Zdá se mi, že si dnes mnoho lidí dobrovolně ordinuje digitální detoxy a někteří před přetechnizovaným světem unikají i do přírody. Jde o celospolečenský trend?
Celospolečenský trend to podle mě zatím nebude. Každopádně také sleduji, že přibývá lidí, kteří si ordinují digitální detoxy. Chápu to jako reakci na to, jak zahlcení jsme v dnešní době informacemi. Většina lidí se naučila, jak to nepřehánět s jídlem nebo s alkoholem, ale mnoho z nás si zatím neumí poradit s tím, jak se v době snadno dostupné a lákavé on-line nabídky nepřejídat informacemi, zábavou či komunikací na sociálních sítích. K digitálnímu detoxu se pak uchylujeme jako k formě půstu. Kdybychom se však dovedli nepřejídat a dokázali bychom konzumovat tak akorát, nemuseli bychom držet tak intenzivní půst.
Jak naší psychice prospívá, když se nejen odpojíme od všech svých "chytrých" zařízení, ale současně se vydáme do přírody?
Výzkumům na toto téma se psychologie věnuje už od 70. let a vychází z nich dva hlavní přínosy času stráveného v přírodě. Pobyty v přírodě jednak velmi účinně omezují náš stres, snižují hladiny adrenalinu a kortizolu v krvi. Zároveň nás zbavují duševní únavy a umí nám takzvaně vyčistit hlavu. Ve chvíli, kdy jsme mentálně odpočatí, býváme vnímavější sami k sobě, dovedeme přemýšlet méně schematicky, více se do různých problémů ponořit a taky míváme silnější vůli a větší míru sebekontroly. Snížení stresu a mentální únavy zároveň vede k tomu, že lidé, kteří přírodu navštěvují častěji, jsou podle výzkumů zdravější.
Pobyty v přírodě mají velký přínos zejména pro děti. Jejich motorickému rozvoji prospívají více než čas strávený na hřišti. Současně je důležité, aby si děti už odmala na přírodu zvykaly, aby se jí neštítily a cítily se v ní pohodlně. V českém kontextu na to zatím nemáme data, ale když občas mluvím s tělocvikáři nebo s lidmi z ekocenter, často si stěžují, že má spousta dětí problém sednout si do trávy, proběhnout se blátem nebo vzít brouka do ruky.
Existují i případy, kdy se lidé vydávají třeba na dlouhé pěší poutě a čekají od nich nějaké duchovní osvícení. Mohou chvíle samoty někde uprostřed divočiny skutečně přinášet transcendentální zážitky?
Svědectví o setkání s vyšší mocí v přírodě popisují duchovní texty mnoha náboženství a potvrzují to aktuální výzkumy, které ukazují, že v přírodě někteří lidé zažívají zlomové transcendentální momenty. Nic podobného se určitě nedá naplánovat, protože příroda nefunguje jako supermarket, kde jenom stačí natáhnout ruku a máte, co jste sháněli. Můžete tomu ale jít naproti: nespěchat, vyrazit do přírody na víc dní, a třeba i o samotě. Někdy naopak duchovní zážitky v přírodě mohou přijít úplně samovolně, a to například při setkání s divokými zvířaty nebo přírodními živly, když zažijete bouři v horském sedle, vichřici v podzimních bučinách a podobně.
Mohou naší psychice ve stejné míře jako delší pobyty v lese prospívat třeba procházky po městských parcích, nebo je to příliš slabá alternativa?
Rozdíl mezi procházkou v městském parku a pobytem v divoké přírodě mi připadá podobný jako mezi svačinou a hostinou. Pokud celý den pracujete u obrazovky v kanceláři a jste ve městě obklopeni neustálým hukotem automobilové dopravy, pak jste po přírodě pochopitelně hladoví a městský park může ve vašem životě sehrávat významnou roli. Když ale toužíme po hlubších zážitcích, které se do nás zapíšou někdy i na celý život, potřebujeme dlouhé toulky krajinou a skutečnou divočinu.
Přestože se lidé obvykle shodují na potřebě odpočinkových zón ve veřejném prostoru, v městském prostředí kolem sebe pozorujeme spoustu těch, kteří ani na chvíli neodtrhnou zrak od displejů a uši si zacpávají sluchátky. Proč máme tendenci odstřihávat se pomocí technologií od okolního světa?
