Film Lesní vrah se vzpírá všemu, co by člověk čekal od žánru true crime. Viktor Kalivoda v něm skoro nemluví, jeho vnitřní démony můžeme vyčíst jen z mimiky. Motivace, které ho poháněly, zůstávají do posledního záběru obestřeny tajemstvím. Co by si měli diváci ze snímku odnést?
Mohli by se myslím dovědět něco o sobě, o svém vztahu k násilí a ke společnosti. Doufám, že pak budou pozornější ke svým blízkým. Celé neštěstí Viktora Kalivody totiž spočívalo v tom, že byl strašně osamělý. Právě opuštěnost ho pravděpodobně dovedla k pokusům vzít si život a následně i k vraždám.
Ve filmu přitom vidíme pohledného, vysportovaného mladého muže, který pocházel z dobrého rodinného zázemí. Matka Viktora Kalivody byla lékařka, otec pracoval pro NATO. On sám se krátce před spácháním zločinů zúčastnil vědomostní soutěže Chcete být milionářem?, odkud si odnesl 320 tisíc korun.
Ano, Kalivoda byl nadprůměrně inteligentní, měl IQ kolem 130. Studoval hned na několika vysokých školách, jeden rok mimochodem strávil na policejní, ale z každého oboru nakonec odešel. V dopise z vazby, který adresoval svým rodičům, zmiňoval, že mu žádná škola neměla co nabídnout.
Prozradil v dopise, čím se tak užíral? Vyšetřovatelům, kteří ho zadrželi, se přiznal k vraždám, ale neustále opakoval, že jim do jeho motivů nic není.
O žádných traumatech z dětství v dopise nepsal. Pravděpodobně tedy vyrůstal zcela standardně, jako kdokoli z nás. Proto jsme taky se scenáristou Zdeňkem Holým nechtěli natočit klasický biografický film, který by se vracel do Kalivodova dospívání, a rozhodli jsme se zachytit jen poslední rok jeho života. Právě tahle minimalistická forma mě na námětu lákala nejvíc.
Když se ale vrátím k vaší otázce, řekl bych, že se Kalivoda postupně dostal do nepřátelského vztahu s okolním světem. Rozhodl se, že se zabije, jenže si na život nedokázal sáhnout. Předpokládáme tedy, že se chtěl dostat do natolik zoufalé situace, aby byl sebevraždu schopný uskutečnit, což se mu nakonec ve valdické věznici podařilo. Počítal s tím, že za trojnásobnou vraždu dostane doživotí a pak už se k činu odhodlá. Zločiny pro něj byly prostředkem k sebedestrukci.
Film jste konzultoval s plukovníkem Michalem Mazánkem, který vyšetřování případu vedl. Dozvěděl se během výslechu víc, než vidíme na plátně, nebo jeho vnitřní pochody rozklíčoval právě až díky zmíněnému dopisu?
Výslech ve filmu zachycujeme docela věrně. Kalivoda se policistům přiznal k vraždám, přesně popsal, co, kde a jak uskutečnil, ale motivy z něj nedostali. Teprve když jeho otec vyšetřovatelům poskytl dopis, který mu napsal, dověděli se Michal Mazánek a jeho kolegové například o tom, že si Kalivoda zbraň nejdřív vyzkoušel na dobytku. Připustil, že se poprvé musel hodně překonávat, a když krávu přece jenom zastřelil, nebylo mu pak vůbec dobře. O pár dní později si to nicméně zopakoval na druhém stádu, zjistil, že se zlepšuje, a tak si posléze troufl i na lidi.
Vzhledem k rostoucí popularitě žánru true crime vyvstává otázka, jestli bychom se sériové vrahy, jako byl Viktor Kalivoda, měli vůbec snažit pochopit a věnovat zlu mediální prostor. Jak se k tomu stavíte vy?
Hodně se mluví o nebezpečí nápodoby, které tady samozřejmě je. Sám Kalivoda se nechal inspirovat Olgou Hepnarovou, která v 70. let najela nákladním autem na tramvajovou zastávku a zabila osm lidí. V dopise z vazby zmiňoval, že chce dokončit, co se Hepnarové nezdařilo. Zřejmě měl v plánu střílet na cestující v pražském metru. Policisté mu v tom podle Michala Mazánka zabránili jen díky tomu, že ho zatkli v půl osmé ráno, zrovna když ozbrojený vycházel ze svého bytu. Už proto jsme nechtěli Kalivodu jakkoli heroizovat.
Snažit se sériové vrahy pochopit je ale myslím důležité. Jedině tak totiž můžeme se zlem něco dělat. Podobné činy většinou vycházejí nejen z duševní narušenosti, ale i ze společenského kontextu. V Česku podle mě neklademe dostatečný důraz na prevenci ani psychologickou podporu. Psychiatrická péče je u nás dost zanedbávaná. V současné době se navíc lidé čím dál víc odcizují, mnohem víc času tráví na sociálních sítích, než aby se spolu scházeli. Právě na internetu se taky vzory patologického chování snadněji šíří.
Žánr true crime máte rád i jako divák. Neoblíbili jsme si ho proto, že nás zlo v hloubi duše fascinuje?
