Proč jste si vlastně zvolila poněkud netradiční práci sportovní reportérky?
Já jsem si tu práci nenašla, ona si našla mě. Vždycky jsem sledovala sport, chodila na zápasy, byl to můj koníček. Když jsem se snažila připravit a dostat na žurnalistiku, oslovila jsem snad osm deníků, abych měla už nějakou praxi. Ale nikde mě nechtěli, protože mi bylo teprve sedmnáct. No a v MF Dnes mi řekli, že proč ne, ale že v tomhle věku nemůžu psát sněmovnu a politiku. Tak jsem jim říkala, že kromě toho mě baví ještě hokej nebo fotbal. K tomu mě pustili. Považovala jsem to za super přivýdělek na gymnáziu a dobrou položku do životopisu na žurnalistiku.
Takže jste to nejprve brala jako "prozatímní stav"?
Brala jsem to jako rozjezd a už jsem se viděla jako politická komentátorka. No jo, jenže mě to začalo bavit. A také mě napadlo, proč mít práci, koníček a rodinu, že to při dětech stejně nelze stíhat. Tak jsem práci škrtla a zůstal mi koníček, za který mě někdo platí. Mohla bych dělat něco méně banálního, na druhou stranu mám ale čas zabývat se ve svém volném čase nebanálními věcmi.
Vy právě nejste úplně typická sportovní komentátorka - když přirovnáte hokejistu k Paganinimu, doplníte ještě pár reálií k tomuto slavnému houslovému virtuosovi. Zlepšila se možnost vaší seberealizace, když jste z reportérky v terénu přešla na pozici komentátorky ve studiu?
Kdepak, to s tím vůbec nesouvisí. Když je člověku kolem třiceti a musí obstarávat rodinu, tak ta možnost seberealizace naopak klesá. Ale v mládí jsem ráda četla a poslouchala hudbu, takže nyní čerpám z toho, co jsem natrénovala v dorosteneckém věku. Dneska je časově mnohem náročnější stíhat číst i jiné věci než statistiky a zápisy o utkání, ale snažím se.
Co říkáte strategii ČT, která spolu s vámi angažovala i další sportovní reportérky a ty pronikly do dříve ryze mužského světa?
Za tím, že já, Jana Niklová nebo Hana Ježková děláme hokej, nestojí strategie ČT, ale Roberta Záruby. Ten zde má takovou pozici, že když se nás tam rozhodl prosadit, tak nás tam zkrátka prosadil. Mimochodem, do fotbalu se podařilo ženě proniknout až o třináct let později.
Jak vás tehdy přijali sportovci a jak diváci?
Darina Vymětalíková
Narodila se v roce 1980. V roce 2000 nastoupila jako externistka do Redakce sportu ČT, od roku 2007 je zaměstnankyní Redakce zpravodajství ČT. V roce 2006 získala na Mediálních studiích FSV UK titul Mgr., roku 2015 titul Ph.D. V ČT působí jako hokejová reportérka, komentátorka volejbalu, moderátorka zpravodajství, moderátorka pořadů Hokej den poté, Buly, Magazín Time-out a Sportovních zpráv. Hraje volejbal, fotbal a provozuje skialpinismus a vysokohorskou turistiku.
Zdroj: Česká televize
Kdybych to měla rozdělit, tak sportovci nás přijali mnohem lépe než diváci. Sportovci se chvilku rozkoukávali, ale dali nám tu šanci se buď znemožnit, nebo prosadit, jsou to zkrátka profesionálové. Funguje zde oboustranný respekt. Diváci to vstřebávali mnohem déle, ale já je plně respektuji. Jde o ryze mužské prostředí a my jsme tam určitý cizorodý element. Nicméně myslím, že je více diváků, kterým jde o to slyšet relevantní informace a rozhovory a je jim jedno, jestli jim je říká ženská nebo mužský.
Setkávala jste se s reakcemi "Ženská! Co ta nám tady může povídat o hokeji?! Vrať se k plotně!"?
