Vždycky když se svými vrstevníky, narozenými v prvních několika letech po obnovení demokracie, vzpomínáme na dětství v 90. letech, vnímáme tu dobu se směsí nostalgie a pobavení. Čím to je?
Nostalgie bývá charakteristická pro každého člověka, který vzpomíná na léta, ve kterých vyrůstal. Všímám si toho i u sebe, protože jsem se narodila v době kolem sametové revoluce. Do 90. let se ovšem rády vrací i starší ročníky, protože pro ně představovala éru nově získané svobody. V porevoluční době se ale současně mohly objevovat věci, které by se už dneska dít nemohly. Lidi víc experimentovali a zkoušeli podnikat, vedle toho k nám přicházely značky ze Západu a tyhle vlivy se často slévaly do trochu prapodivné směsi.
Na které fenomény 90. let dodnes ráda vzpomínáte a za které se naopak s odstupem času spíš stydíte?
Většina věcí z devadesátek u mě vyvolává spíš úsměv než despekt. Milovala jsem třeba časopisy a vždycky jsem se těšila na nové vydání, ať už to bylo Bravíčko, nebo Kačer Donald. Pořád mám zálibu v tištěných médiích a mrzí mě, že už jich dneska ubývá. Taky jsem měla ráda Family Frost. Často jsem čekala, až konečně uslyším tu jejich znělku, rodiče mi dají drobáky a já vyrazím pro velké balení nanuků. Úplně neodmyslitelně se mi s devadesátkami pojí televize, celá ta záplava nových filmů a seriálů. Musím ale přiznat, že se dneska už trochu s despektem dívám na svoji oblibu nejrůznějších telenovel. S kamarádkou jsme jich sledovaly miliony. Odpoledne jsme měly chodit do nějakých kroužků a místo toho jsme si doma na tajňačku pouštěly Esmeraldu, Divokého anděla nebo Ošklivku Betty.
V sobotu odpoledne bývalo moje guilty pleasure zase pořad Volejte řediteli s Vladimírem Železným. Bavily mě telefonáty diváků a rodiče vždycky s úsměvem na tváři kroutili hlavou, proč se na takovou blbost dívám. Co se podle mě ale Železnému ani z dnešního pohledu nedá vytknout, je fakt, že na obrazovky přinesl úplně nové formáty. Některé byly kvalitní jako třeba diskusní pořady Tabu a Áčko a jiné naopak příšerné jako oddechovky typu Doremi.
Odkud čerpáte všechny ty devadesátkové fotky, které se na vašich stránkách objevují?
Někdy po nich sama pátrám na internetu podle klíčových slov, jindy mi fanoušci mých stránek sami posílají tipy. Dobré zdroje taky bývají různé retro knihy a občas procházím i archiv ČTK. Čím dál víc se snažím lovit ztracené poklady, které lidi tolik neznají. Nedávno jsem třeba objevila fotku Václava Klause v tenisovém oblečení. Byl tam celý zpocený a udýchaný a na Facebooku sklidil velký ohlas. Od jednoho příznivce mi zase přišla obálka ze starého čísla Playboye, na které modelka pózovala se zbrusu novou Škodou Felicií. Taky bych mohla oprášit svoji sbírku starých časopisů. U nás jsme je moc nevyhazovali, takže mám u babičky na půdě spoustu Brav, Čtyřlístků a podobně.
Když už mluvíme o časopisu Bravo, na své stránce máte hned několik čtenářských dopisů do oblíbené rubriky Láska, sex a něžnosti. Pamatujete si z této rubriky na nějaký absurdní dotaz, který se na Pure devadesátkách zatím neobjevil?
Vím, že jsem tam kdysi četla dopis o ztraceném prstýnku při prvním sexu. Bůhví, kam se ten prstýnek tenkrát vytratil. Na tuhle rubriku mám mimochodem taky silné vzpomínky. Na základce jsme si se spolužáky občas napsali falešné omluvenky na tělocvik, kam se nám moc nechtělo. Pak jsme si holky i kluci sedli v šatně a tam jsme si rubriku nahlas předčítali. Všichni jsme se tomu smáli a pak to Bravo ještě kolovalo po třídě, což učitelé nesnášeli.
Co se vám vybaví, když se řekne devadesátková móda?
