Orozovič: Vadí mi, když lidi nadávají na českou povahu. Negativismus nic neplodí

Magdaléna Medková Magdaléna Medková
17. 12. 2019 11:26
Igor Orozovič se v každé věci složitě rozhoduje. Z části balkánská a z části česká krev mu dala darem, že prvotní intuici musí strastiplně řešit se svým rozumem. V životě se mu ale daří dobře. "Mám super role v Národním, krásnou dívku, Cabaret Calembour a vyvedly se i hry Lazarus a Bezruký Frantík," říká herec s uhrančivou tváří, který v páté třídě vykřikoval na ulici, že se stane veterinářem.

Máte rád režiséra Emira Kusturicu?

Do politiky bych zabředával nerad, tam je to složitější, ale jinak ano. Dá se říct, že jsem na něm vyrostl nebo spíš na soundtracku k jeho filmu Černá kočka, bílý kocour, který dělal Goran Bregović. Jugošská muzika hrála u nás doma často,  zrovna nedávno jsem si stáhl do Spotify dva mé oblíbence z dětství Zdravka Čoliće a Hari Hari. Je to pro mě nostalgie a perfektní jugo pop. A to nemyslím pejorativně. Prostě to má srdce i koule.

Jméno máte po svém dědečkovi, bosenském Srbovi, který po válce přišel do Prahy. Zvykl si tu někdy?

Nikdy.

Proč? Chybí mu jeho temperamentní kultura?

To by vám řekl spíš on, vedeme o tom krásné disputace u dýmky. Obecně mi vadí, když někdo nadává na českou povahu. Přijde mi, že negativismus nic neplodí. Co se týká národní povahy, osobně radši hledám to, v čem jsme dobří, protože to člověku dodává sebevědomí, kterého jako národ zrovna moc nemáme.

Mám rád Čechy, Prahu a naši kulturu, ale dědu vždycky rozčílí, když mluvím o nějaké "naší kultuře", a řekne, že "to není žádná naše kultura, když tu bylo Rakousko-Uhersko, Němci a tak dále". Já ale nejsem nacionalista a myslím si, že kultura je mix toho všeho. I ta pestrost naší historie je přece zábavná, někdy je převrácená nebo špatně vyložená, ale i tenhle fakt je součástí nás samotných.

Hra Plukovník Švec, v níž v Národním divadle hrajete a která je o českých legionářích, vás tedy musí bavit…

Dost. Z historického pohledu se to dá vykládat různě, protože to byla politicky složitá situace. Západu se hodilo, aby vzniklo Československo, ale to je jedno, je důležité to znát, vědět, že historie je relativní, ale to neznamená, že na ni nemůžeme být pyšní. Navíc příběh Ševce a legionářů je neuvěřitelný hrdinský epos, který by právě mohl být jedním ze základních kamenů zdravé národní hrdosti, kterou trochu potřebujeme. A měli jsme ji. Oba totalitní režimy se ale úspěšně postaraly o to, abychom zapomněli. Proto je dobré vidět Plukovníka Ševce.

I tady by se sice dalo argumentovat tím, že spousta vojáků přebíhala z armády do armády a dala by se dopátrat ona "česká bezpáteřnost", která právě vadí i mému dědovi. Ale podle mě to má své opodstatnění. Dlouho jsme byli součástí nějakého většího celku, takže jsme si přivykli se krčit, přesto jsme dokázali něco, jako je národní obrození. Dědovi ale chybí nějaká ta přímost, horká krev, která je na Balkáně a která jim často, jak on sám říká, spíš uškodí, ale mají vztyčenou hlavu. A v tomhle ve mně ten Balkán, myslím, trochu zůstal.

Igor Orozovič ve hře Plukovník Švec.
Igor Orozovič ve hře Plukovník Švec. | Foto: Petr Neubert

Už dříve jste řekl, že zdrojem vaší životní filozofie je příroda. V jakém smyslu?

Svět mi přijde sakra složitý a někdy nemám na to ho pochopit, a tak hledám vysvětlení v přírodě a dost mi to funguje. 

Jestli potřebujete pochopit život stejně jako vaše role v divadle, musí to být fuška…

No právě. Nejjednodušší by bylo být věřící. Ale to nejsem. A člověk se, bohužel, nemůže vědomě rozhodnout, že bude věřit, to se musí stát. Zjistil jsem, že na taková ta běžná rozhodnutí a úvahy, jak co funguje ve společnosti, mi pomáhá zamyslet se nad tím, proč to tak chce příroda. Myslím hlavně lásku, vztahy, chování lidí, směřování člověka a jeho vztah k věcem. Ale taky úplně obyčejné věci, jako je třeba spánek. Příroda dá odpověď skoro na všechno. Stačí ji zkoumat.

