Obyčajnosti jsou vaší první deskou po deseti letech a slyšel jsem, že kdybyste od svého partnera a zároveň producenta Eddieho Stevense nedostala přesný deadline, možná byste ji ještě ani nevydala. Máte sklony k přílišnému perfekcionismu?
Ano, přitom už velmi dobře vím, že být perfektní není možné a je sebedestruktivní se o to snažit. Říkala mi to i moje devítiletá dcera. Přesto jsem Eddieho do poslední chvíle prosila, aby na desce ještě něco změnil, i když už jsem měla v rukou master. Naštěstí odmítl a řekl mi, že už nahrávku musím pustit ven. Bylo to těžké, ale když jsem si album včera konečně s odstupem poslechla, musela jsem mu dát za pravdu. Někdy už je čas na jiné písničky, člověk musí jít dál a žít zase jiný příběh.
I když jste album natáčela s muzikanty, kteří hrají s irskou zpěvačkou Róisín Murphy, známou také z elektronické skupiny Moloko, má hodně neučesaný, akustický zvuk. Bylo to záměrné vystoupení z komfortní zóny, způsob, jak se už v písničkách tolik nerýpat?
Přesně tak. Donesla jsem muzikantům svoje písničky a dala jsem jim úplnou svobodu. Nejdřív mi přišlo, že by některé mohly mít přece jenom trochu přesnější a čistější zvuk. Nakonec mě jejich nedokonalost ale začala bavit. V některých skladbách dokonce zůstaly pasáže, kde jsem zapomněla text a jenom jsem si tam něco mumlala. Původně jsem je samozřejmě chtěla nahrát znova, ale Eddie mě přesvědčil, ať to nechám tak.
Je to tedy nekompromisní protiklad popové produkce, která se dneska nosí. Musím přiznat, že není úplně lehké s deskou vyjít ven a postavit se za ni. Už několik měsíců jsem nervózní, jak ji lidé přijmou. Myslím, že někoho absolutně odradí a někoho naopak naprosto okouzlí. Období, kdy jsem dělala hudbu, která se měla líbit všem, už mám na druhou stranu dávno za sebou.
Už singl Delia nás napověděl, že se na desce nebudete vyhýbat ani současné společenské atmosféře. Zpíváte tam o rozdílných pohledech na svět, které nás někdy vzdalují i od našich nejbližších. Reflektujete v něm svoje pocity z čím dál vyhrocenější politické situace na Slovensku?
Určitě. Když jsem přitom písničku před třemi lety psala, byla situace na Slovensku o poznání lepší než teď. Ne že by tehdy všechno bylo idylické, ale i když jsme měli neschopnou vládu, pořád v ní byli lidé, kteří zemi drželi na správné straně historie. Dneska se naopak samospádem řítíme do hlubokých temnot. Těžko se vám na to dívá, obzvlášť když víte, že k tomu svými hlasy přispěli i lidé okolo vás.
Na druhou stranu pořád věřím, že politici, kteří teď sedí ve slovenské vládě, nás jako národ nedefinují. Většina mých kamarádů a známých s politickým vývojem jednoznačně nesouhlasí. Právě díky nim Slovensko pořád vnímám jako svůj domov, přestože teď cítím hněv a obrovský smutek, někdy až bezmoc. Hlavně ale nesmíme být lhostejní. Lhostejnost je v současnosti největší jed.
Jednou z prvních písniček, které jste na novou desku napsala, byla Malá zem, kde také zpíváte o Slovensku. Když jsem ji slyšel, přišlo mi, jako by se vám po rodné zemi na jednu stranu stýskalo, ale zároveň jste si uvědomovala, že je vám už trochu malá. Připomeňme, že s partnerem a dětmi dlouhé roky žijete v Londýně. S jakými pocity se na Slovensko vracíte?
Jak kdy. V poslední době na mě samozřejmě doléhá vyhrocenost politické situace. Brzy nás čeká druhé kolo prezidentských voleb. Mám velmi přátelský vztah se Zuzanou Čaputovou a myslím, že kromě jiného udělala hodně pro slovenské umělce a kulturu. Empatie, kterou do naší politiky přinesla, byla světlem v temných časech a je otázka, kdo ji nahradí. Proto se teď na Slovensko vracím s pocitem nejistoty, jak to celé dopadne. Zároveň ale neztrácím naději. Bratislava je koneckonců podobně otevřeným a tolerantním městem jako třeba Praha a lidé, se kterými se tam potkávám, se mi malí vůbec nezdají.
