reklama
 
 

Parodie na socialismus. Proč se mu Češi pořád vysmívají?

29. 5. 2014 19:09
Rozhovor s filozofem Vladislavem Dudákem o české oblibě recesí na socialistické zřízení.

Praha - Češi jsou mistři parodií a recese. Již řadu let například táhnou parodie na socialistické retro. Zdá se, že vzpomínky na život v socialismu jsou i téměř 25 let po revoluci stále živé nejen v umění, ale zejména v lidové tvořivosti.

Pořádají se happeningy připomínající nakupování, oslavy či kulturu za komunismu, konají se "nefalšované" retro dovolené v socialistickém duchu a recesistické prvomájové průvody.

Smysl Čechů pro parodii a recesi má dlouhou historii, dělaly se již vtipy na Rakousko-Uhersko a císaře pána. Proč se ale právě socialistické reálie tak dobře a barvitě parodují a karikují?

"Jsou jednoduché, prosté, snadno uchopitelné a vyhovují českému smyslu pro absurditu, nadsázku a panoptikum vůbec. Máme je zažité, a to nejen z doby vlády komunistů, protože jisté rysy politické a sociální absurdity zažíváme a výsměchem reflektujeme již od 19. století dodnes," vysvětluje v rozhovoru pro Aktuálně.cz historik a filozof Vladislav Dudák.

Aktuálně.cz: Když dnes sledujeme recesistické akce, které si dělají legraci ze socialistického režimu a jeho zvyklostí, výborně se bavíme. Tenkrát nám to ale moc vtipné nepřipadalo, přitom mnohé happeningy jsou takřka věrnou kopií tehdejší reality…

Vizitka PhDr. Vladislava Dudáka

Vizitka PhDr. Vladislava Dudáka

Narodil se v roce 1958 v Řevnicích. Vystudoval filozofii a historii na Filozofické fakultě UK v Praze.

Sám sebe považuje za "nájemného filosofa" a přesně tak se cítí. Je mj. autorem a spoluautorem učebnic filozofie a společenských věd pro ZŠ a SŠ, spoluautorem VŠ skript Kapitoly z filosofie člověka a Kapitoly k filosofii vědy.

Je hlavním autorem dvousvazkové Encyklopedie světové architektury: od menhiru k dekonstruktivismu a spoluautorem knihy Santiniho cesta za světlem. Byl vedoucím redaktorem humanitních oborů osmisvazkové Všeobecné encyklopedie Diderot.   

Vladislav Dudák: Ne, vtipné nám to nepřipadalo, ale legrační, absurdní a pitomé k smíchu ano. Střídaly se permanentní naštvanost a ulevující, často velmi zlomyslný smích, vtipy, parodie.

A.cz: Pobavení poskytovaly určité úlety režimu, třeba Jakešův projev na Červeném Hrádku.

A nejen ten, ale například i dva rozhovory s Vasilem Biľakem v Rudém právu, které se kopírovaly a distribuovaly mezi lidmi, neboť byly i na tehdejší dobu neobyčejně stupidní. Biľak v jednom z nich na otázku, zda se budou upravovat ceny - rozuměj zdražovat -, řekl, že rozhodně ne pivo, protože "pivo je náš chleba". Takové ovace žádný komunistický papaláš do té doby a nikdy potom po hospodách neměl. A takových příkladů je mnohem více.

A.cz: Probíhaly "happeningy" parodující socialismus i za tehdejšího režimu?

My jsme parodie a happeningy, i když jsme tomu tak neříkali, pořádali i za komunistů a hodně jsme si to užívali. Dělali to tak mnozí. Parodie osvobozuje. Osvobozovalo to stejně jako další aspekty lidové tvořivosti zaměřené proti "nim".

A.cz: Proč se socialistické reálie tak dobře parodují a karikují?

Jsou jednoduché, prosté, snadno uchopitelné a vyhovují českému smyslu pro absurditu, nadsázku a panoptikum vůbec. Máme je zažité, a to nejen z doby vlády komunistů, protože jisté rysy politické a sociální absurdity zažíváme a výsměchem reflektujeme již od 19. století dodnes. Existují vtipy, které se říkaly již o císaři pánu, stejně jako o prvorepublikových politicích, komunistických papaláších i dnešní povýšenecké politické "elitě". Jen se změnila jména a vtip se mírně přizpůsobil dobovým reáliím.

A.cz: Táhne se s Čechy parodování a karikování vlády či režimu dlouho?

Fascinuje mě, na co všechno lidé nepřišli. Za první světové války volali do skal: "Jak je ti, Rakousko?" a ozvěna jim vracela: "... ouzko, ouzko!". Za protektorátu se někdy pozdrav "ahoj" interpretoval jako "Adolfa Hitlera oběsíme jistě", za komunistů zase například, když byla vyrobena první série traktorů Zetor 25, tak se říkalo, že při čtení pozpátku to znamená "52. roku osvobodí Truman evropské země". Zkrátka hry se hrály vždycky, pomáhaly v tom, abychom si udrželi nadhled a zdravý rozum.

A.cz: Proč Čechy stále baví s humorem vzpomínat na normalizační zvyklosti?

Zcela přirozená a základní je asi potřeba bavit se, zvláště bavit se na cizí účet a něco tak někomu vrátit. A ta doba vlády KSČ je z mnoha důvodů, o kterých jsem již mluvil, docela ideálním terčem.

