou něco stane. Musím být stále ve střehu. Má přítelkyně mě ale podporuje i při závodech, na kterých mě také doprovází.

Michal Navrátil

Michal Navrátil
  • narodil se 5. června 1985 v Praze
  • vystudoval Fakultu tělesné výchovy a sportu UK
  • od října 2008 byl skokanem v cirkuse v Shenzen v Číně
  • o rok později se už plavil s transatlantickou lodí, kde baví lidi svými skokanskými kousky
  • když mu bylo 16 let, začal sbírat ceny za skoky z 16 metrů
  • největším úspěchem je vítězství v Mediterranean cup v roce 2011 v Itálii

A.cz: Jak hodnotí lidé na zaoceánské lodi vaše výkony? Jsou v zahraničí více zvyklí na tento druh zábavy?

Ve světě se snaží přijít stále s něčím novým a skoky do vody jsou něco, co každého udiví. Výška a adrenalin lidi přitahují. Proto jsou skokanské show v Americe i Evropě v různých zábavních parcích. Jen u nás to ještě neobjevili.

A.cz: Můžete dát na závěr nějakou historku z natáčení. Existuje vůbec?

Ano, doslova z natáčení. Bylo to během mého prvního kaskadérského výkonu při natáčení filmu Jedna ruka netleská. Tehdy mi bylo sedmnáct let a měl jsem padat za Jiřího Macháčka z dvanáctimetrového mostu se svázanýma nohama a rukama v noci do vody.

Znervózněl jsem a po prvním dopadu začal ve vodě panikařit. Snažil jsem se dostat z pásky, kterou jsem měl kolem rukou, ale nešlo to a navíc oblečení mě začalo táhnout ke dnu. Museli mě vylovit potápěči.

Režisér mi pak řekl, že to bylo moc profesionální a ať se podívám na Jirku, který hraje ve filmu takového troubu, tak abych podle toho padal. Nakonec jsme to točili natřikrát a výsledek můžete vidět ve filmu.

 

Právě se děje

před 2 minutami

Štetina prodloužil se Spartou smlouvu do roku 2022

Slovenský fotbalista Lukáš Štetina prodloužil smlouvu s pražskou Spartou, která by mu vypršela po této sezoně. Osmadvacetiletý obránce zůstane podle nového kontraktu na Letné do konce června 2022. Sparta o tom informovala na svém webu.

Štetina přišel do Sparty v létě 2017 z jiného pražského klubu Dukly. V prvním roce patřil k oporám a spoluhráči ho zvolili nejlepším hráčem sezony. Pak důrazný stoper ztratil místo v sestavě a spekulovalo se o jeho odchodu.

Štetina ale dostal důvěru od trenéra Václava Kotala a v posledních dvou březnových soutěžních zápasech před koronavirovou pauzou nastoupil od začátku. Za výkony proti Ostravě a Slavii byl chválen.

"Tahle smlouva je určitě zadostiučinění. To, co dělám pro fotbal, se mi vrátilo. Věřím i ve fotbalového boha a v tom mám před sebou čistý stůl," řekl Štetina v rozhovoru pro klubovou televizi.

Další zprávy