Jako první mě napadá ledvinka, kterou tehdy nosil asi každý a byla to mimochodem docela praktická záležitost. Nedávno jsem pořádala oslavu narozenin ve stylu devadesátek a všichni s ledvinkami říkali: "To je super, já jdu na bar a mám mobil, cigarety i peníze v ledvince. Nic si nemusím nechávat na stole a o nic se nebojím." Jako druhé bych zmínila kapsáče, které byly hlavně v druhé půlce 90. let taky všude. Někteří Češi je podobně jako ledvinky nosí dodnes, protože milují všechno, co je praktické a co má velký úložný prostor. Typicky devadesátkové je taky jakékoli šusťákové oblečení. Lidi tehdy nosili i šusťákové kalhoty a bundy ve stejné barvě, takže to pak vypadalo jako nevkusná kombinéza, která navíc na každém kroku šíleně šustila. Notoricky známé jsou potom ponožky v sandálech. Lidem díky nim větrala noha a zároveň se nemuseli bát, že by se ušpinili.
Které z těchto výstřelků jste kdysi sama nosila?
Všechny! Kromě oblečení se mi v souvislosti s módou vybaví ještě dva účesy. Ten první byl hrnec, který jsem bohužel měla, když jsem šla na základce do třetí třídy, a všichni si mysleli, že jsem kluk. Nikdy svým rodičům neodpustím, že mě tak nechali ostříhat. Ten druhý byl mullet aneb vpředu byznys, vzadu party, který jsem už naštěstí nenosila, ale pamatuju si ho na klucích.
Nepřijde vám vtipné, že je dnes vámi zmiňovaná ledvinka opět v kurzu a jenom ji mladší generace nosí přes rameno?
Ledvinka přes rameno je trochu něco jiného. Tehdy ledvinka vypadala odpudivě právě proto, že jsme ji nosili pod pasem. Kapitola sama pro sebe byla, když si ji dal nějaký tlustý chlap pod své pivní břicho.
Taky bychom neměli zapomenout na dobovou gastronomii. Jaké máte s 90. lety spjaté jídlo?
Když se řekne jídlo, tak mi na mysli okamžitě vytane kuře s broskví. Jako malá jsem si ho objednávala skoro v každé restauraci, ale broskev jsem moc nemusela, tak jsem ji z masa vždycky hned sundala pryč. Chutnal mi totiž samotný kuřecí plátek, ale všude ho nabízeli jenom s broskví a sýrem. Devadesátky se neobešly bez ulepených koženkových jídelních lístků, ve kterých lidi našli sáhodlouhé seznamy jídel. Dneska jsou přitom i díky Pohlreichovi hitem krátká menu. Některá jídla navíc často nesla tajemné názvy jako překvapení šéfkuchaře a podobně.
Líbilo se mi, že kola byla v 90. letech slavnostnější nápoj, který moje generace nepila každý den. Na narozeninových oslavách nebo o Vánocích naopak nesměla na stole chybět. Stejně výjimečná pro nás byla návštěva McDonaldu, kam s námi rodiče chodili za vysvědčení. Horší věci z americké kultury byly tehdy v Česku úplně nové a lidi na ně podle toho pohlíželi. Milovali je úplně všichni bez ohledu na společenskou třídu.
Když se v Česku v roce 1992 slavnostně otevíraly první pobočky McDonaldu, účastnily se toho VIP osobnosti, hrály tam orchestry doprovázené mažoretkami a byly to obrovské události. Před několika lety vydal McDonald tiskovku k 25. výročí vstupu na český trh a přidal k ní fotku z jedné z těchhle akcí, na které sedí v McDonaldu Dáda Patrasová společně s Karlem Svobodou a Felixem Slováčkem. Všichni tři jsou na záběru nastrojení jak na ples, popíjejí sekt a pojídají hambáče. Když jsem to viděla, říkala jsem si, že to je čistá esence devadesátek, a ještě ten den jsem založila svou stránku.
Pojďme se přesunout k devadesátkové architektuře.
Pro tu je rozhodně typické podnikatelské baroko. Tenhle architektonický bizár vznikl proto, že podnikatelé měli najednou spoustu peněz, nechtěli bydlet v panelácích, a tak se inspirovali v seriálech typu Dallas, kde viděli obrovské vily s bazény. Řekli si, že si postaví úplně nové domy, ale splácali při tom spoustu nekombinovatelných stylů dohromady. Ty stavby dodnes stojí, ale všem připadají tak ošklivé, že si je nikdo nekoupí. Vznikaly ale i některé hezké budovy. Třeba pražský Tančící dům, který v té době hodně lidí odmítalo a v současnosti jsou na něj všichni hrdí.
