Hned na úvod se vám chci omluvit, že jsem pro naše setkání vybral podnik, ke kterému vede cesta do kopce pražského Žižkova a po schodech. Uvědomil jsem si to, až když jsem sem přišel.
To je v pohodě, ani jsem si to neuvědomil.
Zato já si nyní uvědomuju, že vám to asi ani nemůže vadit, když po kopcích a horách chodíte poměrně často, naposledy v roce 2019 při pokusu zdolat nejvyšší horu Jižní Ameriky. Kdy plánujete další výpravu?
Momentálně mám největší kopec před domem. Další výpravu začnu plánovat ve chvíli, kdy na to budu připravený. V prvé řadě neplánuju výpravy do zahraničí kvůli opatřením, v druhé řadě na sobě potřebuju řadu věcí změnit, ať už fyzických schopností, tak úprav typu druhé amputace. Tu kdybych měl, tak bych se zbavil dalšího zánětlivého ložiska, což by mi usnadnilo pobyt na méně bezpečných místech. Počítám, že potrvá asi dva roky, než někam vyrazím. Do Jižní Ameriky se ještě plánuju vrátit.
Je fakt, že druhou amputaci často zmiňujete.
Mám špatné prokrvení z důvodu tělesného postižení, kvůli tomu se mi jednodušeji dělají chronické rány a ty špatně mizí. Na obou patách jsem měl, tedy teď už jen na jedné, chronickou ránu, která se stále nehojí a jsou s ní neustále zánětlivé problémy. Navíc je tam potenciál, že se to může dostat do kosti a zapříčiní to otravu krve. Amputace je tedy jedno z relativně snadných řešení. Kvůli probíhající pandemii ale nechci momentálně chodit do nemocnice a zatěžovat doktory, když mezitím mohou pomáhat jiným pacientům, kteří zákroky potřebují podstatně více než já.
Vzdělávací elektronické knihy jsou zvrácenost
Mezitím jste ale stačil minulý podzim vydat knihu Vědecké kladivo, kde popularizujete vědu na praktických příkladech. Co bylo podnětem k jejímu sepsání?
Zavolali mi z nakladatelství, jestli nechci napsat knížku.
Čekal bych, že prohlásíte něco o nespokojenosti s výukou látky na školách.
Vyloženě mi zavolali z nakladatelství, jestli bych chtěl sepsat knížku Vědecké kladivo. Já na to reagoval tím, že Vědecké kladivo se nehodí na knihu, veškeré materiály jsou totiž volně dostupné na mém YouTube kanálu Vědecké kladivo, a nenalézal jsem tedy důvod, proč by si to lidé kupovali, když už to tady v podstatě je. Nakladatel i přesto trval na schůzce.
Když jsem pak o tom v mezičase přemýšlel, říkal jsem si, že bych dnes některá videa zpracoval jinak a taky přidal navazující informace a zajímavosti, které ve videích chybí.
Kdy jste se začal zajímat o vědu?
Když jsem byl malý, tak jsem se hodně díval na dokumentární filmy, zároveň jsem si ale velmi rád četl naučné knížky. Vždycky mě zajímaly ty informační boxy plné zajímavostí. A to jsem procházel, zjišťoval a porovnával to s ostatními knihami. Sice jsem četl pořád to samé dokola, ale vzbuzovalo to mou zvědavost. A i takto mi přišlo zajímavé přistoupit k sepsání knihy Vědecké kladivo, pojmout to jako rozšíření a předání zajímavostí. Když jsem pak šel na schůzku, tak už jsem měl vymyšleno, jak bych ji chtěl koncipovat. Na tom jsem se s nakladatelem domluvil a po třech letech od té schůzky i udělal.
Tři roky vám trvalo napsat Vědecké kladivo?
Trvalo to pěkně dlouhou dobu! U nakladatelství se na jednání se mnou stihlo vystřídat několik lidí. Přičemž ta kniha byla už asi rok hotová, ale oni mi hned neodpověděli na e-mail, tak jsem se na to vybodl s tím, že jim pošlu další e-mail později. Za rok mi zavolali a ptali se, co je s knihou.
