Zatímco na deskách Bazén a Deti rýb zněli Korben Dallas více elektronicky a psychedelicky, na v březnu vydané novince Pohyb! se vracíte k rockovějšímu zvuku. Stýskalo se vám už trochu po syrovější energii vaší rané tvorby?
Ano. Za covidu jsme přišli o jednoho člena, Ľubo Petruška s námi přestal vystupovat, a my jsme se tak báli, jestli naše kapela pandemii vůbec přežije. Nakonec jsme z ní ale vyšli spíš zocelení a poslední dva roky jsme i v oslabené sestavě odehráli hodně silné koncerty. Proto jsme tu sílu chtěli využít a natočit album, který bude dobře fungovat naživo. Vyholili jsme svůj zvuk na úplný základ - Lukáš s basou, já s kytarou a Ozo za bicími. Do toho energické písničky se stopáží kolem dvou a půl minut. Na koncertech teď z nové desky hrajeme klidně osm až devět věcí, takže náš koncept přesně splnil svůj účel.
Sám jsem vás objevil někdy před deseti lety díky písničce Beh. Když jsem si teď pustil vaši novou desku, přišlo mi, jako byste se na ní k jednomu z vašich největších hitů hudebně i textově trochu vraceli. Úvodní Železný vlak třeba vnímám jako hymnu všech uspěchaných workoholiků. Jak byste album Pohyb! tematicky charakterizoval vy sám?
Workoholická hymna je myslím pro Železný vlak dost přesné pojmenování. A máte pravdu, že na desce máme hodně písniček o práci. Jinde zase zpívám: "Dnes je taký deň, ktorý treba iba prežiť, aj včera taký bol." Všichni tři máme vedle hudby velmi složitá povolání plná zodpovědnosti. Lukáš Fila vede vydavatelství, které stojí za Denníkem N, já vedu největší slovenský architektonický ateliér a Ozo Guttler je zase zodpovědný za komunikaci nejsilnější sítě slovenských rádií. Vstáváme v pět ráno a neustále makáme.
Už jsme i sami přijali, že takoví jsme, přestali jsme se za workoholismus stydět. Není potřeba se tím ubíjet, když člověk dělá, co ho baví. Momentálně už dokonce chystáme další album, protože jsem měl dovolenou a dost jsem toho složil. Lukáš zase neustále píše texty, takže jich teď máme v zásobě už asi čtyřicet. Málokterá slovenská kapela ostatně vydává desku každé dva roky.
Za chvíli budete jako Beatles, kteří v 60. letech vydávali minimálně jednu za rok.
Beatles ale zase nemuseli pracovat jako architekti nebo vydavatelé. Proto taky nahrávali lepší desky. My se řídíme heslem: "Inspirace je pro amatéry." Věříme, že z kvantity musí nakonec vylézt i kvalita. Na každé album se nám zatím podařilo natočit aspoň jednu věc, která zazářila. Na minulé desce to byla třeba Teória všetkého, o které mi už několik lidí říkalo, že je to jejich nejoblíbenější slovenská písnička.
Jak jdou vaše těžká povolání dohromady s kapelním životem, který bývá dost neuspořádaný a odehrává se hlavně po nocích?
Popsal bych to slovy: "Work hard, play hard." Hraní v kapele je pro nás ve všech ohledech dokonalý protiklad našich profesí. Umožňuje nám, abychom na chvíli sundali obleky a košile, cestovali z kraje do kraje a trávili čas jenom s partou chlapů.
Zastavil bych se ještě u jednoho textu z vaší nové desky. Ve skladbě Som dosť dobrý? zpíváte: "Visím na tvojich perách, visím na tvojich gestách, visím na tvojom uznaní." Jsou pochybnosti a křehké sebevědomí tématem, které sám řešíte? Ať už jako hudebník, architekt, nebo člověk obecně.
No jasně. Text ale napsal Lukáš a myslím, že je to z jeho strany tak trochu trolling. Image vysokého frontmana, který zpívá sugestivní písničky pro ženy v prvních řadách, podrývá nejistotou, což mi ohromně vyhovuje. Je to vlastně opak hip hopu.
Namísto machistických gest přiznáváte pochybnosti.
