Proč se s jídlem pojí tolik emocí?
Jídlo má mnoho funkcí. V první řadě jde o výživu a potřebnou energii, ale také o sociální kontext. Lidem dělá dobře setkávat se s přáteli v restauraci, vařit druhým a těšit se z toho, jak jim chutná. Jídlo máme spojené s pocity blízkosti, bezpečí nebo s péčí jednoho člověka o druhého. Pokud jídlo odmítám, může to znamenat, že odmítám i tu sociální stránku věci. V případě přejídání mi naopak tato stránka chybí. Spojení jídla s emocemi navíc vzniká už v kojeneckém období, kdy si právě jídlo spojujeme s pocitem bezpečí.
U pacientů s poruchami příjmu potravy je problém právě negativní vztah k jídlu. Pokud něco takového cítí například matky, nedokážou pak krmit své dítě beze strachu, že bude tlusté, nebo bez obav, jestli je strava zdravá. Ta úzkost je ale často horší než občasná dietní chyba.
Jaký typ lidí má s jídlem nejčastěji problém?
Nedá se říci, že by to byli jedinci z nějaké konkrétní socio-kulturní vrstvy společnosti, lidé určitého zaměstnání... Často to ale bývají perfekcionisté, kteří jsou hodně zaměřeni na výkon a špatně zvládající vlastní emoce. Pokud člověk nemá dostatečné sebevědomí, orientuje se podle toho, jak by měl vypadat ve společnosti. Proto si čte časopisy, zjišťuje, jak žijí modelky, jaké mají vztahy, a podle toho se řídí. Nemá totiž pocit, že by sám o osobě měl nějakou hodnotu.
V případě psychogenního přejídání může jídlo, například v podobě čokolády, zastupovat pocit odměny, zájmu, aktivity nebo blízkého vztahu. Jednoduše nahrazuje něco, co člověku chybí. Potom je to podobné jako s drogou. Nejdříve se napije alkoholu, aby se cítil dobře, nebo protože se cítí dobře. Postupně ale pije kdykoli a jeho potřeba drogy se stává nutkavou. Pak vzniká závislost. Podobně se to vyvíjí i v případě jídla.
V jakém poměru trápí stravovací problémy muže a ženy? Stále je to především doména právě žen?
Jistá změna tu je, ale ne nijak výrazná. V současnosti se setkáváme se dvěma až třemi chlapci za rok. Dříve tak s jedním. Žádná nová použitelná statistická čísla bohužel nemáme. Jsou tu ale jisté náznaky, že i u mužů začíná být porucha příjmu potravy častější. Určitě do toho spadá i takzvaný Adonisův komplex, který se projevuje nadměrným zaujetím tělesným vzhledem, fyzickou zdatností a výkonností. Tyto případy jsou ve společnosti často skryté, takže je obtížné je zmapovat epidemiologicky. Setkávají se s nimi ale častěji internisté, kteří řeší následky tohoto komplexu ve formě zneužívání anabolik.
Nepatrný nárůst mužů s tímto onemocněním si spíše vysvětluji tím, že se možná už tolik nestydí nastoupit léčbu, nebo jsou jejich problémy už tak závažné, že jednoduše musí přijmout fakt, že i oni trpí tou takzvaně ženskou nemocí. Jinak poměr dívek a chlapců zůstává zhruba v poměru deset ku jedné.
V poslední době vnímám trend přesouvání pozornosti těla od žen k mužům, a to zvláště v oblasti modelingu či reklamy.
Ano, už delší dobu pozorujeme tlak na krásu a celkově zevnějšek, což má společensky znázorňovat úspěšnost a šťastný život. I muži začínají tento fenomén přebírat od žen. Stačí si otevřít časopisy, kde mužští modelové pózují stejně jako ženy a začali se tak i oblékat. Žensko-mužská role se změnila. Nejsou tu výraznější hranice. Ženy chtějí dělat mužské profese a muži zase používat kosmetiku a vše, co bylo dříve spojováno pouze s ženským světem.
Jak si tento trend vysvětlujete?
Život dnes již nevyžaduje chlapáctví. Není již tolik fyzicky náročných pracovních pozic, naopak stačí sedět u počítače a řídit vše na dálku. Navíc nejsou vyžadovány typicky mužské role, které by se nějak oceňovaly, nejsou již potřeba. Možná na tom mají svůj podíl i hormony jako estrogen, který se šíří vodou, ale faktorů může být i více.
Jako protipól k mužským zženštilým modelům se na obálkách časopisů často objevují i plnoštíhlé modelky. Pomůže to nějak trendu nezdravého hubnutí?
Určitě ne, je to jen další extrém. Je jasné, že trend plnoštíhlých modelek pochází z Ameriky, kde je obézní polovina národa. Snaží se proto o prosazení takzvaného Be happy in every size (Buď šťastný v každé velikosti), což je velké hnutí, které bojuje za to, aby obézní nebyli stigmatizováni. Proti stigmatizaci se snažíme všemi silami bojovat, ale myslím, že si musíme zároveň zachovat jasnou představu o tom, jak vypadá normální a zdravá postava. Ani jeden extrém bych nepropagovala.
