Nejen tento týden se hned za branou areálu před návštěvníky otevřel výhled na několik historických budov, kterým však jednoznačně dominuje monumentální vodárenská věž. Přestože byl areál částečně rozkopaný kvůli stavebním pracím, prohlídka mohla probíhat bez větších omezení - jen občas bylo nutné překonat příkop nebo nerovnost.
Autorem inženýrského řešení celého komplexu byl profesor Jan Vladimír Hráský. Architektem vodárenské věže byl Jan Kotěra, jehož práce je zde patrná na každém detailu - od archivolty vstupního portálu přes použití režného zdiva a zelených keramických prvků až po šedý železobetonový "věnec", který drží samotnou nádrž.
Dominantní věž, která je hlavním bodem prohlídky, je postavena na 50 centimetrů silné základové desce a nad ní se tyčí kuželovitý cihlový tubus, vyztužený osmi žebry. "Věnec" pak drží to nejzásadnější - tedy mohutnou cisternu. Střechu stavby průvodce přirovnal k britské koloniální helmě či ke klobouku, který nosil lovec Pampalini. A celá konstrukce je zakončena lucernou, která sloužila k ventilaci stlačeného vzduchu při plnění nádrže - technicky důmyslné řešení, které dnes již bohužel nelze přímo spatřit.
Spojení monumentální technické funkce s důsledně promyšlenou estetikou dělá z této věže jednu z nejpůsobivějších technických staveb začátku 20. století v Praze. A jde o krásný příklad, jak i utilitární stavby mohou mít uměleckou hodnotu. "Architekt Kotěra tu neprojektoval jen nádrž na vodu - on vytvořil stavbu, která evokuje až sakrální prostor. Detaily, jako je archivolta nad vchodem nebo lucerničky, připomínají románské a barokní kostely. Technika tu tak potkává duchovno," poznamenal průvodce.
Po prohlídce strojovny, kde je stále možné vidět části původního technologického vybavení (včetně elektrického rozvaděče), skupina vstoupila do samotné věže. Zážitkem pro odvážné byl výstup po úzkém žebříku až na samý vrchol - kvůli bezpečnosti se na něj směl vydat vždy jen jeden člověk a pod ním nikdo nesměl stát. "Tohle není žádná vyhlídková věž pro turisty. Nahoru leze člověk s respektem - a s trochou odvahy," poznamenal člen týmu Open House Praha.
Následovala návštěva podzemního vodojemu - rozděleného do dvou oddělených komor. Právě zde pan Šedivý vtipně poznamenal, že podle volby komory často pozná, jak dlouho jsou partneři spolu. "Mladí chodí do jedné, ti zkušení už radši každý zvlášť," řekl a rozesmál tak celou partu návštěvníků. Kromě humoru průvodce skupinku zásoboval hlavně zajímavostmi o architektuře a z historie vodárenství - například uvedl, že vršovická vodárna byla pravděpodobně prvním místem v Československu, kde se chlorovala voda.
Podzemní části vodojemu sloužily jako klidové zóny pro vodu přiváděnou z jímacích studní v Braníku. Původní zasklení oken u vstupu se nedochovalo, a je nahrazeno novodobým řešením, které však neruší dojem Kotěrovy architektury. Zachované jsou však konstrukce i technologické prvky včetně potrubí a "kapitánského můstku" s dvojicí žebříků.
Celý areál byl vybudován v letech 1906-1907, tedy během jediného roku, jako samostatná vodárenská soustava Vršovic, které se tehdy rychle rozrůstaly. "Vinohrady se na konci 19. století dostaly do sporu se Starou Prahou, která jim v roce 1879 přestala dodávat vodu. Reakcí na to bylo vybudování vlastní vodárenské soustavy. A Vršovice šly později podobnou cestou. Když v roce 1906 dosáhly 20 tisíc obyvatel, rozhodly se pro zřízení vlastní vodárny. Ta čerpala vodu z Vltavy v Braníku a přes pětikilometrové potrubí ji přiváděla sem, do horní stanice. Bylo to řešení složité, ale nutné," vysvětlil během prohlídky Šedivý.
Od 70. let vodárna přestala sloužit svému původnímu účelu, a i když už dávno neplní svůj původní úkol, její zachování a obnova umožňují vnímat technické dědictví jako důležitou součást kulturní historie města.
Prohlídka trvala zhruba 70 minut a byla plná fascinujících informací. Doporučuje se především lidem se zájmem o architekturu, historii a techniku - nikoliv dětem či osobám v nevhodné obuvi (například v žabkách).
Přestože domek správce a plot stále čeká rekonstrukce, návštěva areálu je plnohodnotným zážitkem, který spojuje poznání, dobrodružství a estetiku. Vršovická vodárenská věž tak není jen technickou památkou, ale i živým svědkem doby, kdy voda znamenala pokrok a soběstačnost.
A co je vlastně Open House Praha? Nezisková organizace, která otevírá město všem a chce, aby lidé jeho architekturu a veřejný prostor poznávali v širších urbanistických, historických a kulturních souvislostech.