Ano, což je motiv, který se v našich textech opakuje už od skladby Otec. Není to ale žádná póza, jen autentické zrcadlo našeho vnitřního života. Přestože jsme relativně úspěšní, pracovití a na první pohled i sebevědomí, nejistota je naší přirozenou součástí. Všichni řešíme, co jsme mohli udělat jinak, kdy jsme se zachovali správně a kdy ne. Připustit pochybnosti přitom může být projevem vnitřní síly, možná větším než právě machistická gesta. K raperům to sedí, vůbec jim to neberu, ale k nám ne.
Ženy v prvních řadách tuhle upřímnost jistě ocení.
Nejen ženy, skladba Otec například rezonovala hlavně u mužů.
Sešli jsme se nedaleko pražského Centra architektury a městského plánovaní - brutalistní budovy, která se vám evidentně líbí. Česká veřejnost přitom tyhle nekompromisní stavby z období socialismu příliš ráda nemá. Dokážete pojmenovat, co na brutalismu oceňujete?
To stejné, co mě baví na neoklasicistní architektuře z 19. století i na té dobré současné - tedy ohromná míra pozornosti a odhodlání, kterou svým projektům autoři věnovali. Na budově CAMP, kterou nechal Karel Prager postavit pro svůj ateliér, mě například fascinuje, jak inovativně komunikuje s okolním terénem a přilehlým Emauzským klášterem. Jestli je stavba skleněná a horní patro se vznáší ve vzduchu, už mě tolik nezajímá. Pokud by totiž někdo přišel s téměř stejným návrhem, ale nedokázal by ho tak důmyslně a kvalitně zrealizovat, zdaleka by to tolik nefungovalo.
Budovy z období socialismu přitom mnohem víc definují Bratislavu než Prahu. Ať už jde o Slovenský rozhlas, Slovenskou národní galerii, Prior nebo Hotel Kyjev. Taky jsou svým způsobem ulítlé a nekontextuální. I na nich nicméně obdivuju právě neuvěřitelně poctivé provedení, kterého už dnes nedokážeme dosáhnout. Mimo jiné proto, že namísto řemeslné výroby všechno stavíme průmyslově.
Praha bývá někdy vnímaná jako skanzen oprašovaných historických budov, ve kterém ale od 90. let skoro žádné ikonické stavby nepřibývají. Jak se na ni díváte vy?
Úplně odlišně. Praha je podle mě extrémně mnohovrstevnatým městem a turistická část tvoří jen jeden z jejích elementů. Stačí se podívat do vzdálenějších čtvrtí, které mají zase jiný charakter. Včera jsem například navštívil sídliště Baba, které jsem tolik neznal, a připadalo mi fantastické. V Praze se člověk může procházet napříč historií a pozorovat, jak se město kontinuálně rozvíjelo. Její síla spočívá právě v tom, že tady ikonické stavby nejsou tak důležité a mnohem zásadnější roli hrají ty nenápadné. Ikony jsou nebezpečná věc, Bratislava je zářným příkladem.
Jak je na tom tedy z architektonického hlediska Bratislava?
Bratislavu miluju a sám její architekturu spoluvytvářím. Je ale městem, kterému historická kontinuita naopak chybí. Během 20. století se tam architektura skoro každé dvě dekády úplně přepisovala, podle toho, kdo byl zrovna u moci. Z malého provinčního městečka vyrostla metropole, kterou chtěl každý vymyslet nanovo. Ať už mluvíme o období rakouské a maďarské nadvlády, první republiky, Slovenského státu, socialismu, federalizace, nebo porevolučního kapitalismu, každé přineslo svoje vlastní ikony. Bratislava je tak městem překvapení, což není plus ani minus, to je fakt. A stejně jako v Bratislavě nedává smysl všechny budovy chránit, v Praze by se zase neměly za každou cenu stavět ikony.
Než abychom se trápili, že městu chybí ikonické budovy, měli bychom se tak podle vás zajímat spíš o to, jak veřejný prostor slouží potřebám obyvatel.
Přesně tak. Prostor mezi budovami někdy bývá důležitější než budovy samotné. Vezměte si třeba náplavku, kde právě sedíme. Když jsme sem šli, procházeli jsme kolem několika domů z 19. století, ale jejich fasády už jsme tolik nevnímali. Mnohem víc nás zajímalo, že je hezky a můžeme zůstat venku u Vltavy. Neříkám, že by se v Praze veřejný prostor nedal ještě vylepšit. Míst, kde se lidé cítí dobře, je tu ale myslím spousta.