Navíc anorektickým pacientům plus size modelka nijak nepomůže. Oni jsou často znechuceni kýmkoli, kdo má normální hmotnost, natož někým, kdo má nadváhu. Navíc s nárůstem obezity v poslední době nám přibývají anorektičtí pacienti, kteří před tím trpěli právě obezitou. Ti se pak daleko více bojí vrátit se k předešlé váze a jdou z extrému do extrému.
Bojovali i lidé v historii s problémy ve stravování, nebo to je fenomén poslední doby?
Zvláště ženy se vždy zaobíraly svojí postavou. Přečtěte si životopis císařovny Sissi, to je příklad jasného anorektického chování, a to do puntíku. Takových postav je v historii více. V každé epoše vidíme někoho významného a slavného, který se zabýval hodně svým zevnějškem a držel půsty. V tehdejším dobovém prostředí to mohlo mít jiný význam, hladovění se pojilo s náboženskými rituály, ale nebylo to rozhodně tak rozšířené jako teď.
Přestože ve společnosti panuje pocit, že člověk s extrémní váhou si za to může sám, mám z našeho rozhovoru pocit, že tomu tak úplně není.
Je to důsledek vzájemného působení genetiky, epigenetiky a výchovy. Nemoc není svobodná volba, přestože se bude okolí dívat na dotyčného, jako že si za to může sám. Navíc obviňovat se z poruchy příjmu potravy k ničemu nevede. Za problém můžou různé stresory, geny, osobnost dotyčného a jiné faktory.
Jsou časopisy s vyhublými modelkami v problematice příjmu potravy tak zásadní?
Víme, že je tu přímá úměra mezi tím, kolik přečte adolescent časopisů plných krásných pohublých modelek s návodem na štíhlou linii, a mezi zvýšeným rizikem poruchy příjmu potravy. Je ale možné, že už člověk, který něco takového čte, má tu dispozici k tomu, nevěřit si. Vyhledává pak vzory, protože sám neví, co vlastně chce a jakou má hodnotu, což výchovou nezískal.
prof. MUDr. Hana Papežová
- vystudovala 1. lékařskou fakultu UK v Praze, obor všeobecné lékařství
- vybudovala Centrum pro poruchy příjmu potravy na Psychiatrické klinice v Praze, kde je v současné době vedoucí lékařkou (nachází se zde lůžková i ambulantní část a denní stacionář
- dlouhodobě se zabývá právě léčbou a výzkumem v oblasti poruch příjmu potravy
Měla by mít média v tomhle nějakou právní odpovědnost?
Některé státy opravdu stíhají propagaci anorexie i lživé reklamy, které jsou zavádějící a cílené právě na adolescenty. Například jedna Bebe sušenka dodá energii na celý den a podobně. Na ty se při léčbě zlobíme nejvíc. Jednali jsme samozřejmě s našimi zákonodárci, zda by toto téma nešlo nějak uchopit a kultivovat prostředí reklam, abychom těmto excesům zabránili. Byl to těžký boj a zatím žádná odezva.
Recepty na hubnutí a intervence všeho druhu ke zdravému životnímu stylu, ať už to znamená cokoli, jsou velmi lukrativní. A my zdánlivě stojíme v podstatě proti tomu. Potřebujeme postižené a jedince v riziku naučit normálně jíst, toho nedosáhneme prodejem doplňků stravy, i když by to bylo jednodušší. Uvědomujeme si, že strava není často zase tak super zdravá, ale patologické jídelní chování je samo o sobě často život ohrožující.
Jak vůbec chutná nám Čechům?
Magdalena Dobromila Rettigová vařila z másla a plnotučných potravin, nicméně obezita stoupá dnes, a ne tehdy. Vařilo se méně, často a jedly se menší porce. Dnes to není o chuti a hladu, ale o dostupnosti vysoce kalorické stravy. S nárůstem obezity se dnešní společnost snaží stravovat zdravěji. Svíčková je spíše záležitostí starší generace. Mladší lidé jsou otevřenější mezinárodním i exotickým kuchyním.
Boom v poruchách příjmu potravy datujeme kolem roku 1989, kdy se během politických změn do Česka nahrnuly všemožné dietní prostředky, inzerce a módní časopisy. V té době jsme zaznamenali rapidní nárůst anorexie. Od té doby se zdá, že se křivka ustálila, i když je otázkou, jestli těch skrytých problémů není ve společnosti mnohem více.
Například?
Pokud se budeme bavit o anorexii, tak ta často rozdíly mezi osobnostmi lidí setře. Všichni začnou myslet na jídlo a přestanou jíst. Zpočátku není ale tak důležité hledat příčiny jako zastavit hubnutí. Co mi připadá alarmující, je přístup některých rodičů. Někteří totiž dokonce brání svému dítěti v léčbě. Dívka nám na oddělení začne normálně jíst, rodiče ale nemoc vůbec nechápou. Buď ji kritizují, že se léčí, nebo jí během léčby dokonce podávají projímadla, ze strachu, aby naopak neztloustla. Některé kazuistiky jsou až nepochopitelné, že někdo může něco takového dětem dělat. Oceňujeme proto velmi rodiče, kteří obětavě mnoho let své děti v léčbě podporují.
