reklama
 
 

Český tatér Musa: Z tetování se stal hroznej pop!

13. 4. 2014
Lukáš Musil alias Musa je asi jediný tatér, jehož jméno znáte, přestože jste pod jeho jehlou nikdy neseděli. Místo užívání si úspěchu sekl s tetováním, zavřel se do ateliéru a začal malovat.

Rozhovor - Stejně kdysi "sekl" i s hokejem, což mu spousta sportovních nadšenců pořád nemůže odpustit. Co ho k tomu vedlo a stane se tedy teď umělcem?

“Já moc nemluvím, se mnou to budete mít těžký,” uvítal mě Musa jednoho slunečného rána na Letné, přestože předtím celkem ochotně s rozhovorem souhlasil. “Jo, mám teď celkem dobré období, ještě před měsícem bych vůbec nebral telefony. Ale nebudete se ptát na hokej, že ne?”

A tak jsme mluvili hlavně o tetování a malování, o pozitivním přístupu k práci, ale i o tom, že by tenhle drsný potetovaný týpek, který nerad mluví s lidmi a věčně schovává hlavu v kapuci, rád založil rodinu.

Když jste hrál hokej, vydupal jste si, že budete v bráně, a pak se dostal až na mistrovství světa. Potom jste si usmyslel, že začnete tetovat, a najednou jste nejznámější tatér v zemi. Je u vás normální, že na co sáhnete, to se vám daří?

Tak to vůbec není. To je blbost, to tak jenom vypadá.

Všechno, co jsem řekla, je přece pravda.

Já nevím, hokej už si ani nepamatuju, připadá mi, že to bylo v jiném životě. A s tetováním, potřeboval bych ještě nějaký čas, abych to někam dostal. Tetování je pořád strašně neprobádané, dá se na něj jít z různých stran. Jsem ale pracovitý a poctivý v tom, co dělám. Nikdy jsem nechápal, proč bych měl dělat něco, čím budu jen vydělávat peníze. Ale nejsem si jistý, jestli je to výhoda. Lidi, kteří tohle neřeší, jsou šťastní, i když dělají nějakou obyčejnou práci a platí hypotéku. A pak jsou samozřejmě takoví, kteří nad tím přemýšlí, ale nedokážou s tím nic udělat. To mě děsí.

Myslíte, že každý se může živit něčím, co ho baví?

Zrovna nedávno jsme se o tom bavili s nejmladším bráchou, kterého často prudím a snažím se ho trochu vychovávat, a on na mě vykřiknul: “Ale každej nemůže dělat to, co ho baví, jako ty!” Jenže já si právě myslím, že může. Přece každý má v určité fázi života možnost volby, ať menší nebo větší. A není to o talentu nebo schopnostech, vzdělávat se můžete průběžně a kdykoli. A většinou právě ta cesta je to nejlepší. Když se ohlédnu zpátky, na tetování byl nejlepší první rok, kdy jsem se všechno učil, přicházel na všechny fígly, po práci zůstával ve studiu a kreslil.

Brácha si určitě musí myslet, že není nic horšího než starší sourozenec, který poučuje.

Já vím, ale myslím to dobře. Obecně nerozumím lidem, kteří životem jen tak proplouvají a nejsou ochotní udělat krok k tomu, aby byli šťastní a naplnění.

Tak jako jste to tehdy udělal vy, když jste skončil s hokejem?

Ano, už jsem nemohl hrát ani chvíli, i když jsem ještě netušil, že se dám zrovna na tetování. Měl jsem tehdy asi roční mezidobí. Hlásil jsem se na vejšku, do školy jsem ale chodil jen jeden semestr, vůbec mi to nedávalo smysl. Seděl jsem tam a nechápal, co tam vlastně dělám, jen mi bylo jasné, že ztrácím čas. A pak přišlo tetování. Měl jsem výhodu, že díky hokeji jsem věděl, že nedostanu nic zadarmo, že si všechno musím vydřít.

Prý jste se tehdy učil tetovat i sám na sobě. Pořád máte ty obrázky v původní podobě?

Mám, na nohách. Jsou pořád stejné, neopravuju je, protože mě to bolí (směje se). Už nic nevydržím. Čím toho má člověk víc, tím víc to bolí. Už se nevyplavuje ta chemie, radost z toho. Už vám to připadá naprosto všední a vnímáte jen tu bolest.

Kdy jste se naposledy nechal tetovat?

Vlastně nedávno. Byl jsem u kamaráda, který mi tehdy dovolil, abych se na něm učil, a tak ho to chytlo, že se začal učit taky a teď si chce otevřít salon. Tak ten mi teď začerňuje kus ruky, ale hrozně u toho trpím.

Co začerňuje?

Na té ruce už bylo moc informací, tak jsem to potřeboval trochu zjednodušit.