Takže by se to dalo shrnout nápisem, který máte tričku: "Být není lehké, lehká jsou jen hovna"?

Jo, to je moje oblíbené tričko. Mám ho z jednoho čtení básní Vladimíra Holana. No, taky příroda.

Jako kluk jste chtěl být veterinářem. Zajímalo by mě, proč jste si vybral divadlo, nejsou to zrovna obory, které by k sobě měly blízko.

Obory moc ne, ale je spoustu lékařů, kteří mají blízko k divadlu. Znám lidi z mnoha oborů a z těch, které nejsou spojeny s kulturou a vzděláváním, jsou nejaktivnějšími diváky doktoři. Něčím to má k sobě blízko, doktoři jsou moudří, vzdělaní lidé, kteří chápou kulturu a mají o ni zájem. Medicína je o životě. A divadlo taky.

Proč jste nešel na medicínu? Mohl jste se dnes do divadla chodit jen dívat.

Všichni mě strašili, že potřebuji mít dobrou matematiku a fyziku. Bavila mě biologie, ale ty další přírodovědné obory byly peklo. Pamatuji si, jak mi kamarádka Kája říkala, že stejně skončím na DAMU, že je to jasný. Byl jsem kreativní a taky trochu šašek, bavilo mě si to studium pořád nějak zpestřovat, třeba ilustracemi sešitů na fyziku. Pak nastalo období, kdy jsme se dělili na přírodní a humanitní větev, a já šel v zájmu zachování holého života na tu, kde se nematurovalo z matiky. Tím bylo, co se týče mojí budoucnosti, jasno.

Dnes zpíváte, hrajete, skládáte, píšete scénáře, máte kabaret a stal jste se i producentem při realizaci Bezrukého Frantíka. Jste renesanční člověk?

To právě nejsem, protože to bych musel být šikovný i na ty přírodovědné obory. Já tomu říkám "kutilství v oboru umění". Když je někdo programátor, tak k tomu taky třeba hraje počítačové hry, montuje počítače nebo vyrábí drony. To je to samé, každý umělec si trochu zpívá, píše básně nebo kreslí.

Každý ne.

Hodně lidí ano, ale možná to tak nepěstují nebo se tím nechlubí. Mě to baví rozvíjet a někdy mě to naplňuje víc než herectví, z kterého mám spíš respekt. Nejsem pro hraní stvořený, mám to spíš vydřené. Bytostně netoužím jen po tom stát před publikem a hrát a všechno vyjádřit skrz sebe. Jde mi o celek a odvyprávění příběhu a celkovou energii mezi všemi zúčastněnými. A baví mě i další složky díla, jako je hudba a výtvarno. Samozřejmě je to dost tím, že ty ostatní věci jsou jako koníček pro radost.

Říká se o vás, že se často ptáte. To znamená, že když něčemu nerozumíte, nehrajete?

To by bylo fajn, ale premiéru kvůli mě nikdo neposune. Takže se s tím vždycky musím nějak popasovat. Ale je pravda, že se ptám na věci do poslední chvíle a často jsem tím asi otravný.

Jsou dva herecké přístupy, buď je někdo pudový a nějak to tam střelí, protože to cítí, anebo se do role může opřít až tehdy, když pochopí podtext. Já si tak nějak potřebuji všechno osahat, pochopit okolnosti a vědět, proč ta postava nějak jedná a co je zač. Jsem takový pomalejší. Samozřejmě se snažím na tom pracovat a jít třeba proti tomu, ale v zásadě se mi ten přístup spíš osvědčil a nehodlám ho opouštět.

Mám si tedy představit, že vám režisér řekne, ať něco uděláte jinak, a vy mu odvětíte, že nechápete, proč by se vaše postava měla chovat zrovna takto?

Třeba. Stalo se mi to například teď v generálkách. Honza Frič mi říkal, ať se vůči druhé postavě chovám tak o 30 procent submisivněji, protože jsem moc agresivně hájil svou pravdu, a já se ho ptal proč? Chápal jsem, proč to potřebuje jako režisér, ale nevěděl jsem, jak si to odůvodnit pro postavu. Tak jsme si to pojmenovali a od té doby je to v pohodě. Divák to nemusí vědět, ale herec ano. A potom každý jeho výraz má smysl, věcnost a zároveň třeba tajemství a to drží divákovu pozornost.

