Petr Marek: Bavilo nás být pomstou hudbě. Zpěvák Kabátů nad Midi Lidmi kroutil hlavou

Tomáš Maca Tomáš Maca
27. 6. 2021 13:18
Kapela Midi Lidi na začátku června vydala hned dvě nová alba. Frontman Petr Marek se na nich nebojí společenské angažovanosti, ale zároveň nešetří absurdními rýmy, aby nepůsobil jako samozvaný mesiáš. V rozhovoru pro Aktuálně.cz vysvětluje, proč má rád, když si publikum při poslechu jeho písniček říká, jestli se nezbláznil.
"Vždycky jsme měli tendenci k velkým špatnostem. Pamatuju si, jak jsem se oblékl do kožených kalhot a s pohyby Bona Voxe jsem zpíval úplné nesmysly," vzpomíná Petr Marek z kapely Midi Lidi.
"Vždycky jsme měli tendenci k velkým špatnostem. Pamatuju si, jak jsem se oblékl do kožených kalhot a s pohyby Bona Voxe jsem zpíval úplné nesmysly," vzpomíná Petr Marek z kapely Midi Lidi. | Foto: Lukáš Bíba

Rok po příchodu pandemie vydává vaše kapela Midi Lidi hned dvě desky. To skoro vypadá, že jste si dobu koronaviru kreativně užili.

Máte pravdu. Tři měsíce před zavřením kultury jsme se rozhodli, že nebudeme tři čtvrtě roku koncertovat a v mezičase natočíme novou desku. Nakonec jsme loni v lednu nahráli materiál rovnou na dvě, a tím, že se kulturní akce v březnu zrušily, měli jsme čas obě ty desky soustředěně dokončit. Za normálních okolností bychom dodělali tak třetinu vydaného materiálu. Nikdy totiž do studia nejdeme s hotovou písničkou, spíš tam jen tak jamujeme a potom vylezeme s hromadou bince.

Na začátku si mezi sebou posíláme dema, což bývají většinou jenom čtyři takty nějaké rytmické nebo melodické smyčky. Do ní ve studiu nahrajeme klidně tři čtvrtě hodiny zvukových stop různých nástrojů, které posléze posloucháme a zjišťujeme, co z toho se dá vůbec použít. Takových osmdesát procent bývá hlušina, právě proto se tím brodíme dalšího tři čtvrtě roku. Zároveň tam člověk ale najde perly, ze kterých poskládáme nějaký tvar, do nějž potom píšu texty.

Vaše nové desky se jmenují Nikdo se ti nebude smát, když budeš mít lidi rád a Heal The World, konečně! Když jsem ty názvy slyšel, říkal jsem si, jestli se z Midi Lidí nestala angažovaná kapela. Dřív vaše texty přece jenom byly založené spíš na nadsázce a slovních hříčkách než nějakém státotvorném sdělení. Co vás přimělo pojmenovávat společenské problémy?

Společenská atmosféra v posledních letech natolik houstne, že to s člověkem rezonuje a prolíná se to přirozeně i v textech. Pod vlivem sociálních sítí a internetových algoritmů se společnost čím dál víc rozděluje a vznikají umělé souboje mezi různými názorovými skupinami. Společnost přitom ve skutečnosti netvoří žádné dva jednolité tábory, ale nastávají situace, kdy někdo zdání nesmiřitelných táborů, které spolu nekomunikují a posílají si jen vzkazy přes sociální sítě, vytvoří. Právě proto jsem sdělení nových desek shrnul do apelu: "Pojďme se zkusit domluvit."

V jedné písničce zpívám: "Proč pořád zůstávat lost in zlost, třeba stačí jenom furt neřešit minulost." Miliarda našich vzájemných sporů totiž stojí jen na tom, co kdy kdo udělal špatně. Hádky o chybách z minulosti nám ale nepomůžou. Teď se musíme domluvit na tom, co bude dál, a to i s lidmi, se kterými si nerozumíme. Sám mám agitační pop vlastně rád. Když jsme zakládali Midi Lidi, přemýšlel jsem i o tom, že bychom byli kombinací skupin Kraftwerk a Chumbawamba, že bychom míchali elektronickou hudbu s lehkou angažovaností.