Jistě, ale fascinace zlem tady byla odpradávna. Může se zdát, že se teď příběhy sériových vrahů natáčejí víc než kdy dřív. V minulosti ovšem měly největší úspěch zase válečné filmy, točily se snímky o Hitlerovi a dalších zločincích světových dějin. Ale i snímky o vyšinutých jedincích, jako byl Scorseseho Taxikář. Nejde tedy o nic nového.
Dívat se pořád jen na kladné hrdiny, kteří nemají žádné problémy, by nás dlouho nebavilo. Hledáme příběhy, které v sobě mají taky nějakou temnotu nebo bolest. Při sledování filmů a seriálů podle skutečných zločinů se můžeme zamyslet, jestli bychom něčeho podobného náhodou nebyli schopní i my sami a kde se v člověku zlo bere.
Na filmu Lesní vrah jste začal pracovat už před osmi lety. Shodou okolností se však do kin dostává čtyři měsíce po střelbě na pražské filozofické fakultě. Máte z načasování premiéry obavy, nebo ho naopak vnímáte jako příležitost tragické události reflektovat?
Dubnovou premiéru jsme měli naplánovanou ještě předtím, než ke střelbě na filozofické fakultě došlo. Prosincové události nás samozřejmě šokovaly a probírali jsme, jak se k nim postavit. I proto jsme projekce Lesního vraha spojili s besedami, kterých se účastní jak Michal Mazánek, tak psycholog Karel Netík, jenž se Kalivodou zabýval.
Je myslím evidentní, že nám nejde o žádnou senzaci, spíš chceme pátrat po obecnějších otázkách, které případ lesního vraha může vzbuzovat. Na debatách pak pochopitelně rezonuje i téma prosincové střelby a my se mu nijak nevyhýbáme. Sám vidím mezi oběma pachateli podobné rysy. Oba byli osamělými vlky, Kalivoda mohl provést něco podobného v pražském metru, kdyby ho policisté nezatkli.
Ve filmu velmi sugestivně navozujete Kalivodovu osamělost a jeho marné úsilí sprovodit se ze světa. Sám jste si v mládí prošel neúspěšným pokusem o sebevraždu. Měl jste díky tomu pro jeho zoufalství jisté pochopení?
Ano, nějaké základní porozumění vůči jeho zkušenosti mám. Fází depresí a žalu si ostatně v mládí projde hodně lidí. Mezi řekněme patnáctým a pětadvacátým rokem míváme z okolního světa dost smíšené pocity, řada z nás v tomhle věku nebývá psychicky úplně vyrovnaná. Málokdy se však naše ztracenost překlopí do takhle patologického jednání. Většina lidí včetně mě se s vlastními démony postupem času srovná, naučí se s nimi nějak pracovat a mít svůj život pod kontrolou, byť to někdy bývá těžké.
Tím se vracím k nedostatku psychologické podpory. Kdyby se měl Kalivoda komu svěřit, možná by se nic nestalo. Jenže byl osamělý vlk, a pokud se osamělí vlci pro něco rozhodnou a mají to dobře naplánované, neexistuje šance, jak je předem odhalit a jak jejich činům zabránit.
V rozhovoru pro Český rozhlas Plus jste přiznal, že vás téma smrti fascinovalo už od vašeho celovečerního debutu Mladí muži poznávají svět, který jste v polovině 90. let natočil v obléhaném Sarajevu. Co vás na území bývalé Jugoslávie zmítané válkou hnalo?
Nedostatek pudu sebezáchovy. Už jako malý kluk jsem hodně zlobil, v dospívání jsem byl nezvladatelný, v šestnácti jsem odešel z domova a vždycky jsem toužil po dobrodružství. V době války v bývalé Jugoslávii jsem zrovna studoval na FAMU a skamarádil jsem se tam i se spolužáky z Chorvatska nebo z Bosny a Hercegoviny. Bylo mi devatenáct a vůbec jsem nechápal, jak konflikt mohl vzniknout. Sledovat všechno jen v televizním zpravodajství mě neuspokojovalo, tak jsem využil příležitosti a přidal jsem se k italskému mírovému pochodu, který tam mířil.
Nakonec jsem v Sarajevě strávil rok a předsevzal jsem si, že během něj natočím dokument o mladých lidech, kteří s válkou nechtěli mít nic společného. Cítil jsem se jako jeden z nich a neuměl jsem si představit, že bychom něčemu podobnému čelili v Česku. Takovou věc může ale člověk provést jednou za život, dneska už bych do toho nešel.
Představa, že byste dnes s kamerou vyrazil třeba na Ukrajinu a zmapoval, jak tam mladí lidé prožívají ruskou agresi, vám tedy už nepřišla na mysl?
Na Ukrajině jsem točil dokument v roce 2015, krátce po anexi Krymu a pátral jsem právě po historických kořenech současného vztahu s Ruskem. Přímo do válečné vřavy už bych se ale dneska nepustil. Přece jenom už si svého života vážím trochu víc, než když mi bylo dvacet, a radši to přenechám mladším.