Igor Orozovič v roli Kreona a Filip Kaňkovský jako občan Théb ve hře Oidipus činohry Národního divadla.
Igor Orozovič v roli Kreona a Filip Kaňkovský jako občan Théb ve hře Oidipus činohry Národního divadla. | Foto: Patrik Borecký

Nejspíš narážíte na Oidipa. Řešíte detaily i po premiéře?

Spíš před. Nechávám si dovysvětlit nějaké věci a nechávám je do sebe nějak zaklapnout. Mám rád Frikyho (režisér Jan Frič, pozn. red.) způsob inscenování. Ale je to často veliký mix nápadů a asociací, které sice on má silně opodstatněné, ale pro psychologickou a realistickou linku je to někdy oříšek. Navíc má s inscenačním týmem tak rok náskok nad herci, takže se vždy snažím jeho záměr pochopit buď logicky, nebo se prostě pokouším do toho vcítit. A to musí i divák - buď mít hodně o tématu načteno, anebo to na sebe prostě nechat působit.

Oidipus je v jeden moment jako papež a za chvíli už ho vidíte jako detektiva Columba. Tam je ta paralela jasná. Hra Oidipus je brána jako jedna z nejstarších detektivek. A jedině u Columba dopředu víte, jak to dopadne, a v Oidipovi je to stejné. Všichni už od začátku vědí, kdo je vrah. A pak sledujete víc než kriminální zápletku drama, které se odehrává mezi detektivem a vrahem. A to je v Oidipově případě jedna a tatáž osoba. A to je bomba. Jinak kriminálky nesnáším, ale Columba miluju. Vždyť první díl režíroval Spielberg.

Co vás letos nejvíc potěšilo?

Letos byl vůbec dobrý rok, a to si člověk musí uvědomit, protože to může být jediná taková chvíle v životě. Je to nějaké vyústění všech dosavadních snah. S milovaným Cabaretem Calembour jsme oslavili deset let existence, u Paseky nám dokonce vyšla kniha všech textů, kterou jsem mohl ilustrovat, zpívám Baladu pro banditu s Jihočeskou filharmonií, v Kalichu hraji Božskou Sarah s božskou paní Janžurovou, v Národním divadle to tak nějak příjemně šlape i v osobních rovinách a mám samé krásné role, mám i krásnou dívku a k tomu všemu teď jako dvě třešničky hry Lazarus a Frantík.

Na Bezrukého Frantíka jsem ale hodně pyšný. Jsem rád, že se dali dohromady lidé, díky kterým ta hra vznikla. To je nepopsatelný pocit. Všichni, kdo na tom makali, byli skvělí nejen profesně, ale i lidsky. Kromě herců, kteří jsou všichni famózní, se na odvyprávění příběhu podílela scénografka Lenka Odvárková nebo choreograf Marek Zelinka a hudbu jsem dělal společně s Ivanem Acherem a vznikl boží soundtrack. 

Jak je možné, že tenhle příběh ještě nikdo nezdramatizoval?

Stejně se ptal i Tomáš Dianiška, když jsem mu to vyprávěl. Upřímně, dost jsem se bál, že mi ten námět někdo ukradne. Vzpomněl jsem si, jak jsem kdysi slyšel v rozhlase reportáž o Pérákovi a říkal si, že je to boží téma pro divadlo. Ani ne rok na to to měla Vosto5. Takže teď jsem měl strach, že mi ten námět ukradne zase nějakej Havelka (režisér Jiří Havelka, pozn. red.).

Bál jste se, že někdo uvidí Básníky a uslyší, jak v nich o Frantíkovi mluví František Filipovský?

Přesně, jak tam říká: "Já ho znal. Chudák, ten člověk nohama psal i maloval." On naštěstí příběh Bezrukého Frantíka v sobě na první pohled postrádá nějakou dramatičnost. A i já nad tím koumal několik let, protože jsem nevěděl, jak nejlépe to uchopit.

To téma je široké, nabízí spoustu forem - mohlo to být loutkové divadlo, muzikál se sborem anebo pohybový cirkus. A nakonec jsem našel geniální řešení - oslovil jsem Tomáše Dianišku, aby ten příběh zdramatizoval. Tomáš často píše o skutečných lidech a dokáže skvěle fabulovat situace, prošpikovat je nekorektním humorem a zároveň se nebojí dojemných tónů. A o to přesně si Frantík říkal. A já neskromně říkám, že se nám to povedlo a Jakub Albrecht ho hraje opravdu bez rukou a opravdu bravurně!