Ukazuje se, že spousta lidí zažívá neklid, pokud si třeba cestou do práce nenasadí sluchátka nebo nekouká do mobilů. Tento neklid pramení zaprvé z toho, že se bez přísunu nových informací a zábavy nudí a cítí se bez něj nesví. My se přitom občas nudit potřebujeme a je důležité, aby naše mysl někdy jen tak bezcílně bloumala. Druhá rovina spočívá v tom, že když máme chvilku, kdy jsme jenom sami se sebou, nikdo na nás nemluví ani neřešíme nějaký úkol, v hlavě nám začnou dobíhat nedořešené věci z uplynulých dnů.
Neuropsychologové mimo jiné zkoumají, co dělá mozek, když takříkajíc nedělá nic, když se nezabývá žádným úkolem. U naprosté většiny lidí se v takové chvíli do mysli vracejí právě nepříjemné věci. Vzpomeneme si například na to, jak jsme se v práci chytli s kolegou, jak jsme slíbili dodat něco, co jsme nakonec nestihli, a podobně. Jsou to věci, které naše hlava v běžném provozu zametá pod koberec, ale které si současně potřebuje ve vnitřním dialogu zpracovat.
Chápu, že čekat na zastávce a mezitím si promítat nepříjemnou poradu ve firmě nemusí být úplně příjemné, ale když to neuděláme, tak se nám v mysli podobné věci hromadí. Mnohem zdravější tak je se toku myšlenek a pocitů otevřít, protože po nějakých 15 až 30 minutách neklidu přichází mnohem hlubší pocit úlevy. Zbytečně totiž utíkáme před něčím, co je sice nepříjemné, ale dříve či později to odchází. Někdo utíká k čerstvým zprávám, někdo k podcastům, někdo k mobilním hrám.
Je možné, že ke spoustě z těchto podnětů utíkáme právě proto, že jich na nás útočí tolik a i kvůli dnešnímu důrazu na efektivní time management se je snažíme všechny stihnout?
Ano, v současnosti se klade velký důraz na výkon a efektivitu. Kdybychom se na výkonnost úplně vykašlali, tak tady pochopitelně všichni umřeme hlady, ale striktně ekonomické myšlení zase ignoruje, že jednostranný důraz na efektivitu přináší významné části společnosti stres a úzkost. Tyto problémy vznikají právě v důsledku toho, že sami se sebou nemluvíme. Dlouhodobě se v nás hromadí stres, ten přerůstá do depresí či úzkostí a lidé pak sahají po snadných řešeních v podobě antidepresiv a anxiolytik (lék předepisovaný k léčbě příznaků při stavech úzkosti, pozn. red.), jejichž spotřeba v západním světě výrazně roste.
Fungování rychlé a informačně nabité společnosti, která si zbožšťuje výkon a efektivitu, možná vyhovuje určitému procentu populace, ale daleko větší část na to doplácí psychickými obtížemi. Pokud se tomuto režimu poddáme, tak sice splníme obrovské množství úkolů, napíšeme spoustu e-mailů, nafotíme tisíce fotek a stovky jich nasdílíme na sociálních sítích, ale tím vším budeme vlastně jen utíkat sami před sebou. Vnitřní spokojenost a klid tak stejně nenajdeme.
Napadá mě, jestli z tohoto režimu dokážeme vykročit alespoň v přírodě, protože i v lesích a v horách už narazíte na turisty, kteří téměř všechno zaznamenávají na své chytré telefony.
To jen svědčí o tom, že si sociální sítě spoustu lidí natolik namotaly, že už nedokážou ani chvilku vydržet bez sebeprezentace a uznání od druhých. Když vidíme, jak nám třeba na Facebooku naskakují pozitivní reakce na naše příspěvky, spouští se hormony spojené s momenty velmi silného uspokojení. Tím, že lajky někdy přicházejí a jindy ne, že nejsou něco samozřejmého, vyvolávají v nás ještě větší bažení. Sám sociální sítě používám, nicméně je dobré si všímat, jak se v nás snaží podněcovat závislostní jednání.
Současně i v horách, kam si lidé obvykle jezdí odpočinout, přibývá míst, na kterých proudí davy a stojí se fronty. Co to o našem přístupu k přírodě vypovídá?
Na to si dnes stěžují pracovníci národních parků, kteří říkají: "Máme tu místa, kde bývá vždycky narváno, a pak jiná místa jen o kousek dál, kde nepotkáte ani nohu." Mnoho lidí dnes k cestování přistupuje poměrně povrchně, nemá na hledání zajímavých lokalit čas, nebo tomu nechce věnovat energii, a končí tak u instantních řešení. Řekne si, že když se jede do Krkonoš, tak se vyrazí na Sněžku, což v důsledku vede k tomu, že tam jsou všichni. Sice se pak můžou vyfotit na Sněžce, ale kdyby zašli do nějakého lesa v podhůří Krkonoš, možná by si to užili více.
