Poruchy osobnosti představují jednu z nejkomplexnějších oblastí psychiatrie a psychologie. Jejich studium sahá do počátku 19. století, kdy francouzský psychiatr Philippe Pinel poprvé popsal případy pacientů s "manie sans délire" - šílenství bez bludů.

Významný pokrok v porozumění poruchám osobnosti přinesl konec 19. století s pracemi Emila Kraepelina a Eugena Bleulera. Ve 20. století pak k hlubšímu pochopení dynamiky těchto poruch přispěla psychoanalytická škola v čele se Sigmundem Freudem.

Moderní psychiatrie rozděluje poruchy osobnosti do tří základních klastrů. Klastr A zahrnuje tzv. podivínské poruchy (paranoidní, schizoidní a schizotypální), klastr B dramatické poruchy (antisociální, hraniční, histrionická a narcistická) a klastr C úzkostné poruchy (vyhýbavá, závislá a obsedantně-kompulzivní).

Pro diagnostiku takových poruch je klíčové splnění několika základních kritérií. Vzorec chování musí být dlouhodobý, pervazivní (prostupující různými životními situacemi) a významně narušující fungování jedince. Začátek se typicky objevuje v adolescenci nebo rané dospělosti.