V knize řešíte pouze témata, která pak přesouváte na YouTube?
Naopak, většina těch témat už na YouTube je, v knížce jsou ještě rozšířená. I z tohohle důvodu odrazuju lidi od kupování elektronických knih. Sám mám teda e-book čtečku a čtu knihy na ní, ale zvláště u vzdělávacích knih pro děti mi to přijde jako zvrácenost. Pokud už je člověk na elektronickém zařízení, ať se koukne na videa. Pro děti je vzdělávací kniha fyzickým objektem, který si otevřou na náhodné stránce, což u elektronické knihy není možné.
Přijde mi, že elektronická kniha tím ztrácí tolik, že v tu chvíli je lepší si informace vygooglit na internetu. Je to furt vzdělávací informace řečená mým stylem - doufám, že pochopitelným - ale nepřináším nějaká převratná zjištění, všechno jsou to volně dostupné informace. Je to vzdělávací knížka mířená hlavně na druhý stupeň základní školy. Pravděpodobně 90 procent těch informací ale nebude vědět většina dospělých. Fyzicky má Vědecké kladivo smysl, elektronicky absolutně ne.
Vědecké kladivo zakládáte na tom, abyste co nejrychleji a nejstručněji vysvětlil určitou problematiku. Nakolik se vám to podařilo zachovat i v knize?
Kniha si na tom přímo zakládá. Všechna témata jsou na čtyři strany. První dvě stránky obsahují to hlavní téma, ty následující ho pak rozšiřují. Například popisuji, jak funguje imunitní systém, a potom dále je, že kdybyste chtěl zlikvidovat mimozemšťana, tak je nejlepší ho pokousat, protože v ústech jsou bakterie, se kterými by si pravděpodobně jeho tělo neumělo poradit.
A teď už pracujete na druhém díle.
Teď píšu druhou část a jedno téma zpracuju za den. Bude obsahovat 50 témat a hotovo bych měl mít v druhé polovině února, měsíc pak bude trvat jazyková korektura, faktická korektura, a pak znovu druhá jazyková a faktická korektura. První díl kontrolovali moji přátelé s vědními obory a u nakladatelství to taky zkontrolovali fakticky dva lidé plus jejich korektoři.
Vědecké kladivo i do škol
Zastupujete roli učitele?
Řekl bych, že ne. Přirovnal bych to k rodinným vztahům. Učitele představují rodiče. Mohou mít s dětmi nějakou zábavu, ale zároveň musí být nějakým způsobem přísní. Nebo minimálně tak funguje školský systém, musí být přísný a musí existovat nějaká pravidla. Já jsem v podstatě takový strejda, který s sebou nese zábavu a zase odejde. Učitelé mají určitou látku, kterou musí naučit, já mluvím o tom, co mě zajímá, a zároveň děcka, která se dívají na má videa nebo čtou knihu, tak si čtou a sledují jen to, co je zajímá. Tudíž se už vyfiltrovali ti, co nechtěli, takže já mám tu jednodušší práci.
Dostáváte často zprávy, že si vaše videa z Vědeckého kladiva žáci pouštějí i ve školách?
Stává se to často. Dokonce jsem se dozvěděl o skupině, kde si učitelé sdílí učební materiály a moje videa mezi nimi kolují.
Dovolím si to otočit, není naopak problém, že učitel radši pustí video na YouTube namísto toho, aby látku sám vysvětlil?
Myslím si, že to stále oživí výuku. Alespoň co si pamatuju ze svých školních let, byl pro nás zážitek, když učitel přinesl do třídy televizi. I kdyby v té televizi hrál v podstatě výklad toho samotného učitele, stále bychom z té výuky měli jiný pocit, najednou se totiž něco změnilo. A nemyslím si, že je to špatné, na těchto učitelích zároveň obdivuju, že moje videa jen nepapouškují, ale dají mi ten kredit, nevystřihnou mě z procesu. Já bych třeba nepřiznal svůj zdroj!