Jste jedním z autorů loňské knihy Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí, ze které vyplývá, že drtivá většina Čechů považuje přírodu za velmi důležitou pro svůj život, ale jen zlomek z nich dělá pro její ochranu něco víc, než že třídí odpad. Čím to je?
Vedle třídění odpadu bych ještě doplnil, že Češi taky docela dost šetří vodou a elektrickou energií. Stejně tak v Evropě patří k národům, které nejméně kupují balenou vodu. Je ale pravda, že nějaké důslednější formy zodpovědného chování k životnímu prostředí v Česku kořínky úplně nezapustily. Ve třídění odpadů jsme přeborníci, protože jde o problém, který je pro všechny snadno představitelný. Kdykoli neseme odpadky do popelnice, tak vidíme, kolik se toho vyhodí. Problémy jako eroze půdy, klimatická změna nebo vymírání druhů jsou naproti tomu hůře představitelné.
Z třídění odpadů už se ve společnosti stala součást slušného chování, zatímco v případě jiných forem ekologického chování jde zatím sociální norma proti zájmům ochrany životního prostředí. Když svým známým řeknete, že na dovolenou nepoletíte, ale budete raději cestovat po zemi, tak se spousta z nich bude udiveně ptát nebo bude mít šťouravé poznámky. Když jim povíte, že nejíte maso, tak budou jejich reakce pravděpodobně ještě rýpavější.
Důvodem, proč toho Češi pro životní prostředí nedělají víc, tak může být to, že jim to přijde příliš časově náročné, že jsou na to moc pohodlní a nechtějí slevit ze svých standardů, nebo že by kvůli tomu museli čelit skepsi svého okolí. Změna může nastat, až se cestou ekologického stravování či cestování vydá více lidí a stane se z ní jedno z nepsaných pravidel téhle společnosti, podobným pravidlem jakým teď je třídit odpad a nekouřit dětem či těhotným ženám pod nos.
Jakou důležitost Češi vzhledem k současnému vývoji přikládají ekologickým problémům souvisejícím s klimatickou změnou?
Například sucho Češi podle letošního průzkumu společnosti Median vnímají jako vůbec nejdůležitější největší hrozbu České republiky, a přikládají mu tak dokonce větší váhu než mezinárodnímu terorismu. Závažnost změny klimatu je každopádně v těsném závěsu za terorismem. Češi si ji spojují s už zmíněným suchem, taky s povodněmi a s tím, o čem v současnosti referují média, což jsou teď například hořící pralesy.
Mnoho Čechů si podle dostupných dat přeje, aby stát začal pro řešení klimatické změny podnikat nějaké konkrétní kroky. Většina z nich podle výzkumů podporuje, aby se změnil způsob hospodaření na zemědělské půdě a aby se v krajině vytvářely mokřady, tůňky nebo rybníčky, které zadržují vodu. Většina by taky souhlasila s mnohem přísnějšími limity pro emise skleníkových plynů. Hodně se teď mluví o tom, že kdyby se zavřely dvě nejšpinavější české uhelné elektrárny, Chvaletice a Počerady, tak by se snížil objem emisí skleníkových plynů, který vyprodukuje veškerá česká osobní automobilová doprava za rok.
Jan Krajhanzl (41)
- Vystudoval psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a v současnosti působí jako odborný asistent Katedry environmentálních studií na Masarykově univerzitě.
- Dnes se jako environmentální a sociální psycholog zabývá psychologickými aspekty lidského soužití s přírodou a tím, jak česká společnost přistupuje k ochraně životního prostředí a co ji k ní motivuje.
- O obou těchto tématech napsal sám, nebo ve spolupráci s kolegy několik knih. Odborně se jim věnuje jako výzkumník a popularizačně o nich publikuje na webu Ekopsychologie.cz.
Nejvýraznějšími hlasy, které se k problému klimatické změny vyjadřují, jsou vědci a aktivisté na jedné straně a klimaskeptici na straně druhé. Co tyto různé názorové tábory dělají s českým veřejným míněním?
Vědci a aktivisti říkají, že nám zatéká do podpalubí naší lodi, a jejich oponenti naopak tvrdí, že všechno je v pořádku, voda nám do lodi neteče, nebo možná i teče, ale my za to nemůžeme a nemáme to řešit. Naše výzkumy pak ukazují, že se veřejnost sice většinově přiklání k první skupině, ale její významná část zůstává ze situace zmatená, což je důsledkem přetrvávajícího názorového rozkolu.