Jak často teď tetujete vy?

Strašně výjimečně. Nejvíc času trávím v ateliéru na Letné, tam ale dělám obrazy a podobné blbosti. Věci na tetování mám doma a moc je nepoužívám.

Proč jste s tím přestal?

Stal se z toho hroznej pop. Přitom ze začátku jsem to musel bartrovat. Když jsem si chtěl na někom zkusit nějakou svoji věc, musel jsem nejdřív slíbit, že mu vytetuju stínovanou lebku, a potom mi on dá prostor, kam si můžu zkusit to svoje. A z tohohle undergroundu se v určitý moment stal mainstream. Lidi si mysleli, že přinesou peníze a já jim to udělám, připadal jsem si jako šlapka. Taky to dnes dělá každej, přestože na začátku se ti samí tatéři smáli, co to dělám za křivé čáry.  Přitom nejde o to, že to je čára, jde o cestu k ní a o to, co z ní vyleze, a to má vždycky vznikat na základě komunikace s tím člověkem. Ne že ho jen posadíte, uděláte mu čáru a pošlete ho pryč.

Lukáš Musil

Lukáš Musil

  • Narodil se v roce 1984 v Praze.
  • Do svých dvaadvaceti let hrál vrcholově hokej. Byl brankářem ve Slavii, Mladé Boleslavi, Kladně.
  • Byl také součástí české reprezentace, s níž se zúčastnil několika juniorských mistrovství světa.
  • S hokejem ale téměř ze dne na den sekl a o rok později začal tetovat.
  • Pod přezdívkou Musa se díky svému originálnímu stylu stal nejznámějším tatérem v zemi.
  • Dnes se ale spíš než tetování věnuje malbě.

Ale říkal jste, že je ještě spousta neobjevených cest v tetování. Proč je tedy neobjevujete?

Protože teď musím jít jinudy. Ale třeba se k tomu ještě vrátím. Pořád přemýšlím, co by se dalo dělat jinak a z jaké strany na to ještě jít. Měl by přijít někdo, kdo moje věci bude negovat a kdo to posune zase někam úplně jinam. Někdo, kdo bude mít úplně jiný přístup, půjde jinou cestou. Hrozně by to tomu pomohlo. Já už jsem se výtvarně dostal do takových extrémů, že už v tom nejde pokračovat. Kdybych do toho byl pořád zažranej, tak určitě na něco přijdu, ale teď se chci věnovat spíš malbě.

Jak jste s vaším zákazníkem vždycky přišli na to, co mu vytetujete? K vám asi těžko chodí lidi s jasnou představou o tom, s čím odejdou.

To se hodně různilo. Nejen podle typu člověka, ale i podle mých výtvarných fází. Drtivá většina lidí má tetování jako šperk. Což není nic špatného a je to tak i historicky dané. Takže spousta lidí přišla s tím, že chce prostě hezkou věc. Proti tomu jsem zkoušel bojovat, i když to samozřejmě úplně nejde. Na něčí psychiku skutečně může mít tetování dobrý vliv, začne si víc věřit. Takže cesty byly různé. S někým se řešila estetika, vymýšlelo a kreslilo se hodiny. Pak byli lidi, kteří chtěli víc intuitivní věc, šli do toho bez předkreslení. A někdy jsme tím dokonce řešili i zdravotní problémy, fyzické i psychické. Zkoušeli jsme jen tečky na určitých místech, někdy dokonce jen vodou, takže tam pak nebylo nic vidět, ale problém zmizel. Neříkám, že má tetování vyloženě zdravotní účinky, možná funguje jen jako placebo, možná pomáhá ten fakt, že mají na sobě něco, co se jim líbí, nebo možná pomůže i ten společně strávený čas, kdy je někdo poslouchá.

To znamená, že každého, koho jste tetoval, jste musel velmi dobře poznat.

Někdy to bylo i na škodu. Protože když si to lidsky sedlo, měl jsem pak problém jim udělat něco, co oni chtěli, ale já jsem byl přesvědčený, že by bylo lepší to nedělat. Každopádně si myslím, že je dobré člověka, kterého tetujete, poznat alespoň v určité rovině.

Jak se díváte na tatéry, kteří jen vytetují to, co jim zákazník ukázal na obrázku?

To, že já mám svoji cestu, neznamená, že nerespektuju jejich cestu. Nevidím na tom nic špatného. Kdyby všichni tetovali až po několika hodinách povídání, tak by všechna studia zkrachovala. A v pořádku je i to, když někdo chce přesně ten obrázek, který někde viděl. Takže pokud má někdo tu práci řemeslně zvládnutou, vůbec se na to nedívám svrchu ani škodolibě.

Tetování má svoje trendy, od růžiček a srdcí přes ornamenty a čínské znaky až po dnešní čisté linie. Není pak logické, že člověka jednou omrzí?