Potom jsme si na druhou stranu řekli, že budeme hrát čistou elektroniku, ve které se nebude vůbec zpívat. Midi Lidi měli být intelektuální záležitost na vernisáže s jemnými zvukovými plochami. Vždycky mi totiž připadali víc sexy dva chlapi, kteří si hrají s čudlíky, než tři chlapi s kytarami. Tenhle nápad ale hned s prvním koncertem padl, protože se nám z těch elektronických ploch staly písničky, a je pravda, že kvůli rostoucímu společenskému kvasu v textech Midi Lidí postupně přibylo i angažovanosti.

V písničce Dům se zahradou zpíváte o tom, že "jsou taky lidi, co si tu dovolenou tvou dovolit nemohou" a že "lehce se rozdávají rozumy těm, co jsou tak trochu za vodou". Nevychází ta společenská polarizace, o které jste mluvil, právě hlavně z ekonomických rozdílů?

Ekonomická nerovnost je samozřejmě jedna z věcí, která ke štěpení společnosti přispívá, ale těch příčin je podle mě víc. Písničku Dům se zahradou jsem napsal hlavně jako pokárání sám sobě. Uvědomuju si totiž, že mám tendenci lidem, kteří mají úplně jiné starosti než já, radit, co mají dělat se svým životem. Na minulé desce jsem totiž sám sobě doporučoval vzít si dovolenou, abych se z práce nezbláznil, abych se nadechnul a žil trochu víc přirozeně.

Došlo mi ale, že ne každý si může dovolit třeba tři měsíce nepracovat, a tak jsem chtěl další písničkou dát trest sobě samotnému i různým guruům přirozenosti, kteří si vydělali dost peněz, aby mohli cestovat po světě a říkat, že teď konečně vedou naplněný, duchovní život. Určitě si vybavíte všechny ty podnikatele, kteří si už naspořili tolik, že touží po transcendenci a začnou poustevničit. To je v pořádku, ale když je pak poslouchá obyčejný člověk, který musí přemýšlet i o poslední stovce z měsíční výplaty, nutně mu to připadá směšné.

Rizikem angažovaných textů je, že budou vyznívat pokrytecky. Nemáte obavy, že byste to za společenskou agitku mohl od posluchačů schytat, podobně jako třeba Bono z kapely U2?

Úplně chápu, že je spoustě posluchačů protivné, když se umělec tváří, jako by měl patent na rozum, a říká jim, co všechno dělají špatně. Bono mi třeba v některých svých projevech taky připadá směšný. Možná bych měl v textech víc používat ich formu, aby bylo jasné, že ty věci nevyčítám jenom ostatním, ale hlavně sám sobě. Midi Lidi mají ale zároveň ve srovnání s U2 v textech mnohem víc ironie.

"Někdo může snadno nabýt dojem, že jsme ta legrační kapela. Přitom s Midi Lidmi celou dobu hrajeme existenciální písně, jenom často s debilní formou."
"Někdo může snadno nabýt dojem, že jsme ta legrační kapela. Přitom s Midi Lidmi celou dobu hrajeme existenciální písně, jenom často s debilní formou." | Foto: Lukáš Bíba

Není ale ironie jen forma obrany, kdy se člověk bojí, aby nevyzníval pateticky, tak svoje sdělení radši rovnou shodí humorem?

Vysmát se sám sobě, svojí trapnosti i absurditě světa je mi už od mládí vlastní. Mám tendenci každou chvíli zesměšňovat to, co říkám. A máte pravdu, že se člověk za ironii někdy schovává proto, že se zdráhá použít velká slova. V mém sólovém projektu Muzikant Králíček bylo na druhou stranu v jednu chvíli ironie velmi málo, vlastně jsem tvořil dost upřímné písně.

U Midi Lidí té legrace sice bylo zase trochu víc, ale na posledních dvou deskách mám taky písně, které nemají s ironií nic společného. Dokonce tam sám sobě zpívám, abych se přestal bát velkých slov, a všímám si, že se čím dál míň ostýchám říkat věci napřímo. Někdy to znamená nalomení vlastního statusu, ale život je krátký na to, aby člověk neříkal, jak to je.