O bezrukém Františku Filipovi často mluvíte jako o českém Forrestu Gumpovi…

Jo jo, ale Frantík je ještě lepší než Forrest, protože vážně existoval. Je to  životní sága. Nemuseli jsme vymýšlet žádné neuvěřitelné příhody - ty on sám zažil.

Z vesnice se dostal do Prahy, v Americe se setkal s prezidentem, dostal speciální auto od Henryho Forda, byl pozván do Lán Masarykem, úspěšně podnikal a nohama psal knihy. Jeho sága se táhne od Rakousko-Uherska přes obě světové války až k socialismu. Takže linka krásná. Ale museli jsme hledat drama obsažené v takovém člověku.

On ve svých životopisech vše popisuje tak super pozitivně, že to až není možné. A stejně tak ho popisovali lidé. Ale když jsme nad jeho osudem společně bádali, přišli jsme na to, že až taková legrace to asi nebyla.

Jeho život musel být těžký a pozitivismus je pro takového handicapovaného člověka jedinou cestou k přežití. Ale faktem je, že i když se narodil v roce 1904 bez rukou, narodil se s ohromnou chutí a vůlí žít! Později v Jedličkově ústavu byl jeho učitelem František Bakule - enfant terrible českého školství. Trochu Igor Hnízdo, taky ho hraju já. Byl to přísný svéráz, ale učil děti samostatnosti a probouzel v nich touhu po vědění. Jeho heslo "Chci, a proto umím" si Frantík přivlastnil jako životní motto.

Pojďme teď k dalšímu jménu, které s vámi letos tak nějak srostlo, a to je David Bowie. Poslouchal jste ho předtím, než jste začal hrát Lazara?

Nijak zvlášť. Bohužel jsem ho víc objevil až ve chvíli, kdy zemřel, a to díky albu Blackstar. Nějak jsem si říkal, že to je vlastně v pořádku, protože bych tu muziku asi stejně dřív neposlouchal. Myslím, že je to jako s knihou, kterou máte jako povinnou četbu, a až když ji přečtete v tom správném věku, zjistíte, že je to vlastně super. Takže myslím, že je to takový můj přirozený vývoj a až díky muzikálu jsem začal Bowieho zkoumat do hloubky.

Igor Orozovič letos ztvárnil Dawida Bowieho v komorním muzikálu Lazarus.
Igor Orozovič letos ztvárnil Dawida Bowieho v komorním muzikálu Lazarus. | Foto: Městská divadla pražská

Jak bylo těžké nastudovat muže mnoha identit a tváří vzhledem k vaší potřebě vědět toho o postavě co nejvíc?

To je zrovna dobrý příklad těch dvou přístupů, o kterých jsme mluvili na začátku. Ondra Ruml, se kterým se alternujeme, to samozřejmě zazpíval hned z fleku, a jak sám říkal, vycházel při zkoušení z toho, co z těch situací zrovna cítil, nebo jak to cítil uvnitř sebe sama. A funguje to a jeho Thomas Newton John je trochu jiný než můj, ale skvělý.

Já si nejdřív musel poslechnout ty songy, jestli je vůbec zazpívám, a přečíst text hry a v obou případech jsem naprosto pragmaticky začal se studiem dva měsíce před začátkem zkoušení, protože jsem věděl, že pak během té krátké doby to nestihnu. Přestal jsem prakticky kouřit, chodil jsem na zpěv a překročil nějaký svůj pěvecký limit, na což jsem pyšný.

Studoval jsem všechno o Bowiem, o jeho písních i všechny předlohy muzikálu, abych to nasál jako houba a měl z čeho pak brát. A moc mě to bavilo. A i když na jevišti nakonec hrajeme vcelku jednoduchý příběh, pro mě je to ta nejkošatější záležitost a všechno má pro mě několik konkrétních vrstev.

Našel jste nějaké věci, které vás s Bowiem spojují?

Ten příběh v Lazarovi je dost obecný, takže se v něm najde asi každý. Právě v tom to bylo těžké, sice hrajeme Bowieho, ale zároveň ne doslova, je to představení o smutku, umírání, lásce a naději, které známe všichni. Je to vážně krásná záležitost katarze.