Někoho tady svírá ješitnost.
Ne, ne, naopak jsem příšerně paranoidní v tom, že když kupříkladu říkám nějaký vtip, tak automaticky musím všem říct, odkud jsem ten vtip vzal. Chci se tím vyhnout ukazování prstem, že jsem odněkud "ukradl" vtip.
Když to převedu na knihu Vědecké kladivo, lhal bych, kdybych řekl, že jsem neměl občas otevřenou Wikipedii. Ne že bych z ní něco kopíroval, ale kvůli pojmům, které znám sice v angličtině, nicméně v češtině musím hledat jejich konkrétní český výraz, který bych jinak stěží lovil.
Zrovna dneska jsem psal část o tom, jak funguje zábleskový granát, flashbang. Opět jsem už na toto téma video natočil, nicméně v knize to rozšiřuji ještě o další poznatky. I když jsem do ní nechtěl dávat zbraně, to není můj úmysl. A přestože atomová bomba v první knížce je, tady mi to přišlo zajímavé z několika důvodů. Jednak jak flashbang zachycují hry a filmy - absolutně chybně. Ve skutečnosti je totiž mnohem drsnější. Chtěl jsem tak upozornit na to, že média jako hry a filmy nějakým způsobem ohýbají realitu a je dobré na to myslet. Ale taky z důvodu, že na české Wikipedii je o zábleskovém granátu sotva pár řádků. Jakmile otevřeme anglickou Wikipedii, je to neuvěřitelně dlouhá esej.
Podle čeho vybíráte do Vědeckého kladiva témata?
Nechci ve Vědeckém kladivu řešit témata, která jsou volně nedohledatelná na internetu nebo člověk stráví spoustu času jejich hledáním. Mají to být obecné, poutavé informace, které budou člověka zajímat. Proto sleduju i jiné zdroje, jakým způsobem problematiku popisují jiní lidé, a snažím se vymyslet mnohdy i lepší způsob, jak něco vysvětlit.
Když to uvedu na příkladu, vezměme si teorii relativity. Einstein ji vysvětloval na výtahu, ale já nejsem fanoušek tohohle příkladu, mám raději vysvětlení jiných fyziků na příkladu s vlakem, to je naprosto skvělé a nemá podle mě smysl vymýšlet lepší vysvětlení. Není to ale o tom, že bych opsal vysvětlení, jen používám to vysvětlení jako všichni ostatní. U jiných témat jsem přesvědčený, že existuje lepší příklad, a člověk občas ten příklad najde.
Vraťme se ještě ke školství, měly by se podle vás některé předměty omezit na úkor jiných? Můžeme se bavit o finanční nebo mediální gramotnosti.
Omezení je právě ten největší problém. Nejsem fanoušek omezování, myslím si, že každý předmět, který bychom dokázali vymyslet, má ve finále svou hodnotu a kouzlo. Myslím, že škola dokáže aspoň trochu dát někomu teoretický směr. Takže když už něco, spíš bych si s osnovami hrál.
Nebo se předměty mohou přidat už k existujícím, čímž se ale prodlouží doba strávená ve škole.
Což se jednoduše řekne, že? Když si to ale spočítáme, dojdeme k tomu, že nebudeme přidávat o hodinu navíc některým ročníkům, ale ve výsledku a dohromady mnohem více hodin učitelům, které budeme muset z něčeho zaplatit. Řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. Otázka je, kde to selže. První věc, na čem by tohle ztroskotalo, jsou peníze.
Přirovnal bych to ke zvyšování hladiny oceánů způsobenému rozpínáním vody při vyšší teplotě. Když zvýšíte teplotu o jeden stupeň, voda se rozepne o 0,03 procenta. Zní to jako nic, pokud si nevezmeme, kolik je na světě vody. Oceán se docela zvětší. Docela dost. To samé u tohoto příkladu. Přidat dítěti jednu hodinu navíc nevypadá tak strašné, ale vlastně se nepřidá hodina dítěti, ale učiteli. A prakticky nepřidáváme hodiny, ale peníze, kterými se učitelé musí zaplatit. A to nemluvím o tom, že se kvůli novým předmětům musí přidat úplně noví učitelé. A sehnat je bude zas problém.