Problém vidím spíš na venkově a v menších městech, kde převládá strach z toho, jak se svět mění, což je pochopitelné. Proto je teď na Slovensku tak důležitá kultura. Na koncertech nebo třeba v divadlech se totiž můžete setkat i s jiným pohledem, než má vaše bublina, a přestanete se tolik uzavírat. Politici, kteří na Slovensku momentálně řídí ministerstvo kultury, sice můžou umělcům hodně zkomplikovat život, ale nemyslím si, že nás zastaví. Čekají nás těžké roky, a právě proto musíme tvořit o to víc.
V rozhovoru pro slovenský Denník N jste nedávno říkala, že v dnešním světě nejde zůstat neutrální a že i umělci musí dát jasně najevo, na které straně stojí. Neváhala jste přesto, jestli se do společenských témat ve své tvorbě pouštět? V Česku se třeba angažovaní hudebníci stále setkávají s nepochopením, řada lidí si myslí, že by se k politice vyjadřovat neměli.
Jedna věc je zábavní průmysl a druhá umění. V zábavním průmyslu lidé nechtějí řešit vážná témata, tam jde o líbivou hudbu, u které se posluchači pobaví, dají si pivo a zatancují si, což je v pořádku. Úloha umění je ale jiná, tam hudba musí občas rozvířit vodu. Umění je nutné, abyste se nad něčím mohli zamyslet a začali se na věci dívat jinak. Každý interpret se musí rozhodnout, co je jeho cílem - jestli chce zůstat v zábavním průmyslu, anebo dělat umění. Sama už v zábavním průmyslu dávno nejsem, protože mi jeho prostor připadal příliš omezený.
Před pár týdny se mimochodem v Bratislavě rozdávaly hudební ceny Radio_Head Awards a největší úspěch měli právě muzikanti s angažovanou tvorbou. Ať už to byla skupina Berlin Manson s producentem Fvlcrvmem, raper Fvck_Kvlt, nebo Vojtik - mladý kluk z Detvy, který dává nahlédnout, jak se vám na Slovensku žije, když pocházíte z romské komunity a zároveň jste queer.
Všichni otevírají důležitá témata, která slovenskou společnost posouvají kupředu. Chce to samozřejmě odvahu, a pokud někdo politickou situaci komentovat nechce, je to jeho rozhodnutí. Hodně bych ale ocenila, kdyby se svým názorem vystoupil třeba i někdo z mainstreamu, a myslím, že nejsem sama. Lidé, kteří s politikou současné vlády nesouhlasí, totiž nejsou menšina. Tvoříme podstatnou část populace a je třeba to ukázat.
Ve skladbě Mám pocit se dotýkáte už zmiňovaných sociálních bublin a zpíváte, že vám dnešní svět občas připadá příliš černobílý. Je svět v Londýně přece jenom méně černobílý než v Bratislavě, anebo lze jistou uzavřenost po brexitu pozorovat i tam?
Londýn myslím pořád zůstává ostrůvkem svobody, stejně jako Manchester, Liverpool, Bristol nebo Edinburgh. Na britském venkově je ale cítit podobný strach jako na slovenském. Měla jsem pocit, jako by se po brexitu celý ostrov posunul od Evropy dál, a to i fyzicky. Přijde mi, že už z tváří lidí poznáte, kdo hlasoval pro brexit a kdo proti. Stačí vám prohodit dvě věty a hned máte jasno, na které straně stojí. Zdá se mi, že brexit přinesl do Velké Británie rozdělení, které tam dřív cítit nebylo. Celá Evropa je teď ostatně zmítaná nacionalismem.
Nejvíc mě nicméně zaráží, jak snadno dnes dáváme nálepky lidem, kteří mají jiný názor než my. Zejména na sociálních sítích, kde vládne černobílé vidění světa, které mě vůbec nebaví. Spektrum pohledů, myšlenek a příběhů je totiž ve skutečnosti mnohem barevnější. Jsem přesvědčená, že bychom měli naslouchat i lidem, s nimiž nemusíme nutně souhlasit.
Vraťme se teď zpátky do minulosti. V prvním singlu Struny přiznáváte, že jste odmalička byla jiná. Jak se vám s touhle jinakostí v rodném Martině vyrůstalo? Prožila jste dospívání plné vzdoru?
Ano. S rodiči jsme bydleli v jednom z cihlových domů postavených v 50. letech. V Martině se dřív vyráběly tanky, ale po nástupu Václava Havla se fabrika zavřela. Tím vznikla obrovská vlna nezaměstnanosti, která se pak promítala i na osudech našich sousedů. Moji rodiče byli vzdělání, takže jejich zkušenost byla jiná. Odmalička jsem ale sledovala i příběhy lidí, kteří skončili bez práce, propadli alkoholismu a tak dále. Vždycky jsem byla pozorovatelem okolního světa. Pamatuju si, jak jsem stála v přízemí u okna, dívala se na dvůr a vnímala všechny tragédie i komedie, které se tam odehrávaly.