S podnikatelským barokem se pojí fenomén mafiánů, kteří zbohatli na privatizaci. Na své stránce máte například několik snímků Ivana Jonáka. Čím byl zajímavý?
Jonák byl podnikatel mafiánského ražení, který si otevřel klub Discoland, kde se setkával se známými osobnostmi, s politiky i s lidmi z podsvětí. Liboval si v hrozně výstředních věcech. Jezdil po Praze v kabrioletu s prostitutkami a všichni byli nazí nebo si pořídil medvěda, kterého po městě venčil. Když se mu narodil syn, nechal se s ním vyfotit a u toho držel v ruce revolver. Nikdo jiný než Jonák podle mě tak dobře nevyjadřuje extrémy, které byly u nás v devadesátkách možné. Po tom, co ho před pár lety předčasně propustili z vězení, umřel. Myslím, že se na něm ta doba dost podepsala.
Úplně dobře ostatně nedopadly ani další dobové ikony jako moderátorka Tereza Pergnerová nebo někteří členové boybandu Lunetic.
Důvodem bylo, že strašně rychle dosáhli slávy. Mysleli si, že můžou úplně všechno, a na chvíli skutečně všechno mohli. Bohužel věřili tomu, že ta éra nikdy neskončí, a demokracie se mezitím ustálila. Vznikly pořádné zákony a zabrzdily způsob, jakým se lidi, kteří do té doby byli na výsluní, mohli chovat.
Excesy 90. let byly do značné míry umožněné tehdejším politickým vývojem, který i v současném Česku platí za kontroverzní téma. Všímala jste si jako dítě i politiky?
Pamatuju si, že když jsem se s rodiči dívala na televizi, tak se tam objevovala spousta politiků, které vídáme dodnes. Jako dítě jsem si všímala hlavně těch větších afér. Vybavuju si třeba Dagmar Havlovou, jak pískala ve sněmovně. Taky mě fascinuje, že 90 procent lidí včetně mých rodičů tehdy mělo rádo Václava Klause. Viděli v něm příslib, že všechno bude lepší.
V říjnu budu vydávat knížku Devadesátky a od začátku jsem věděla, že chci, aby měla spíš oddechový tón a aby byla zaměřená na popkulturu. Současně mi ale bylo jasné, že v ní oblast politiky nesmí chybět, a tak jsem se rozhodla tehdejší politické dění co nejmíň hodnotit a popsat v knize jen nejdůležitější kauzy jako smrt princezny Diany nebo skandál Billa Clintona s Monikou Levinskou. Jako maskot devadesátek se v knize samozřejmě musel objevit Havel a to už proto, že do Česka jezdily hvězdy světové pop-music jako Michael Jackson nebo Rolling Stones, které se s ním fotily, a je z toho spousta krásných snímků.
Tím jsme se volně přesunuli k připravované knize, ve které se kromě vašich vzpomínek objeví i příspěvky známých osobností včetně moderátora Slávka Boury, Michala z Kouzelné školky nebo sexuologa Radima Uzla.
Původně jsem knihu začala psát sama, ale když jsem pracovala na třetí, nebo čtvrté kapitole, uvědomila jsem si, že je můj pohled na devadesátky nutně omezený. Sice jsem v té době vyrůstala, ale napadlo mě, že by bylo daleko lepší, kdyby se k ní vyjádřily taky osobnosti, které ji utvářely, nebo i lidi stejně staří jako já, ale s jinou perspektivou. Zároveň jsem s nimi nechtěla dělat rozhovory a naopak mi šlo o to, aby o té době napsali sami svými slovy. Dohromady jsem jich oslovila přes 60 a v knize jich bude promlouvat asi 35. Myslím, že to bude taková pěkná mezigenerační výpověď. Kromě textů ale v knize budu mít samozřejmě i hodně fotek a dalších obrazových materiálů, jako jsou třeba dobové letáky.
Video: Satira jako v 90. letech by dneska dělat nešla, říká Čtvrtníček