Velkou roli hraje i česká obliba parodií, v níž jsme opravdu dobří. Vzpomeňme například na nádherné filmy Fantom Morrisvillu, Kdo chce zabít Jessii, Limonádový Joe, Čtyři vraždy stačí, drahoušku a další. Pořádný horror, supermanovský film, western či detektivku dost dobře nezvládáme, ale parodie máme skvělé. Dále připomínám Českou sodu, divadlo Sklep, seriál Comeback...

A.cz: Od revoluce uplyne již 25 let, ale recesistické prvomájové průvody či socialistické dovolené stále fungují. Čím to je?

Asi to pořád ještě v nás je. Obzvláště generace, která ten permanentní tlak zažila. Teď nemám na mysli nějaký tragický útlak, ale tu každodenní buzeraci v médiích, na plakátech, v práci... to asi nikdy ze sebe úplně nedostane a musí si občas ulevit i dnes. Například předevčírem se mi stala věc, která ukazuje, jak moc jsem do té minulosti stále vtažen. Při sprchování mi praskla sprchovací hadice a parádně to postříkala strop koupelny. Co myslíte, že jsem udělal? Vztekle jsem zařval "Zasr... komunisti!" – V tom afektu to ze mě vylítlo zcela automaticky – úplně stejně jako kdysi. A přitom tentokrát chudáci komunisti za tu prasklou hadici již opravdu nijak nemohli.

A.cz: Mají tyto retroakce ještě nějaký další smysl než zábavu a vzpomínání?

Je zde i důvod z našeho podvědomí a svědomí. Tyto parodie nás dodatečně omilostňují. Chodili jsme do průvodů, i když jsme nechtěli a bylo nám trapně. Teď to takovým happeningem, parodií na První máj, ze sebe smýváme... Účastnili jsme se shromáždění a poslouchali stupidní bláboly a poslušně jim zatleskali. Teď ty projevy parodujeme a ukazujeme, že jsme, a i tehdy byli, nad věcí. Nemyslím to zle, tato touha po smazání pocitu trapnosti, která v mnohých z nás zůstala, je přirozená, potřebná a chápu ji. Jen bychom si to měli umět přiznat.

A.cz: Takovéto "omilostňování se" před sebou samým se ostatně dělalo již za komunismu...

Ano. Dám příklad: Byl jsem srab a šel jsem k volbám. Abych si alespoň trochu zachoval důstojnost, tak jsem ten pokořující akt zkarikoval. Připjal jsem si na hruď pět rudých papírových karafiátů a při vkládání hlasovacího lístku do urny jsem hlasitě a s přehnaným a co nejstupidnějším nadšením pronesl větu: "Volím svou šťastnou budoucnost!!!" Zopakoval jsem tedy heslo, které viselo na plakátech na každé zdi. Myslím si, že to je dobrá ukázka morálních kompromisů, které jsme dělávali.

A.cz: Jaké byly reakce na tento váš počin?

Byl jsem na sebe pyšný a zároveň se bál průšvihu. Ale komunisté ve volební místnosti mou parodii nepochopili. Prý jsem byl naopak chválen za angažovaný přístup. Tak vidíte, zase mě dostali! (smích)

A.cz: A co dnešní doba? Jak moc svádí k parodiím a happeningům?

Svádí, samozřejmě. Ale parodovat dnešní dobu není tak pohodlné. Kříží se zde řada aktuálních zájmů a motivů. A přitom stupidita a absurdita některých jevů současné politiky je s tou komunistickou dobou srovnatelná. Připomínám kauzu s financováním ODS "Pepa z Hongkongu", ukradené pero, "popelníček"... Dodnes mě fascinuje například zdůvodnění, proč jsou naše dálnice dražší než ty v Alpách nebo ve Skandinávii – prý kvůli tomu, že zde máme složitější geologické podmínky... (smích)

A.cz: Z poslední doby si vybavuji například happening, jenž oslavoval konec Václava Klause na Hradě: Klausova figurína, které účastníci nosili propisky a narcisky. Nakonec byla zapálena a vhozena do Vltavy s výkřikem: "Budiž ti odpuštěno, bratře!"

Ano, a hezký happening byl také před lety, kdy se sice "včas" otevřela prodloužená trasa metra C, ale s tím, že některé nedokončené stanice se jen projížděly. Proto jednu z nich tehdy v happeningu překřtili podle jména tehdejšího primátora a zinscenovali její slavnostní otevření se všemi typickými propagandistickými bláboly dnešních politiků.

A.cz: Zdá se tedy, že recesistické happeningy jsou věčné stejně jako absurdity jakýchkoliv režimů…

Všem bych doporučoval přečíst si Haškovy Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona a další povídky na politická témata. Jaroslav Hašek se v nich sice vysmíval absurditám a zhovadilostem politiky, politiků a politických stran před první světovou válkou a po válce, ale ve skutečnosti jsou ty texty dodnes neuvěřitelně aktuální. Lidé se zase tak moc nemění, a tak v nich můžeme poznat řadu dnešních politiků a papalášů a dopřát si osvobozující gogolovský smích.

autor: Zuzana Hronová | 29. 5. 2014 19:09

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama