Petr Brožek se k rytířům a historii přichomýtnul už v mládí, v devadesátých letech působil u šermířů. Jeho kamarád ze skupiny už tehdy vyráběl v bytě na pražském Žižkově vlastní zbroj - samozřejmě ještě bez rozžhavené pece - a Petra Brožka naučil, jak se dá vykovat plech do tvaru misky. Někdejší student ČVUT nejprve zkoušel "bouchat" zbroj v garáži svého otce. Tehdy ji dělal pro sebe a přátele, ale po získání inženýrského titulu se do platnéřského řemesla pustil naplno.
"Tak jdeme bouchat, jo? No dobře," říká bez čekání na odpověď a už zapaluje kovářskou výheň uvnitř své dílny. Zatímco se rozehřívá, platnéř vysvětluje, jak dlouho trvá zbroj vykovat. "Třeba tento plechový klobouk se vybouchá za jeden den." Do ruky bere na první pohled nevzhledný kus plechu. Až by se nechtělo věřit, že už je téměř hotový a funkční. "Vážně už jen stačí připevnit přezky, popruhy a hurá do bitvy," říká Brožek.
Ovšem výroba zadního plechu kyrysu (ochranný kryt trupu, pozn. red.) trvá i dva dny. "A to se bavíme pouze o vykování tvaru. To tvoří pouhých patnáct procent z celkového času potřebného k výrobě této části zbroje," připomíná. Zanedlouho si prý spočítáme, kolik profesí bylo v minulosti potřeba pro výrobu plechové zbroje.
Z pece mezitím začíná sálat teplo. "Tmavě červená barva ohně má kolem sedmi set stupňů, přičemž teploty potřebné pro kování se pohybují od devíti set do asi třinácti set stupňů Celsia, kdy je už barva světle žlutá. My zrovna jedeme k devíti stům, žár už je oranžový."
Po chvíli vkládá do pece kus plechu, který během krátké chvíle začne získávat světlou barvu. "Občas si někdo myslí, že je možné zbroj i svařovat. Kovářsky sice ano, ale to platí u tlustého materiálu. V případě dvoumilimetrového plechu to není možné. Pro svařování je potřeba mít horní kovací hranici, aby se do sebe materiál zakoval. Jenomže to plech nikdy nevydrží, než ho vytáhnu z pece, přenesu na kovadlinu a začnu do něj bušit, už dávno zchladne. Tímhle způsobem prostě nejde svařovat. Ale velmi vzácně se to na zbrojích objevuje." vysvětluje Brožek.
Lidé si často pletou zbroj a brnění
Platnéř ukazuje základní princip výroby přilby, techniku zvanou hloubení. Položí plech na dřevěný špalek, který má v sobě vyhloubený důlek. Do plechu kladivem bouchá po obvodu, za malý moment jej ale musí znovu rozžhavit v peci. Postupně však za hlasitého tlučení hloubí materiál do tvaru misky, samotný střed začne hloubit spirálovitým pohybem až ke konci. Musí si přitom dávat pozor, aby už tak tenký plech kladivem neroztrhl.
"Někteří moji kolegové mají i sto různých kladiv. Já jsem zjistil, že mi jich stačí pár, tohle je ale nejoblíbenější, protože každá jeho část má nějaký účel. Taky jsem si vymyslel speciální metodu výroby zbroje - tkví v tom, že do toho buším a buším, dokud to není hotové," říká sarkasticky. "Laik vidí jen prosté bouchání, ve skutečnosti má ale každý úder vlastní myšlenku a je vedený tak, jak to řemeslník zamýšlí," vysvětluje Petr Brožek a dodává, že platnéři mají v Česku i vlastní cech. I s Brožkem je v něm šest mistrů. A přestože je Petr Brožek platnéř samotář, učně neodmítá.