Moc bych si přál, aby mediální gramotnost byla součástí školství. Ale pokud nebudu brát zároveň v potaz, co tohle mé přání znamená, jaký to bude mít dopad na realitu, tak je to hodně nezodpovědné přání. Proto znovu říkám, že lidé vidí v některých případech věci moc jednoduše a moc složitě zároveň.
Hledáme složitosti v jednoduchostech. A naopak
V novém pořadu České televize Kritika budoucnosti spolu s Patrikem Kořenářem kritizujete témata budoucnosti. Jak se podle vás na svou budoucnost díváme?
Typický problém ohledně předpovědí budoucnosti i mnohdy pochopení světa obecně je, že vidíme věci až moc jednoduše a moc složitě zároveň.
Máme třeba neuvěřitelný strach z rakoviny a zároveň ji strašně moc ignorujeme. Chci tím říct, že lidé řeší potraviny obsahující éčka, která mohou způsobit rakovinu, zatímco pijí alkohol, prokázaný karcinogen. Myslím si, že máme tuto nevyváženost těch představ, co je a není skutečně bezpečné či nebezpečné.
Má tohle řešení?
Já jsem ten, o kom by se ještě v 70. letech mluvilo jako o veřejném intelektuálovi, což je někdo, kdo má mít relativně dobré chápání mnoha různých oborů na základě toho, že pozná, když někdo říká hlouposti. Není to ale pochopení v té rovině, aby byl dotyčný schopen přinášet řešení. Je to někdo, kdo poukazuje na to, proč a z jakých důvodů se něco nedá vyřešit domnělým řešením.
Jenomže dnešní doba často vyžaduje řešení, nejlépe co nejrychlejší. Nejde to proto ruku v ruce?
Nemyslím si. Jde o to, že člověk, který je schopný poukázat na nějaké problémy, nemusí být zároveň člověk schopný vymýšlet řešení. Vím, že to může znít zbytečně destrukčně, protože dělám v zásadě jen tu dekonstrukci a nic nekonstruuji. Hodnota spočívá v tom, abychom zbytečně nešli do slepých uliček, když víme, že tam cesta nevede. Naopak bychom se měli zaměřovat na velké ulice, které někam vedou, kde je způsob, jak něco správně udělat. A tyto ulice by měli razit lidé, kteří daným oborům rozumí na absolutně jiné úrovni, která je mimo můj dosah, já pak funguju coby popularizátor.
Jako takovýto odborník byste zkoumal jednu z mnoha možností, kterými se dá jít. Člověk, který tvrdí, že zná řešení, je spíše politik, což vidím jako problematičtější pozici, mám radši tu svou pozici, kde vypichuju detaily.
Zmiňujete politiku, v dávnějším rozhovoru pro Aktuálně.cz jste tvrdil, že se o ni nezajímáte. Není to ale dávno, co jste na YouTube spustil kanál Tak schválně, kde politiku často komentujete, navíc jste minulý rok prohlásil, že byste se i přidal k nějaké politické straně.
O politiku jsem se začal více zajímat s příchodem koronaviru. V té době jsem viděl tolik selhání, že mi to nedalo. Ale o politiku jsem měl vždycky v plánu se začít zajímat, můj zájem o ni byl do té doby jen teoretický. Aféry mě zas tolik nezajímají, politika mě zajímá více z hlediska fungování zákonů, jakým způsobem spolu mohou politické systémy interagovat. Před těmi čtyřmi lety to vyžadovalo až moc času, navíc jsem potřeboval najít způsob, jak ten čas strávit. To jsem vyřešil živým streamováním, kde o politice mluvím a zároveň dostávám okamžitou zpětnou vazbu svého publika.
