Svého otce nikdy nepoznala a matka se o ni nedokázala postarat. Už v útlém věku se tak dostala do kojeneckého ústavu, nějakou dobu strávila v pěstounské péči a v sedmi letech si ji vzal na starost dětský domov na Zlínsku. Tam dvaadvacetiletá Daniela prožila většinu života, a protože ještě studuje, zůstává pro ni i po dosažení plnoletosti pevným bodem, kam se může vracet. Sama říká, že zařízení náhradní výchovy může být v některých případech lepším řešením než vyrůstat s vlastní rodinou.
"Matka si mě do mých 18 let občas vyzvedávala a brala k sobě domů na víkend, nebo za mnou aspoň jezdila na návštěvu. Dětský domov se jí snažil vyhovět, viděli to tak, že nikoho jiného nemá. Tím mě ostatně citově vydírala i ona, říkala mi, že jsem její jediná rodina a že je beze mě nešťastná. Jako malá jsem chtěla maminku, takže jsem jí dokázala všechny špatné věci odpustit, když na mě byla chvíli hodná. Používala na mě ale metodu cukru a biče," popisuje nad šálkem čaje drobná tmavovláska.
Danielině matce lékaři už v mladém věku diagnostikovali schizofrenii, stát jí přiznal invalidní důchod, a do práce tak nikdy nechodila. "Kdyby brala prášky, mohla svou psychickou nemoc zkorigovat a relativně normálně s ní fungovat. Jenže se rozhodla medikaci vysadit, takže mívala velké výkyvy nálad. Problém ale nebyly jenom její schizofrenické epizody. Sama vyrostla v toxickém prostředí, její rodina neviděla žádnou hodnotu v práci ani jakýchkoli životních ambicích. Měli pocit, že jim druzí odpírají něco, na co mají právo. Tenhle přístup pro mě nebyl právě nejlepším morálním vzorem," vypráví Daniela.
Matka jí často vyčítala, že nežije s ní, ale v dětském domově, za což nemohla, ale výčitky ji obzvlášť v dětském věku pochopitelně zraňovaly. "Kolem puberty jsem si začala naplno uvědomovat, že se u matky necítím příjemně, že se na návštěvy u ní netěším, a naopak se těším, až se budu moct zase vrátit do dětského domova. Proto jsem se snažila kontakt s ní postupně omezit a v 18 letech jsem si řekla, že mi bude lépe, když už se s ní nebudu vídat vůbec," vysvětluje Daniela.
Mohla skončit s učňákem, ale studuje vysokou
V dětském domově měla v době dospívání skupinku vrstevníků, kteří se do zařízení náhradní výchovy dostali ve stejném věku, a stali se tak pro ni skoro sourozenci. Někdo, kdo by zastával roli rodiče, jí však citelně scházel. "Jako malá jsem měla tendenci se na některou tetu emočně upnout a vytvořit si k ní bližší vztah, který bych normálně měla s mámou. To ale nedělá dobrotu, protože vychovatelky mají doma svoje vlastní děti a v práci se nemohou o žádné dítě zajímat víc než o jiné. Každé dítě přirozeně vyžaduje, aby někdo věnoval pozornost jenom jemu, jenže v dětských domovech je vás moc a pozornosti málo," přibližuje Daniela.
Když ještě chodila na základku, nikdo by si podle ní při pohledu na její vysvědčení netipl, že z ní jednou bude nadaná vysokoškolačka. Dobré známky začala dostávat až na střední zdravotnické škole, kde v ní rozpoznala talent třídní učitelka. "Přesvědčila mě, že by mi práce v pomáhajících profesích mohla jít. Viděla, že mě humanitní předměty baví, a motivovala mě, abych se v maturitním ročníku zkusila přihlásit na vysokou. Měla jsem štěstí, protože většina mladých lidí z dětských domovů skončí s učňákem," upozorňuje Daniela.