"Co když plech velikostně nevyjde?" ptám se. "To vůbec nevadí, každému se to stane a i na historických zbrojích je to běžné. Pro laiky je důležité vědět, že se v platnéřství nesvařuje." Jak dále Brožek doplňuje, v takovém případě se přidá plech navíc a oba kusy se k sobě přinýtují. Ostatně nýtování se zdá jako univerzální řešení pro mnoho obtíží spojených s výrobou.
Svému řemeslu věnoval Petr Brožek dokonce celou publikaci nazvanou Platnéřství, kterou napsal se svým kolegou Janem Sykou. V knize se mimo jiné zaměřují na historický vývoj i na výrobu jednotlivých částí plátové zbroje originálními technikami.
"Pozor, není to brnění," směje se Petr Brožek, když upozorňuje na častý nešvar v terminologii. "Jazykový vývoj sice nemůžeme zvrátit, správně se ale říká zbroj, v tomto případě plátová," vysvětluje. Brníř podle Brožka vyrábí kroužkovou zbroj.
Navzdory vymoženostem moderní doby trvá výroba zbroje pořád stejně dlouho, jako tomu bylo před staletími. "Často to trvá ještě déle. Musím se totiž zabývat věcmi, které kdysi dělali samostatní řemeslníci. Na výrobu jedné zbroje byl potřeba platnéř, nýtař, přezkař, šlejfíř (brusič) a pasíř (zdobení). Na renesanční zbroji se mohli vyřádit i další řemeslníci - zlatníci, rytci, cizeléři a leptači. Já to všechno musím pochopitelně umět sám."
Do rukou se mu k restaurování dostala i přilba Filippa Negroliho, jednoho z nejslavnějších platnéřů v historii. Jednalo se o burgonet s vytepávaným vzorem lva. Antické motivy byly podle Petra Brožka typické pro polovinu 16. století v Itálii.
Zlatý věk platnéřství
Kdyby měl Petr Brožek jmenovat, co vyrábí nejraději, budou to jednoznačně přilby. Naopak nejvíce se ošívá při výrobě plátových bot, takzvaných sabatonů. "Boty musí chodit dohromady s lýtkem, jenomže to je strašně náročné, protože pohyb, kdy se na nártu bota potkává s holením plátem, dotyčného tlačí nebo se zadrhává. V minulosti se tím evidentně nezabývali a ještě jsem za třicet let praxe nepřišel na ideální řešení," vysvětluje.
Vedle ponku se leskne i jedna sběratelská zbroj. "Tu momentálně restauruju pro klienta z Finska. Polovinu mých zákazníků tvoří právě sběratelé, zbytek jsou muzea a jiné instituce," objasňuje a ukazuje jednotlivé části zbroje z konce 15. století. "Tahle německá rukavice je vyrobená, aby dokonale padla na ruku, i proto se zdá být tak malá. Němci v této době měli pro zbroj vášeň, v podstatě symbolizovala druhou kůži, proto tak přiléhala k tělu." Co do estetiky, anatomie a funkce, Brožek považuje německou gotiku na konci 15. století za zlatý věk platnéřství.
Jak zbroj vypadá, Petr Brožek samozřejmě pozoruje i u filmů. Za povedenou považuje tu z husitské trilogie Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem z 50. let minulého století od režiséra Otakara Vávry.
"Dnešní filmy jako Žižka potřebují co nejlevnější výbavu. Nedá se říct, že jsou takové plechy odfláknuté, je to na základě zadání. I já na některých částech mohu strávit den místo měsíce, jenomže to neumím. Ale proti sériové výrobě nic nemám, ostatně svou klientelu už dávno mám, tudíž je mi to i jedno," říká. "Problém mám jen s tím, když někdo snímek vydává za historicky věrný a je v něm plno nedostatků," dodává platnéř.
Velmi si také užívá žánr fantasy. "Tvůrcům nemůže nikdo nic vytknout. I když zbroj vypadá velmi modifikovaně, často vychází z historie, protože i fantasy je omezeno tím, co vymyslíme."