Něco společného jsem s Bowiem ale našel. Moc mě baví, jak celý život propojuje hudební, výtvarnou a hereckou složku. A pak ta jeho alter ega. Vždycky jsem tak trochu snil o vlastní kapele a živých koncertech. Ale když zrovna nezpívám a jsem na jevišti sám za sebe, tak jsem dost plachý. Říkal jsem si, že ten jeho princip identity, nějaké postavy, za kterou se na pódiu schovává, by mi vlastně vyhovoval. Tím pádem se člověk pustí do nějaké vody, do které by sám za sebe neskočil.

Mám brát vážně, že byste chtěl mít kapelu?

Chtěl bych se posunout někam dál a chtěl bych zpívat nějaké svoje písně. Ale štve mě, že mi najednou nejde se vyjádřit. Když píšu písničku pro Cabaret Calembour, vím, jakou funkci má během toho večera mít, a vytvořím si zadání. Řeknu si, že to bude píseň o trojnohý židli, která bude smutná, že nemá čtyři. K energii písně mi pomůže text nebo vědomá volba žánru. Takovéhle věci mi jdou. Ale napsat něco ze sebe je těžký. Nepřichází najednou žádné nápady, aby to nebyla jen láska páska. Sebekontrola je mrcha, ale musím ji porazit.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Aston Villa je díky gólu v nastavení ve finále Ligového poháru

Gól ze třetí nastavené minuty posunul fotbalisty Aston Villy do finále anglického Ligového poháru. Postup trefil záložník Trezeguet střelou z voleje po dlouhém centru dalšího egyptského hráče Ahmeda Elmohamadyho. Birminghamský klub porazil na svém hřišti favorizovaný Leicester 2:1 a po remíze 1:1 z prvního utkání se může těšit do Wembley.

Tam se bude 1. března hrát finále a soupeřem Aston Villy bude lepší z manchesterského derby mezi City a United. První zápas vyhráli obhájci trofeje City 3:1, odveta je na programu ve středu.

Aston Villa, jež v lize bojuje o záchranu a má jen dvoubodový náskok na nesestupové pozice, získala Ligový pohár pětkrát. Naposledy v roce 1996.

Anglický fotbalový Ligový pohár - semifinále, odveta:

Aston Villa - Leicester 2:1 (12. Targett, 90.+3 Trezeguet - 72. Iheanacho). První zápas 1:1, postoupila Aston Villa.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Šéf diplomacie EU: americký plán pro Blízký východ je příležitost k obnovení snah o řešení izraelsko-palestinského konfliktu

Šéf diplomacie Evropské unie Josep Borrell řekl, že americký plán pro mír na Blízkém východě je "příležitostí obnovit naléhavě nutné snahy o schůdné řešení izraelsko-palestinského konfliktu".

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Nymburk v LM porazili Bar a drží šanci na první místo

Basketbalisté Nymburka v předposledním kole základní fáze Ligy mistrů vyhráli 98:66 v Baru a stále mají šanci postoupit do play off z prvního místa. Středočeský celek si díky jedenáctému vítězství ve skupině vylepšil nejlepší výsledek v soutěži z ročníku 2017/18.

Nymburk se musel obejít bez trojice opor, protože zranění do Černé Hory nepustila Michaela Dixona s Pavlem Pumprlou a doma zůstal také nemocný Jaromír Bohačík. Hosté, kteří už před zápasem měli jistotu play off, zatímco Bar už byl mimo hru, se s tím ale dokázali vypořádat víc než dobře.

První čtvrtinu vyhráli 32:10 a náskok bez problémů zvyšovali i ve zbytku zápasu. Nakonec si připsali nejvyšší vítězství ve skupině. Nejlepším střelcem Nymburka byl s 16 body Vojtěch Hruban a na dvouciferné hodnoty dosáhli také Martin Peterka (15), Deishuan Booker (14), Petr Šafarčík (11) a Martin Kříž (10).

Nymburk patří v tabulce druhé místo za Tenerife, se kterým má stejný počet výher, ale horší vzájemnou bilanci. Aby se Středočeši dostali do čela, potřebují v závěrečném kole doma zdolat Peristeri, na jehož palubovce v prosinci utrpěli jednu ze dvou porážek ve skupině, a současně doufat v zaváhání Tenerife v Bambergu.

Basketbalová Liga mistrů - 13. kolo:

Skupina C:

Mornar Bar - Nymburk 66:98 (10:32, 31:58, 44:84)

Nejvíce bodů: Vranjes 26, Jelenič 14, Pavič 11 - Hruban 16, Peterka 15, Booker 14. Fauly: 20:17. Trestné hody: 13/12 - 13/11. Trojky: 10:15. Doskoky: 38:42.