Nemohou za to ovšem podle ní ani tak dětské domovy, jako spíš rodinné prostředí, ze kterého chovanci přicházejí. "Tety se s dětmi snaží pracovat a dbát na to, aby se učily. Jsou ale velké rozdíly mezi dětmi, které se do dětského domova dostanou v sedmi letech jako já, a těmi, které tam pošlou, když už jsou v pubertě. Pokud vám přidělí dvanáctileté dítě, které do té doby vyrůstalo v rodině, kde domácí úkoly nikdo nekontroloval, těžko s tím jako vychovatelka něco uděláte. Jste pro něj jenom člověkem, který ho peskuje, a vnitřní motivaci u něj nevytvoříte," říká Daniela. Sama už třetím rokem studuje sociální pedagogiku na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a během semestru bydlí na kolejích.
Chovancům dětských domovů chybí dospělé vzory
Když měla ještě před maturitou, přišli do dětského domova lidé z neziskové organizace Liga otevřených mužů, aby místním chovancům přiblížili projekt Patron/ka. Jeho cílem je pomoct mladým lidem, kteří vyrůstali v zařízení náhradní výchovy, s přechodem do samostatného života. Za tímto účelem sdružuje dobrovolníky, kteří svým svěřencům mohou předat vlastní zkušenosti, být jim oporou při hledání bydlení či práce a stát se pozitivním vzorem, díky němuž se snadněji začlení do společnosti.
Daniela si od iniciativy zpočátku nic moc neslibovala. Přesto se přihlásila k dětem, které by o patrona měly zájem. S dovršením plnoletosti si totiž uvědomila, že ochranná bublina už brzy splaskne a spoustu věcí, které za ni v době nezletilosti dětský domov zařizoval, si najednou bude muset obstarávat sama. "Začíná to sháněním lékařů, které v dětském domově pochopitelně najdou za vás, takže sice nic nemusíte řešit, ale zároveň se nic nenaučíte. Pak vás najednou hodí do vody a je to hrozný šok, protože netušíte, jak si sjednat zubaře, gynekologa, nebo jak si zařídit bankovní účet a udělat řidičák. A právě s těmihle zdánlivě běžnými problémy vám může pomoct patron," vyjmenovává Daniela.
Liga otevřených mužů na základě výzkumů agentury Ipsos a Nadačního fondu Krok domů uvádí, že třetina mladých dospělých, kteří opustí dětský domov, se potýká s finančními problémy. Kvůli nízké finanční gramotnosti si například vezmou nevýhodné půjčky a následně padají do dluhových pastí. Protože 70 procent z nich končí vzdělání jen s výučním listem, těžko se uplatňují na trhu práce, a až polovina z nich dokonce mívá po odchodu ze zařízení náhradní výchovy problém s bezdomovectvím. Projekt Patron/ka usiluje o to, aby se zmíněným nástrahám vyhnuli.
Když Daniela na nabídku kývla, čekal ji nejdřív víkendový pobyt na chatě, během něhož se dospívající dívky měly seznámit s potenciálními patronkami a zjistit, jestli by jim některá nebyla sympatická. Už během cesty poznala pětapadesátiletou Zdenu, která shodou okolností bydlela ve stejném městě, a tak se nabídla, že ji na akci vezme autem. Padly si do oka, a když potom Daniela zjistila, že je Zdena jednou z patronek, řekla si, že by to spolu mohly zkusit.
Zdeniným dětem bylo už kolem třicítky, a protože vždycky byla pečovatelský typ, který komukoli rád pomůže, projekt Patron/ka ji zaujal. "Ještě než nás seznámili s dětmi, prošli jsme školením, kde nám psycholog vysvětloval, jak se k nim chovat, jakou zkušeností pro ně je život v dětském domově, nebo co s nimi mohlo udělat nějaké trauma. Všichni patroni musí projít psychologickými testy, aby mezi nimi například nebyl člověk, který si chce účastí v projektu něco vynahrazovat, třeba to, že zatím nemá vlastní dítě," líčí Zdena.