No jistě. Občas mi chodí e-maily a dopisy, ať se vrátím k plotně a háčkování. Na to jim odpovídám, že u plotny jsem dvakrát denně, akorát si u vaření pouštím NHL TV. No jo, ale to háčkování jsem se bohužel nenaučila, protože v době, co se slečny učí háčkovat, já jezdím na stadiony.
Existuje ještě dnes nějaká pozice ve sportovní novinařině, kam ženská stále ještě nesmí? Třeba komentování zápasu?
Momentálně to takto je a určitě ještě řadu let bude. Já na klasické komentování hokejového přenosu nemám a myslím, že ani mé kolegyně by to nezvládly. Už jsem komentovala mužskou extraligu volejbalu, ale to je sport, který jsem řadu let hrála a oproti hokeji je velmi statický, hráči nemění své pozice, jsou odděleni sítí a moc nestřídají. Mám velký respekt k těm, kdo komentují hokej. A krom toho - přenos zvuku mnohem lépe snáší hluboký mužský hlas, a to já ho mám ještě docela hluboký. Ale vezměte si, kdyby ženská řvala gól a jásala, to by bylo spíše legrační.
Jaké je to dělat rozhovor s hokejisty a připravovat si na ně otázky? Jde tady vymyslet něco nového, neotřelého, něco, co by dotyčného přimělo odpovědět jinak než "tak určitě", "prostě jsem zavřel oči a zaplaťpánbůh spadlo to tam"?
Dá se, ale musí se rozlišovat žánr. Rozdíl je mezi profilovým rozhovorem s hráčem, kde mu můžeme dát opravdu hodně prostoru a vše pak zeditovat a autorizovat, a mezi rozhovorem o přestávce, který trvá minutu. Tam jde o rychlý vhled, nemůžu hráče, který právě dohrál střídání, překvapit nějakou neotřelou otázkou. To ani nemá být žurnalistika typu Hemingway. Navíc by si lidé měli zkusit pozorovat utkání ze střídačky jako hokejista, tam totiž absolutně není nic vidět, takže těžko může popsat nějakou situaci, kterou každý divák viděl lépe.
Máte vytipované hráče, od nichž se reportér může dozvědět i něco víc? A co když se v utkání blýskne hráč, o němž je naopak známo, že toho před kamerou moc nenamluví?
Nejenže je máme, ale s kolegyněmi si je předáváme jako naše know-how. Ono je totiž hrozně málo hráčů, které lze oslovit i v momentě, kdy se nedaří. To vůbec nemusí souviset s inteligencí, zkrátka někdo ty emoce umí udržet a někdo ne.
Na Twitteru máte 11 200 sledujících. Jak si to vysvětlujete, že jste na síti takto populární?
Nemyslím si, že bych byla až tak populární, protože když se člověk podívá, jak jsou v Česku sledovaní třeba youtubeři, tak to není tak moc.
Na druhou stranu, když se začnete vyjadřovat k politice či společenskému dění, lidé vám hned předhazují, že jste sporťák, takže se smíte vyjadřovat jen ke sportu. Co říkáte této diskriminaci?
Já to neberu jako diskriminaci, spíše takovou nálepku. Když je složité diskutovat s názorovým oponentem a bez komunikačních faulů se s ním dobrat nějakého výsledku, tak je jednodušší dát mu nálepku, protože s nálepkou se moc polemizovat nedá.
Ale když to vezmu z druhého pohledu, tak já bych byla kompetentnější vyjadřovat se spíše k té politice než ke sportu. Mám vystudovaná mediální studia, ne sportovní žurnalistiku nebo FTVS, ani jsem nikdy nehrála hokej. Takže když mi říkají, abych se vyjadřovala ke sportu, tak je to známka, že tu svou práci dělám asi dobře. Zkrátka jsem je přesvědčila, že jsem sporťák a že jsem kvalifikovaná vyjadřovat se třeba k držení puku ve středním pásmu.
Vy máte u svého twitterového profilu uvedeno, že jste "blond držák na mikrofon". Nedáváte tím svým kritikům do ruky zbraň?