Všechno to ve mně silně rezonovalo. V pubertě se mnou vyloženě cloumaly emoce, takže jsem dodnes vděčná, že to se mnou rodiče přežili. A že se mi nic nestalo, protože malá města bývají zrádná. Zároveň jsem už v útlém věku cítila, že hudba je pro mě bezpečným prostorem, ve kterém můžu být sama sebou. Už jako dítě jsem byla takový osamělý jezdec, nad vším jsem hodně přemýšlela a zůstalo mi to dodnes. Na jednu stranu jsem extrovert, který miluje večírky, na druhou stranu miluju svou samotu a být jenom s vlastními myšlenkami je pro mě největší inspirací.
Na hudební scéně jste prorazila na přelomu milénia s deskou V cudzom meste. Dnes mladé zpěvačky často nahrají debutové album v dětském pokojíku, pak ho vyvěsí na internet a posluchači si je už na streamovacích službách sami najdou. Jak těžko se ale ve světě popu prosazovalo tehdy, navíc na Slovensku?
Tehdy to bylo úplně jiné. Na Slovensku fungovali hledači talentů a všichni byli posedlí představou, že musí přijít nová Marika Gombitová. Pamatuju si, jak jsem v Martině jako tanečnice vyrazila na nějakou šílenou diskotéku a najednou jsem si povídala s místním dýdžejem. Bylo mi asi šestnáct, a když mi prozradil, že hledá mladé zpěvačky, řekla jsem mu: "Co ještě hledáš? Vždyť já jsem tu." Hned druhý den mě vyzvedl a zavezl do lokálního rádia. Pustil mi písničku, já jsem ji rovnou nazpívala a pak se z ní stal regionální hit.
V 90. letech byl hudební svět výrazně mužský. Ženy nebyly vnímané jako silné kreativní osobnosti, které mohou být zároveň autorkami i producentkami. Na to zapomeňte. Zpěvačky musely být v první řadě hezké. Taky se od nás očekávaly vysoké tóny, takže když jsem v nahrávacím studiu zkusila nasadit bluesový feeling, producent mi řekl, ať už to nikdy nedělám. Samostatnou kapitolou pak byly texty. I když jsem dostávala písničky od těch nejlepších textařů, ani jedna mě nereprezentovala.
Tak jste se postavila na zadní a začala si psát vlastní.
Ano, ukázala jsem hudebnímu průmyslu vztyčený prostředníček. Dala jsem najevo, že mám vlastní ksicht a názor. Proto se, myslím, s mými písničkami na konci 90. let tolik lidí ztotožnilo. Z holky z maloměsta se přes noc stala hvězda. Úplný zázrak ale je, že se mi na hudební scéně daří zůstávat už sedmadvacet let a že si připadám naprosto svobodná.
Zásadním zlomem na cestě ke svobodě pro vás bylo album Krajina rovina, na kterém jste opustila popové vody a vydala se směrem k alternativě. Zároveň jste na něm poprvé spolupracovala s vaším partnerem. Jak jste se seznámili?
To je dlouhý příběh. Přišla jsem do Londýna s tím, že budu velká evropská zpěvačka. Podepsala jsem smlouvu na snad čtyřicet zemí a pak jsem dva roky čekala v bytě v Chelsea, než se něco začne dít. Párkrát jsem si zahrála ve Velké Británii, občas jsem vyrazila na koncert i do Švédska nebo Norska, ale nikdy jsem v zahraničí pořádně neprorazila. Už když jsem tam přišla, tušila jsem, že v cizím jazyce nemám šanci obstát. Moje angličtina totiž sice byla dobrá, ale nedokázala jsem v ní uspokojivě psát.
Ne že bych ze sebe nic nedostala, ale v Británii zrovna začínala vlna zpěvaček jako Amy Winehouse nebo Lily Allen. Holek, které v zemi vyrůstaly a zažily si tam těžké věci, z nichž se pak v textech vyzpívávaly. Pochopila jsem, že s nimi nemůžu soutěžit a že se musím vrátit k jazyku, ve kterém se cítím doma. Už se mi ale nechtělo vracet do česko-slovenského zábavního průmyslu, Londýn mi ukázal, že to jde i jinak. Začala jsem tedy hledat někoho z alternativní scény, kdo by mi produkoval desku.
A objevila jste Eddieho Stevense.