Humoru je na nových deskách přece jenom pořád dost. V písničce Brundibár například zpíváte: "Fašisti jdou na pomoc, už toho zla měli taky moc. Demagogové jdou na brigádu, přestali mít na lži náladu." Nepřišel vám ten slogan trochu za hranou?

Chtěl jsem dát do textu snažné přání, abychom se k sobě chovali hezky, vyjádřené prostřednictvím nesmyslné utopie. Přes nejstupidnější možnou formu, jak to říct, ale přání zůstává upřímné. Zní to skoro až nestoudně, na druhou stranu mi představa fašistů, kteří jdou na pomoc, připadá skoro až dojemná. A taky mám rád, když si posluchač u některých našich písniček říká, jestli jsme se nezbláznili.

Líbí se mi, když se mi do textů povede narvat slovo, které jsem v hudbě ještě neslyšel. Teď se mi třeba na jedné z nových desek podařilo zrýmovat zkratku KDU-ČSL, což pro mě byla meta. Občas to s ironií záměrně trochu přeháníme a možná si tím házíme klacky pod nohy. Někdo pak totiž může snadno nabýt dojem, že jsme ta legrační kapela. Včera jsem třeba mluvil s kamarádem, který mě zná velmi dobře, ale stejně mi říkal, že se naše nové písničky bojí poslechnout, aby to zase nebyla nějaká srandička. Já mám přitom za to, že s Midi Lidmi celou dobu hrajeme existenciální písně, jenom často s debilní formou.

Zaujala mě písnička Hrníček, ve které vyprávíte, jak jdete s tátou do lesa, on vám ukazuje, kde co roste, a najednou se vedle vás zjeví Daniel Landa se svým synem. Proč právě on?

Vzniklo to ve chvíli, kdy jsem v rádiu poprvé slyšel Landovu písničku s refrénem: "Touha je zázrak, kámo, zázrak!" Protože jsem byl ale od rádia daleko, myslel jsem si, že se tam zpívá: "Tohle je vrána, kámo, vrána!" Úplně mě to dojalo, protože jsem si vzpomněl na to, jak mě můj tatínek vodil po lese a učil mě poznávat stromy, květiny a zvířata. Mě to v mých osmi letech hrozně nezajímalo, chtěl jsem se bavit spíš o filmech, divadle nebo hudbě, a doteď mě to mrzí.

Myslel jsem si, že Dan Landa natočil milou, nekonfliktní píseň o tátovi, který synovi ukazuje, jak to na světě chodí. Později jsem sice zjistil, že se v tom textu zpívá něco jiného, ale vzhledem k Landovu démonickému obrazu mi připadalo hezké si představit, že i on je jenom normální táta, který chodí se synem po lese.

Nechci, aby to vyznělo pejorativně, ale na koncertech Midi Lidí jsem měl vždycky pocit, že vám nevadí být trapní, spíš naopak. Plánovali jste balancovat na hraně trapnosti, už když jste kapelu s Prokopem Holoubkem, Tomášem Kelarem a Markétou Lisou zakládali?

Ještě než vznikli Midi Lidi, dělali jsme divadlo a hudební projekty, které byly stoprocentně improvizované. Přicházeli jsme před publikum bez nacvičeného repertoáru, všechno včetně písní vznikalo až na místě. Zároveň jsme měli často tendenci k velkým špatnostem. Přihlásili jsme se třeba na festival a schválně tam zahráli něco tak otřesného, aby se za nás publikum stydělo. Pamatuju si, jak jsem se oblékl do kožených kalhot a s vážnou tváří a s pohyby Bona Voxe jsem zpíval úplné nesmysly.

Otravovali jsme takhle na spoustě akcí, nejčastěji v Hranicích na Moravě, odkud pocházíme. Bavilo nás být pomstou hudbě a zároveň pomstou sami sobě. Naše starší kapely měly i zajímavé názvy - Kakaduo, Dobří muzikanti, Potřebujeme znalce, aby si nás někdo poslechl band big band a Total napalm piče. Když jsme ale založili Midi Lidi, tak jsme tohohle přístupu nejdřív paradoxně úplně nechali. Chtěli jsme, aby se publikum soustředilo jen na hudbu a projekce, takže jsme se schválně zahalili do bílých kapucí, aby se vizuály promítaly i přes nás.