Patroni nejsou sponzoři ani náhradní rodiče
Minimálně v prvním roce si patroni své svěřence ještě nemohou brát k sobě domů ani je seznamovat s dalšími členy své rodiny, takže se Zdena s Danielou potkávaly přímo v dětském domově, chodily na procházky do parku nebo si povídaly v kavárně. "Ta pravidla mají své opodstatnění. V dětských domovech se totiž dospívající o všechny věci i lidi dělí, stará se o ně spousta tet, ale chybí jim někdo, kdo je tam jen pro ně. Od toho tu jsou patroni, takže na začátku bylo důležité, abych se věnovala jen Daniele a nepoletoval kolem nás ještě můj manžel nebo děti," zdůrazňuje Zdena.
"Zároveň jsem za Danielu neměla platit ani kávu. Mně samotné by vůbec nevadilo ji pozvat, jenže v dětských domovech se často stává, že přijede sponzor, daruje dětem peníze, vyfotí se s nimi a pak zase zmizí. Patron ale není sponzor a měl by mladému člověku, kterého si vezme na starost, ukázat, že mezilidské vztahy nejsou o financích," zmiňuje. Situace, se kterými si patroni nevědí rady, mohou konzultovat na pravidelných schůzkách s odbornými supervizory. Ti na školeních k projektu Zdenu podobně jako další patrony nabádali, aby se nesnažila suplovat rodičovskou roli, takže se pro Danielu snaží být spíš starší kamarádkou.
Daniela přesto vyzdvihuje, že díky trávení času se svou patronkou může nahlédnout do fungování běžného rodinného prostředí, které sama nepoznala. "Známe se už čtyři roky, takže si Danielu momentálně beru už i k sobě domů, kde spolu vaříme nebo pracujeme na zahradě. Někdy zase vyrážíme na výlety nebo ji navštěvuju na kolejích ve Zlíně. Rozumí si i s mým manželem a dětmi, vnímáme ji jako přirozenou součást rodiny. Taky s námi bývá o Vánocích nebo když někdo slaví narozeniny. Děti mi někdy z legrace říkají, že s Danielou trávím už víc času než s nimi," směje se Zdena.
Byla i na Danielině maturitním plese, kde by dívka z dětského domova jinak nikoho blízkého neměla, a když se dostala na vysokou školu, pomáhala jí se stěhováním na koleje. "Chci, aby Daniela věděla, že kdyby se cokoli stalo, může mi zavolat, klidně i ve dvě hodiny ráno. Největším hendikepem dětí z dětských domovů totiž je, že po odchodu nemají vybudovaná žádná mezilidská pouta, a když už si patron získá jejich důvěru, měl by podle mě dělat všechno pro to, aby jim ukázal, že svět může být dobrý," myslí si Zdena.
Dřív byla přesvědčená, že by dítě mělo za každou cenu vyrůstat v domácím prostředí se svými rodiči. Po zkušenosti s patronstvím však změnila názor. "Pochopila jsem, že když žijete v rodině, kde vám ubližují, je mnohem lepší, pokud vás pošlou do dětského domova, kde se můžete cítit aspoň trochu v bezpečí," připouští. Zkušenost s patronstvím považuje za nesmírně obohacující a všem, kteří by o pomoci mladým lidem z dětských domovů uvažovali, by chtěla dodat odvahu, že to zvládnou.
Projekt Patron/ka v současnosti funguje už osm let, zapojilo se do něj zatím 126 dobrovolníků a využilo ho 132 mladých dospělých z dětských domovů. Patronem se může stát každý člověk starší 30 let, který se už usadil, má čistý trestní rejstřík a projde psychologickým pohovorem. Chlapci a dívky v zařízeních náhradní výchovy si o patrona mohou zažádat nejdříve ve věku 16 let. S patronstvím musí vždy souhlasit obě strany.