Oslovila ho slovenská kapela Lavagance, aby za nimi přijel nahrávat do Bratislavy. Když už byl ve studiu, dostal se mu do ruky nějaký časopis a na titulní stránce jsem byla já. Eddie prý tehdy pronesl: "This is my woman." Načež se všichni zasmáli a řekli mu, že tu by chtěl každý. Přesto se mi ozval, napsal mi, s kým vším spolupracoval, a já jsem mu pak dva měsíce neodpovídala. Nakonec mi to ale nedalo a rozhodla jsem se s ním v Londýně sejít. Líbilo se mu, že jsem ho tehdy pozvala na pivo. Dodnes to každému vypráví. Okamžitě jsme si rozuměli.
Eddie je dobrodruh, člověk, který se nikdy nepodvolí zaužívanému statu quo jenom proto, že to dělají všichni ostatní. Vždycky rád zkouší nové cesty. Pamatuju si, jak jsme s kapelou natočili poslední track na album Krajina rovina a Eddie pak ještě nahrál, jak běháme po zahradě, smějeme se a povídáme si, aby to mohl použít na úplný závěr. Když jsem to slyšela, rozplakala jsem se. Tehdy se mi v hudbě otevřely nové dveře. Pochopila jsem, že hudba je zcela neomezené pole, kde může hrát prakticky všechno. Byl to krok do neznáma, který se pochopitelně neobešel beze strachu, ale rozhodně stál za to.
Jana Kirschner (45)
- Rodačka ze slovenského Martina od dětství chodila na hodiny zpěvu a klavíru. Debutové album vydala už jako teenagerka, zásadní úspěch ovšem zažila s druhou deskou V cudzom meste. Na přelomu milénia zvítězila v anketě Slávik a vyhrála také ve dvou kategoriích na cenách slovenské hudební akademie.
- V půlce nultých let se přestěhovala do Londýna, kde natočila anglicky zpívané album Shine. Její zahraniční ambice se ale nenaplnily. Vrátila se tedy ke slovenštině a se svým pozdějším partnerem Eddiem Stevensem nahrála kultovní desku Krajina rovina, na které se od popu odklonila k alternativě.
- Nadšené ohlasy kritiků zaznamenala také s následujícím experimentálním dvojalbem Moruša. Letos po desetileté odmlce vydala novinku Obyčajnosti, na které ji sekunduje kapela irské zpěvačky Róisín Murphy. Produkoval ji opět Eddie Stevens, se kterým vychovává dvě dcery a nadále žije ve Velké Británii.
Předpokládám, že umělecká spolupráce se životním partnerem může mít i svá úskalí. Dá se pak vůbec oddělit práce a soukromí?
Nedá. Nálada ve studiu se přelévá domů a nálada z domova zase do studia. Několikrát se nám například stalo, že jsme měli rozdílné názory na aranže některých písniček, a pak jsme se spolu doma půl dne nebavili. Přes všechny těžkosti ale naše spolužití bývá taky ohromně inspirativní. Záleží, jak vzájemné neshody dokážete zpracovat. Řada zpěvaček si po spolupráci se svými partnery řekne, že tohle už nikdy zažít nechce. I já jsem si to říkala, ale nakonec do toho vždycky jdu znova. I když to bývá boj, vím, že mi Eddie nejlíp rozumí, a jsem vděčná, že všechny úspěchy i neúspěchy můžeme prožívat společně.
Momentálně za sebou máte intenzivní tvůrčí proces. Vydání desky obnáší taky neméně intenzivní marketingovou kampaň a v dubnu vás zase čeká turné po slovenských a českých městech. Zároveň se staráte o dvě děti - třináctiletou Matildu a devítiletou Yolanu a pendlujete z jedné země do druhé. Jak se to dá všechno stíhat?
Je to úplně šílené. Někdy si říkám, jestli se na hudbu nemám vykašlat. Pokud jste žena, která pracuje v kreativním průmyslu, a zároveň máte děti, vyžaduje to opravdu velké nasazení, sílu a soustředění. Vůbec nejhorší jsou pro mě chvíle, kdy toho mám v hlavě najednou strašně moc. Musíte řešit něco pracovního a zároveň se starat, kdy vaše děti končí ve škole a v kolik jim začínají kroužky. Občas mi připadá, jako bych balancovala s talíři na paličkách a marně se snažila mezi všemi svými životními rolemi najít rovnováhu. Když si potom můžu na dvě hodiny sednout do letadla, mám pocit, jako bych byla měsíc na dovolené. Jinak je to totiž nekonečný maraton a já se právě nacházím v jeho posledním kilometru.