Člověk by měl být tak velká osobnost, aby byl o svém obrázku přesvědčený, aby se s ním tak sžil, že pro něj bude mít smysl i za deset let. Nemělo by jít v první řadě o vizuální stránku, protože je jasný, že se lidi vyvíjí a s nimi i jejich estetické cítění. Musí být připraven i na to, že se jeho kérka nebude někomu líbit, a dokázat nepodlehnout cizímu názoru. A tím se dostáváme k tomu, že je mnohem bezpečnější dělat samolepky, které se dají kdykoli smýt nebo zase nalepit.

Kupuje si někdo vaše obrazy?

Vůbec nevím, já s nikým nemluvím. No fakt. Jeden kamarád se mi o to stará a má seznam lidí, kteří o ně mají zájem. Ale se mnou je to strašně těžký. Pořád mám pocit, že dílo není hotové, a já ho dřív nechci prodávat. Asi před půl rokem ke mně do ateliéru přišel kamarád, rovnou vzal jeden obraz na záda a nekompromisně odešel, protože věděl, že kdyby se mě měl ptát, nedočká se ho.

Co vás tedy živí?

Občas udělám nějakou kérku, ale to spíš zřídka, občas prodám nějakou kresbu.

Vůbec nepřemýšlíte nad tím, kolik peněz vám tenhle měsíc přijde na účet?

Já to vždycky řeším, až když je potřeba něco zaplatit. Můj děda říkal jednu super věc: Peníze nejsou důležitý, když je máš. Já mám hlavně možnost volby, můžu kdykoli odjet do Mexika.

To je ideální stav.

To je ideální stav, na druhou stranu jsem ve skutečnosti dost konzervativní. Mám ty klasické rodinné touhy, chtěl bych velkou rodinu, takže asi jen tak neodjedu. Což je zvláštní.

Proč?

To je pravda, proč vlastně?

Co vlastně malováním sledujete?

Snažím se dostat k podstatě malby, zjistit, co je vlastně její cíl. Vrátil jsem se do historie, protože umění se pořád opakuje. Mám teď při práci dvě roviny. První je tahle meditativnější a v druhé se věnuju textům, protože umění má mít stejný cíl jako text, má něco sdělit. I když dneska je to spíš byznys, obchod se jmény. Není tak důležité, co na obraze je, jako kdo je na něm podepsaný. Pro mě by bylo super, kdyby někde visely mé obrazy a nikdo nevěděl, že jsem je dělal já. Zajímalo by mě, jak by na to lidi reagovali. Když totiž vědí, od koho jsou, vždy k nim přistupují s nějakým předsudkem.

Takže nemáte ambice prosadit se?

Mám ambice dělat ty nejupřímnější věci, jaké dovedu. To je moje největší ambice. Úspěch přece není známkou kvality. Neexistuje přímá úměra mezi kvalitou díla a poptávkou. Vždyť nejčtenější noviny jsou Blesk. Tak jako sorry?

Chcete říct, že když tvoříte, vůbec při tom nemyslíte na to, jestli se to bude někomu líbit a jestli se díky tomu k vám dostanou peníze, abyste se uživil?

Jasně že ne. Maximálně přemýšlím o tom, jak budou ty obrazy fungovat společně vedle sebe, protože tvoří jeden cyklus.

Měl jste mít výstavu a těsně před ní jste obrazy buď přemaloval, nebo úplně zničil. Nezdá se vám, že přesně naplňujete archetyp rozervaného umělce?

Tak v první řadě nejsem umělec. Ale rozervanej asi jo. A věčně nespokojenej. Pořád se snažím najít způsob, jak se v tvorbě dostat zase o stupínek blíž k pravdě. Pak mě to nutí zničit některé věci, i když jsou krásné a vím, že už je nikdy nedovedu udělat. Ale neříkají to, co by měly, a tak bych se styděl za to, jak jsou povrchní. Takže je radši zničím, udělám za nimi tlustou čáru a začnu znovu. Radši těch věcí udělám míň, ale hlavně ať jsou kvalitní.

Až dnes půjdete do ateliéru, na čem budete pracovat?

Mám rozdělaný takový polyptych z asi deseti pláten. Na první pohled je to strašná blbost, ale když se nad tím člověk zamyslí, má to velkou hloubku, tak z toho mám velkou radost.

Máte ještě něco, co byste si po hokeji, tetování a malbě chtěl vyzkoušet?

Hrozně často teď myslím na moře a na písek, a nevím proč. Možná budu mít jednou ateliér někde v Barceloně. Hlavně jde ale o to, aby život byl naplněnej a svobodnej. Občas mám pocit, že můj život pořád ještě nemá žádný smysl. Ale ten mi možná jednou dají až moje děti (směje se).

autor: Zdenka Tomis | 13. 4. 2014

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama