Porozumět chování lidí, kteří trpí poruchami osobnosti, je pro jejich okolí často velmi náročné. Přijmout skutečnost, že se tak chovají nikoliv proto, že by takoví byli ze své podstaty, ale protože jsou jednoduše nemocní, není vůbec snadné. Společnost na ně nezřídka nahlíží skrz prsty a kapacita odborné pomoci je vytížená na roky dopředu. Galerie přináší přehled nejznámějších osobnostních poruch.
Úvod
Poruchy osobnosti představují jednu z nejkomplexnějších oblastí psychiatrie a psychologie. Jejich studium sahá do počátku 19. století, kdy francouzský psychiatr Philippe Pinel poprvé popsal případy pacientů s "manie sans délire" - šílenství bez bludů.
Významný pokrok v porozumění poruchám osobnosti přinesl konec 19. století s pracemi Emila Kraepelina a Eugena Bleulera. Ve 20. století pak k hlubšímu pochopení dynamiky těchto poruch přispěla psychoanalytická škola v čele se Sigmundem Freudem.
Moderní psychiatrie rozděluje poruchy osobnosti do tří základních klastrů. Klastr A zahrnuje tzv. podivínské poruchy (paranoidní, schizoidní a schizotypální), klastr B dramatické poruchy (antisociální, hraniční, histrionická a narcistická) a klastr C úzkostné poruchy (vyhýbavá, závislá a obsedantně-kompulzivní).
Pro diagnostiku takových poruch je klíčové splnění několika základních kritérií. Vzorec chování musí být dlouhodobý, pervazivní (prostupující různými životními situacemi) a významně narušující fungování jedince. Začátek se typicky objevuje v adolescenci nebo rané dospělosti.