Peristeri - Bamberg 78:75, Tenerife - VEF Riga 92:59.

Tabulka:

1. Tenerife 13 11 2 1038:875 24
2. Nymburk 13 11 2 1063:942 24
3. Peristeri 13 8 5 955:942 21
4. Nižnij Novgorod 12 7 5 903:904 19
5. Bamberg 13 6 7 978:961 19
6. Mornar Bar 13 4 9 980:1071 17
7. Gaziantep 12 3 9 890:949 15
8. VEF Riga 13 1 12 923:1086 14
Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Slalom ve Schladmingu ovládl už počtvrté Kristoffersen

Norský lyžař Henrik Kristoffersen vyhrál už počtvrté slalom ve Schladmingu. Pod umělými světly navázal norský lídr disciplíny i celkového hodnocení sezony na zdejší triumfy z let 2014, 2016 a 2017 a vyrovnal rekord Rakušana Benjamina Raicha. Jednadvacáté pohárové vítězství vybojoval s náskokem 34 setin před francouzským rivalem Alexisem Pinturaultem, třetí skončil vítěz tří slalomů sezony Daniel Yule ze Švýcarska. Český reprezentant Jan Zabystřan stejně jako v neděli v Kitzbühelu nedojel do cíle prvního kola.

Hned za medailisty skončil Francouz Clément Noël, který po nepovedeném prvním kole odstartoval do druhé jízdy jako první a téměř celé finále pak strávil v cílovém prostoru v křesle pro průběžného lídra. Nejrychlejší čas druhého kola mu vynesl posun ze 30. místa na čtvrté.

Po jízdě nakonec šestého Itala Alexe Vinatzera sice časomíra zaznamenala změnu pořadí na prvním místě, ale techniku pomýlila fanynka v plavkách, která vtrhla do cílového prostoru a protnula fotobuňku těsně před průjezdem lyžaře. Výtržnice nesla transparent mimo jiné se vzkazem "RIP Kobe", kterým připomněla nedělní úmrtí basketbalové hvězdy Kobeho Bryanta. Vinatzer se chvíli nezaslouženě radoval z průběžného vedení, pak vzal situaci s humorem. "Aspoň mám cool cílovou fotografii," řekl.

Noëla tak vystrnadil až Yule, čtvrtý muž prvního kola. Medailisté si zachovali pořadí z první jízdy, jen se všichni posunuli o jednu pozici výš, protože nejrychlejší muž úvodního kola Marco Schwarz k nelibosti rakouského publika přehnal svoji snahu, už v šesté brance upadl a přišel o šanci vylepšit druhou příčku z Kitzbühelu.

Při jeho výpadku byl nejlepším domácím lyžařem na 15. místě Michael Matt. Pro lyžařskou velmoc to znamenalo v SP nejhorší výsledek ve slalomu od Kitzbühelu 1976.

Dvaadvacetiletý Zabystřan opět neměl své závodní lyže. Před startem v Kitzbühelu mu je totiž v Rakousku někdo ukradl. Šestý slalom SP v kariéře pro něj skončil chybou brzy po startu.

SP ve sjezdovém lyžování ve Schladmingu (Rakousko):

Muži - slalom:

1. Kristoffersen (Nor.) 1:42,37 (51,55+50,82), 2. Pinturault (Fr.) -0,34 (51,73+50,98), 3. Yule (Švýc.) -0,83 (52,16+51,04), 4. Noël (Fr.) -0,99 (54,01+49,35), 5. Maurberger -1,07 (53,06+50,38), 6. Vinatzer (oba It.) -1,12 (52,665+0,83), 7. Jakobsen (Švéd.) -1,20 (52,88+50,69), 8. Ryding (Brit.) -1,23 (52,70+50,90), 9. Foss-Solevaag (Nor.) -1,36 (52,40+51,33) a Zenhäusern (Švýc.) -1,36 (52,84+50,89), …Zabystřan (ČR) nedokončil 1. kolo.

Průběžné pořadí slalomu (po 8 z 12 závodů): 1. Kristoffersen 552, 2. Yule 495, 3. Noël 450, 4. Pinturault 286, 5. Zenhäusern 278, 6. Foss-Solevaag 257.

Průběžné pořadí SP (po 25 z 44 závodů): 1. Kristoffersen 841, 2. Pinturault 722, 3. Kilde (Nor.) 700, 4. Mayer (Rak.) 692, 5. Feuz (Švýc.) 577, 6. Paris (It.) 556, …131. Zabystřan 12

Zdroj: ČTK
Další zprávy