Tuhle zbraň jim nemusím dávat, to je první, co je napadne. Když ji použiju jako první, tak už jim nic nezbývá. Takže já jim naopak vystřílím všechnu munici a musí si vymyslet něco nového. A hlavně se snažím nebrat se moc vážně, člověku je pak na tom světě líp.
Na Twitru mám vždycky takovej pocit, jako by mě někdo sledoval...👀
— Darina Vymětalíková (@darina_vymetali) January 27, 2017
Zajímalo by mě, jestli ti, kdo si myslí, že jste "blond držák na mikrofon", vědí, že máte doktorát. Proč svým titulem PhD. proti nim neargumentujete?
Já když někdo šermuje tituly, tak mi to přijde legrační. Titul je také svým způsobem nálepka. O. K., mám doktorát, ale co to o mně vypovídá? Ukazuje, že jsem musela překonat určitý diskomfort, dokázat určitou výdrž, vyvíjet pedagogickou činnost, publikovat odborné články. Ale v diskusích, co vedu na internetu, tam raději používám skutečně argumenty.
Nedávno jste retweetnula větu: "A kdyby tě po dostudování nechtěli ani v McDonaldu, ještě je tu sportovní komentátor." To vám někdo napsal?
Našla jsem tu hlášku na internetu. Brala jsem to jako vtip, který mě bavil, i když nebyl nejoriginálnější a také třeba ne moc povedený. A opět je to o té munici. Když budu sama pálit municí svých kritiků, už proti mně nic nemají. Navíc tím, že jsem já tuto větu retweetla, to dostalo s tím McDonaldem ještě další rozměr.
Narážíte patrně na moment během hokejového šampionátu v Praze, kdy si bývalý hokejista a odborník ČT Pavel Richter nesl v přímém přenosu na venkovní komentátorské stanoviště tác s pochutinami z McDonaldu a nabídl vám hranolek. Jak na tuto situaci zpětně vzpomínáte?
Věděla jsem, že tam bude použit nějaký product placement McDonaldu. Chtěli to nejdřív po mně, ale já jsem jim říkala, že já rozhodně nemůžu, neboť jsem zaměstnankyně veřejnoprávního média. Tak je napadl Pavel Richter, neboť jde o externistu. Jenže lidé z marketingu, kteří věc chystali, si to nepřišli ohlídat na plac.
Pracovníci McDonaldu toho využili a strčili tác s jídlem Pavlu Richterovi do ruky, ten nepátral, jestli jsou od televize, a donesl ho tam. Super marketingový tah McDonald’s a velká chyba České televize, za níž také zaplatila. Že jsem k tomu já přišla jako slepý k houslím, je možná smutné, ale je to tak. Nicméně jsem si tehdy vzpomněla, jak mi tři roky nazpět operovali na neurochirurgii syna a na to, co se mi honilo hlavou. Rázem mi nějaký trapas s hranolky přišel úplně banální.
Ještě mi to nedá, abych se nezeptala na další populární video na YouTube, v němž režisérovi přímého přenosu říkáte, že na rozdíl od něj jste už vysílala z osmi různých prostředí. Co situaci předcházelo?
Toto vysílání bylo celou dobu technické harakiri. Přenosový vůz to posílal z hotelu, kde uváděli hokejisty do síně slávy, do druhého přenosového vozu u O2 areny a teprve odsud se to posílalo na Kavčí hory. Takže já jsem mluvila a slyšela jsem, co jsem řekla před sedmi vteřinami. Tenhle režisér tam přišel až na poslední chvíli a nezkoušel to s ostatními.
Křičel mi do sluchátka neuvěřitelné nadávky, které samozřejmě divák neslyšel. Jsem ale hrozně ráda, že jsem z jeho intenzity ubrala tak padesát procent a ze slovotvorby tak devadesát. Protože teď jsem slavná v Česku, ale kdybych mu odpověděla podobně, tak bych byla slavná na celém světě, ale hlavně by to asi bylo mé poslední vysílání.
Takže to v podstatě dopadlo dobře.