Tahle intelektuální zastávka nám ale vydržela jen první rok, než jsme zase začali dělat blbosti. Přišly živé bicí, díky nimž byly koncerty Midi Lidí najednou živelnější a do toho přibylo improvizace. Párkrát se nám už stalo, že byl koncert celý improvizovaný a nezazněla při něm ani jedna písnička z našich studiových desek. Někdy to zní strašně, ale my si to neuvěřitelně užíváme, zpíváme Bohemian Rhapsody a celé je to vlastně trochu divadlo. Radost ze škádlení publika nám tedy nakonec vydržela doteď.

Petr Marek (47)

Petr Marek, hudebník a frontman kapely Midi Lidi
  • Vystudoval filmovou vědu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a od konce 80. let natočil desítky povětšinou nezávislých filmů. Jeho zatím posledním celovečerním snímkem byla komedie Nic proti ničemu z roku 2011 a v současnosti učí na katedře režie pražské FAMU.
  • Aktivnější byl v posledních letech na poli filmových soundtracků. Podílel se na hudbě ke snímkům Protektor, Prezident Blaník nebo Mars i k televiznímu seriálu Život a doba soudce A. K. Jako herec se objevil například v komedii Karel, já a ty nebo v internetovém seriálu Život je hra.
  • Nejznámější je ale díky hudbě. V roce 2006 spoluzaložil elektropopovou kapelu Midi Lidi, se kterou dosud vydal šest studiových alb. Novinky Nikdo se ti nebude smát, když budeš mít lidi rád a Heal The World, konečně! vyšly letos v červnu. Pozitivní ohlasy zaznamenal také jeho společný projekt s Monikou Midriakovou nazvaný Monikino Kino a sólově vystupuje pod pseudonymem Muzikant Králíček.

Když už jste zavzpomínal na své starší kapely, jaká byla nejhorší odezva publika, kterou se vám podařilo vyvolat?

S kapelou Total napalm piče jsme jednou dorazili na vystoupení do brněnského diskotékového klubu, jehož majitel sice tušil, co od nás může čekat, ale netušila to jeho klientela. Návštěvníci klubu očekávali, že po půlnoci přijde kapela, která diskošku pozvedne na ještě vyšší disko úroveň. Místo toho jsme ale na pódiu vystoupili my, na hlavách jsme měli toaletní papíry, nechyběly blbé tanečky a hráli jsme záměrně co nejhorší, neposlouchatelné a nevtipné věci. Lidi v publiku byli nejdřív strašně rezistentní, potom na nás začali házet věci a křičet, že chtějí vrátit peníze.

Někdo na nás řval, ať vypadneme, tak jsem se pustil do protiútoku a zařval jsem na něj, ať vypadne on. Na to mi odpověděl, že si za koncert zaplatil, tak jsem na něj křičel, že mu ty peníze dám. Nakonec propukla bitka. Lidi nám začali vytahovat nástroje ze zásuvek, převracet stojany a počítače, jeden člen kapely se dokonce polekal a radši na chvíli utekl. Nejostřejší byly překvapivě ženy, které nám začaly rozbíjet aparaturu, a mě strašně těšilo, že svou diskotéku takhle chránily před vetřelci, co jim ji přišli pokazit. Domů jsem odjížděl s krásným pocitem u srdce a od té doby se nám už nic takového nestalo.

S Midi Lidmi jste na podobné nepochopení ze strany publika už nenarazili? Chápu, že mezi fanoušky alternativní scény má váš humor spoustu příznivců, ale co se děje, když náhodou vystupujete na akci, kde jsou headlinery Divokej Bill nebo Kryštof?

I s Midi Lidmi se nám už samozřejmě párkrát stalo, že někoho z publika naše hudba tak naštvala, že mi na hlavě nebo počítači přistál půllitr piva. Vzpomínám si, jak nás kdysi pozvali na festival skupiny Kabát, kde jsme hráli někdy odpoledne pro asi čtyřicet lidí, i když se jich do areálu vešlo tak 15 tisíc. V tom malém hloučku tehdy stál taky zpěvák Kabátů. Kdykoli jsem řekl nějaký debilní vtip, zakroutil hlavou a schoval si obličej do dlaní. Možná mu bylo jenom špatně z toho vedra, ale měl jsem pocit, že byl ze mě upřímně nešťastný.