Jak prospěšné jsou v takové situaci radikálnější projevy některých aktivistů, kteří například lezou na komíny uhelných elektráren nebo se chystají blokovat ulice měst?
Výhodou je, že tím aktivisté získají pozornost a mohou tak veřejnost upozornit na nějaký, často mediálně neviditelný, problém. Důležité je však dělat akce, kterými aktivisté důvěru veřejnosti získávají, nikoliv ztrácejí. Vcelku slušnou podporu mohou mít u Čechů podle dostupných dat akce proti průmyslovým firmám, které výrazně znečišťují prostředí a ničí zdraví obyvatel.
Naopak pokud by u nás někdo zablokoval kvůli klimatickým požadavkům křižovatky dopravních tepen, jak se to stalo nedávno v Londýně, riskuje tím v českém prostředí nejen blamáž pro své hnutí, ale především ubližuje ochraně klimatu jako takové. Když budete blokovat lidi spěchající do práce nebo rodiče jedoucí s dětmi do školy, těžko získáte sympatie široké veřejnosti pro své myšlenky. Jen by to bohužel nahrávalo dalším neférovým útokům ze strany odpůrců ekologického hnutí, kteří aktivisty pomlouvají, že jim na lidech nezáleží.
A jak efektivní je snaha studentů, kteří organizují stávky Fridays for Future? Nehraje v očích veřejnosti jejich mládí v jejich neprospěch?
Jejich výhodou je, že jsou zcela autentičtí. Jednoduše se ptají, jak vlastně bude vypadat svět, ve kterém budou v budoucnu žít. Zároveň jsou naprosto korektní v tom, že nepřicházejí s nějakými vlastními "pravdami" o klimatu, pouze odkazují na vědce a jejich výzkumy, které shrnuje například Mezivládní panel OSN pro klimatickou změnu. U spousty lidí samozřejmě to, co stávkující studenti říkají, vyvolává obavy a útočí na ně právě proto, že takové zprávy přinášejí. Mladé budou kritizovat za to, že jsou mladí, vědce za to, že čerpají vědecké granty, politiky prosazující ochranu klimatu za to, že z toho dělají politiku.
Je dobré si uvědomit, že velmi silný strach mají obě strany tohoto sporu. Vědci a aktivisté se obávají hrozeb, které jsou popisované na statisících stránkách klimatologických výzkumů. Bojí se ale i jejich oponenti z řad klimaskeptiků, protože je děsí, co by pro jejich každodenní život, pro jejich budoucnost, ale například také pro jejich politické přesvědčení znamenalo, kdyby zastánci ochrany klimatu měli pravdu.
Zprávy o klimatické změně totiž řadě lidí a také firem de facto bourají představu, že všechno bude tak jako dosud, že budeme žít ve věčné prosperitě a klimatické stabilitě navěky. Když vám někdo takhle ohrožuje vaše vidění světa, je přirozené se všemi prostředky bránit, a proto kolem sebe ve vztahu ke klimatické změně vidíme tolik popírání a bagatelizace. Je přitom důležité si uvědomit, že tendence lidí zpochybňovat existenci nějakého problému roste ve chvíli, kdy nám k tomuto problému nikdo nenabízí řešení.
To znamená, že kdyby veřejnost neviděla jen katastrofické scénáře, ale i možná východiska, ubylo by těch, kteří existenci klimatické změny popírají?
Rozhodně ano. Psychologické výzkumy ukazují, že když lidi potřebujeme upozornit na nějaký problém, nedocílíme jejich porozumění a angažovanosti tím, že jim problém budeme donekonečna jenom vysvětlovat. Zejména v případech, kdy je ten problém velkou hrozbou, spustí to u mnoha lidí obranné reakce, jako je popírání nebo zlehčování.
Mnohem užitečnější tak je názorně ukazovat, co se už proti klimatické změně dělá, ať už v českých regionech, nebo za našimi hranicemi. Když lidé uvidí úspěšné projekty snižující emise skleníkových plynů, tak zjistí, že nemluvíme o nějakých fantasmagoriích, ale o užitečných opatřeních, která zkvalitňují naše životy například tím, že dýcháme čistější vzduch nebo že žijeme v krajině s rozmanitější přírodou. Nějaké světýlko na konci tunelu motivuje většinu veřejnosti k nějaké akci mnohem více, než když budou mít pocit, že se probudili uprostřed zkázy.
Video: Bojujeme i za Ovčáčka, ze zatýkání máme radost, říká mluvčí Rebelie proti vyhynutí