Takto to bylo jen na důtku. Ale mnohem profesionálnější by pochopitelně bylo nechat si nadávat a pak mu to po vysílání spočítat. Nicméně jsme kamarádi a dneska se už tomu smějeme.
Není to trochu nevděčné, když vy máte skutečně informované komentáře, často i s určitou nadstavbou, ale lidé si vás stejně nejvíc pamatují jako tu, které Richter šermoval hranolkem před ústy a která v přímém přenosu "zpucovala" režiséra?
Tak to asi holt na světě funguje. Více to spíše vypovídá o tom, kdo si to myslí, že nedokáže dohlédnout někam dál. Jak já říkám, my v televizi jsme jednou nohou na YouTube, to je zkrátka riziko naší práce.
Zaujal mě váš tweet "A když nepřestaneš zlobit, za trest budeš bránit Tavarese!". Vyznají se vaše děti natolik v hokeji, aby pochopily vážnost této hrozby?
Naše kluky hokej zatím moc nezajímá, ale ten sedmiletý to bere spíše přes angličtinu. Zkoumá názvy klubů NHL a překládá si, co to znamená. Musím mu také překládat, co říkají ve vysílání NHL TV. Čtyřletého syna teď zajímal Světový pohár v Torontu spíše z toho pohledu, na jak dlouho tam letím, jakým letadlem tam letím a jak je Toronto daleko.
Jak to vůbec stíháte - práci, kterou si nelze brát domů, a dva malé syny?
Já jsem doma mnohem více než jakákoliv jiná pracující máma. A když odjedu pryč večer na hokej nebo na více dní třeba na mistrovství světa, tak to už je pak otázka pro manžela a pro prarodiče, jak to zvládají. Já jsem zkrátka na šampionátu a musejí to zvládnout oni.
Považujete pokrývání Světového poháru z Toronta a vaše rozhovory s hvězdami NHL za dosavadní vrchol své kariéry?
Dá se říct, že ano. Z hlediska hokeje to bylo to nejlepší, největší koncentrace hvězd. Asi mě to skutečně za dosavadní kariéru bavilo nejvíc. Jelikož Česká televize patřila k hlavním vysílatelům, mohla jsem si říct, jaké jméno chtěla, a oni mi dotyčnou hvězdu přivedli na rozhovor. Očekávali, že to budou tři chytré otázky v dobré angličtině, pak to nebyl vůbec žádný problém. Na světovém šampionátu je to hodně o přemlouvání hráčů, tady to fungovalo skvěle.
Co plánujete do budoucna?
V tomto oboru si nelze moc plánovat nějakou vertikální kariéru. Těžko budu za rok šéfkou redakce, potom generální ředitelkou ČT a pak v Poslanecké sněmovně. Ráda bych dělala dále to, co dělám. A moc bych si přála, aby se českým hokejistům zase začalo více dařit. Protože naše hodnocení diváky se odvíjí od toho, jak je český tým úspěšný.
Jo aha, takže vy ty špatné hokejové výsledky posledních let coby reportéři odskáčete také?
Ano, přesně tak. Takový Tomáš Jílek si zažil zlatou éru českého hokeje na přelomu tisíciletí, tam šlo snadno být populární a oblíbený. Ale na druhou stranu to my, ženy, máme jednodušší. V hokeji emoce pracují, ale na nás si je hráči nevylijí, na dvoumetrovém Tomáši Jílkovi ano.
Funguje to tak, že jsou hokejisté k reportérkám ohleduplnější?
Ano, napadá mě ta historka Hanky Ježkové s finským hokejistou Petrim Kontiolou…
Ano, to video je na YouTube také velmi populární - na tři otázky jí Kontiola třikrát odpověděl jen "Nevím!".
Přesně tak. Jenže pak mu z Finska volala maminka, že se za něj musela stydět a že takto ho tedy nevychovala, aby se takhle špatně choval k ženám. Druhý den šla Hanka na finský trénink a tam se jí před kamerami omluvil. Takže máme to možná jako hokejové reportérky v mužském světě těžší, ale máme i své zbraně, které fungují.