Nemůžeme opomenout slovenskou politiku, která od návratu Roberta Fica na post premiéra prochází turbulentními časy. Jak příklon vlády k Rusku nebo nedopečenou reformu trestního práva vnímáte?
Situace je vážná a doléhá samozřejmě na všechny. Cyklus, který teď prožíváme, začal už vraždou Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Sám jsem se už tehdy účastnil protivládních protestů, na závěr každé demonstrace jsem zpíval slovenskou hymnu. Společenský tlak v té době dosáhl takových rozměrů, že Fico odešel a nahradil ho Pellegrini. Nepokoje v ulicích ale bohužel dostaly k moci Matoviče, který přinesl jen další vlnu chaosu. I když měli lidé i jinou alternativu, z nějakého důvodu si ji nevybrali. Nejenže Matovičova vláda svými nevyzpytatelnými kroky naservírovala Ficovi Slovensko na stříbrném podnose, ale zároveň v něm vyvolala touhu po pomstě.
Fico je podle mě v tuhle chvíli už jen lidská troska s otráveným srdcem. Probouzí agresivní atmosféru, která slovenskou společnost dál rozděluje. Co Orbánovi trvalo roky, Fico stihl během pár měsíců. Ve volbách holt vždycky vítězí většina, která si čas od času vybere někoho příčetného, ale mnohdy podpoří někoho nepříčetného. Demokracie má naštěstí k dispozici taky další instituce, ať už to jsou svobodná média, nebo nezávislé soudy. Proto teď Ficova vláda bojuje s veřejnoprávním rozhlasem a televizí, ústavním soudem a prezidentkou. V nejbližší době bude klíčové, kdo nahradí Zuzanu Čaputovou.
Změna vládní garnitury se dotýká i vaší branže. Post slovenské ministryně kultury od loňského října zastává televizní moderátorka Martina Šimkovičová, která je nechvalně známá svými výpady proti migrantům nebo LGBT komunitě. Petici za její odstoupení už podepsalo skoro 190 tisíc lidí. Panuje teď na kulturní scéně atmosféra vzdoru?
Ano, vnímám to tak. Nemyslím si ale, že by na tom zrovna hudebníci nebo herci byli nejhůř. Ani náhodou. Podnikatelé, novináři, ale i čestní lidé, kteří by chtěli jít do politiky, to mají daleko těžší. Kulturní scéna má nicméně nějaký hlas, který se snaží využít. Jenom asi budeme muset ještě přidat.
Koncem února jste opět zazpíval slovenskou hymnu na závěr protivládní demonstrace v Bratislavě, která se konala při příležitosti šestého výročí vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové. Je pro vás společenská angažovanost samozřejmá, nebo pečlivě zvažujete, nakolik se máte do protestů zapojit?
Hudební kariéra je pro mě spíš doplněk, živím se hlavně architekturou. Proto mám jako umělec větší svobodu, než kdybych byl na kapelu finančně odkázaný. Písničky Korben Dallas ale vždycky byly výsostně osobní, společenskou situaci jsme v textech nikdy nekomentovali. Angažovanost pro nás tedy zas tak přirozená není. Sám jsem se zatím rozhodl účastnit jen demonstrací pořádaných občanskými aktivisty. Nabídku ze stranicky organizovaného protestu jsem nepřijal, přestože mi je dotyčná strana sympatická. Na Slovensku jsme už totiž mnohokrát zažili politiky, kteří se jeden den zdáli být v pořádku, ale druhý den se chovali úplně jinak. Člověk by si pak mohl vyčítat, že je podpořil.
Věříte, že Slovensko zase čekají lepší časy?
No jasně. Všichni v kapele jsme optimisti. Svět je ale samozřejmě složitý a často si vzájemně nerozumíme. Sám třeba těžko dovedu pochopit, proč se některým Slovákům líbí, že chce Fico snižovat tresty pro zloděje. Snažím se ale lidem s jiným politickým smýšlením naslouchat. Z dlouhodobého pohledu mi totiž přijde nejzásadnější, abychom se alespoň částečně usmířili. Abychom našli alespoň nějaké kotvy, které naši společnost mohou udržet pohromadě, když už se neshodneme na médiích, kterým důvěřujeme, ani politicích, které volíme. Zabránit rozpadu společnosti je ještě důležitější než zvítězit nad Ficem.