Zároveň se stávají ale i opačné extrémy. Když jsme složili hudbu k filmu Protektor, pozvali nás na španělský filmový festival. Tehdy jsme organizátory předem upozorňovali, že na koncertech hrajeme úplně jiné věci než soundtrack z Protektora. Pak jsme tam ovšem přijeli a zjistili jsme, že vystupujeme v pravé poledne v odsvěceném kostele.

V programu jsme byli uvedení jako koncert filmové hudby a přišli na nás lidé v elegantních oblecích a róbách ve věku šedesát plus. Říkali jsme si, co s tím, a tak jsme se naše písničky snažili aspoň upravit do podoby, která nebude takové techno. Dopadlo to tak, že se babičky a dědečkové v obecenstvu jemně pohupovali, vypadali spokojeně a nakonec z toho byl pro obě strany krásný, příjemný zážitek.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 17 minutami

Čeští inline hokejisté získali na MS sedmé zlato, rozdrtili ve finále Kanadu 7:0

Čeští inline hokejisté získali na mistrovství světa organizace FIRS v italském Roccarasu sedmé zlato v historii. Ve finále rozdrtili svěřenci trenéra Martina Mecery 7:0 Kanadu a navázali na triumfy z let 2007, 2011, 2013, 2015, 2016 a 2018.

Češi, kteří byli na minulém světovém šampionátu v Barceloně v roce 2019 druzí, získali 16. medaili za sebou a na 26. šampionátu 22. cenný kov. Druzí byli šestkrát a třetí devětkrát.

Do vedení se dostali Mecerův tým v čase 9:05 díky brance Patrika Šebka, v 15. minutě zvýšil Jakub Bernad. Po 51 sekundách druhého poločasu se prosadil Marek Loskot a v posledních sedmi minutách zápasu si Češi ještě s chutí zastříleli. Nejdříve využil přesilovku Loskot, potom se zapsali podruhé v utkání mezi střelce také Bernad s Šebkem a 64 sekund před koncem dovršil debakl Kanady Lukáš Novák. Gólman Daniel Brabec udržel čisté konto.

Zdroj: ČTK
před 18 minutami

Čeští futsalisté na MS zachránili remízu 1:1 s Vietnamem a jsou v osmifinále

Čeští futsaloví reprezentanti ve třetím utkání na mistrovství světa v Litvě zachránili remízu 1:1 s Vietnamem a z druhého místa skupiny D postoupili do osmifinále. V něm svěřenci trenéra Tomáše Neumanna v pátek pravděpodobně narazí na Španěly, dvojnásobné světové šampiony. Jediný český gól v Kaunasu dnes vstřelil kapitán Lukáš Rešetár.

"Hlavně jsem zklamaný z našeho výkonu. Takhle špatně jsme dlouho nehráli. Zakončení bylo z naší strany tragické. Šancí jsme měli zase na deset gólů, ale jak to řešíme, to je hrůzostrašné," řekl Neumann v nahrávce pro média od FAČR.

Češi po vítězství 5:1 na Panamou a porážce 0:4 s favorizovanou Brazílií v prvním poločase dominovali v držení míče, ale tolik šancí si nevytvořili. Ty zřejmě největší neproměnil Křivánek. Několikrát vietnamských pokusů zneškodnil brankář Vahala.

"Chyběl tam pohyb, chyběla prudká přihrávka. Stáli jsme na míči, neběhali jsme. Vůbec nejsem s ničím spokojený," prohlásil kouč Neumann.

Podobně vypadalo dlouho i druhé dějství. Po Zárubově tyčce ve 35. minutě Phat Chau nečekaně prostřelil brankáře Vahalu. Už za necelou minutu ale odpověděl kapitán Rešetár, který chybu ve vietnamské obraně potrestal střelou do horního růžku. Závěr už si čeští hráči pohlídali.

Zdroj: ČTK
Další zprávy