Dnes vyhledávaná řemeslnice dvaačtyřicetiletá Lucie Šafářová se do renovace nábytku zamilovala již v dětství. Start nové kariéry pro ni nebyl jednoduchý. I tak se svého snu nevzdala a rozhodla se, že každý kus nábytku, který projde její dílnou, dostane nový život. Stejně jako ona.
Do milovaných renovací se pustila s vervou, nebojí se kombinovat tradiční techniky s moderními prvky a experimentovat s barvami a texturami. "To dává mým projektům jedinečný vzhled. Věřím, že starý nábytek si zaslouží druhou šanci a může se stát středobodem jakéhokoliv interiéru," tvrdí tvůrkyně a rodačka z Tábora, která nábytek přetváří v rodinném domku v pražském Radotíně.
Pochybnosti ji nezastavily
Je evidentní, že Lucie neexperimentuje jen s nábytkem, ale i se svým životem. Nevrátit se do korporátu z mateřské dovolené bylo totiž jedním velkým experimentem plným nejasností. "Cítila jsem, že potřebuji dělat něco smysluplného. Něco, co přináší radost nejen mně, ale i dalším lidem, a proto mě to naplňuje," popisuje svoji motivaci začít se naplno věnovat dosavadnímu koníčku.
Jak už to tak u startu podnikání bývá, Lucie musela řešit finance a občas bojovat se skepsí. "Jestli to vůbec má smysl, jestli to nejsou jen staré krámy, jestli se tím uživím. I když je někdy těžké skloubit řemeslo s péčí o děti a dalšími povinnostmi, tak vím, že tahle práce je moje terapie. Útěk do mého světa," přiznává. "Po osmi letech doma jsem začala tušit, že zpět do kostýmku a korporátu se už nevrátím. Moje mamka tvrdí, že jsem přece nestudovala vysokou školu na to, abych někde brousila v garáži staré křeslo, ale já cítím, že se vydávám směrem, kterým jsem již dávno měla jít. A miluji to," líčí.
Únik do vlastního světa se jí i přes počáteční obavy vyplatil a po úspěšných proměnách komod se soustředí na čalounění křesílek. Tím rozšiřuje svůj tvůrčí repertoár s nádechem vintage stylu. "Vždy mě fascinovalo, jak může látka a struktura proměnit 60 let staré omšelé křesílko v něco nečekaného. Čalounění je pro mě další způsob, jak spojit umění s praktičností. Každý kus je pak originál, který bude zaručeně osobitým doplňkem," popisuje a zároveň dodává, že křesílka přináší do interiérů jedinečné solitéry s duší.
Upcyklace neboli renovace vintage nábytku
Upcyklace vintage nábytku je kreativní a ekologický proces, při kterém starý nebo opotřebovaný nábytek dostává nový život - často s moderním twistem, ale s respektem k jeho původnímu charakteru. Typicky se jedná o komody, židle, stoly, skříně a sekretáře.
Nábytek se nejprve očistí a odstraní se z něj starý nátěr. Starý lak či stará barva se odstraní bruskou, horkovzdušnou pistolí nebo odstraňovačem nátěrů. Následuje výměna či broušení povrchů, případně se dle potřeby vymění některé části. Následuje nový design, tedy povrchová úprava, skládající se z nátěru, dekorací a voskování nebo lakování. Ve finální fázi se přidávají třeba čalounění a nové úchytky. Čalounění se ve většině případů dělá až po všech prašných pracích.
Lucie u renovací používá třeba africkou trávu nebo molitanové výplně.
Popostrčily ji kamarádky
Každý musí někde začít, proto jejími prvními zákazníky byly maminky dětí ze školy, kterou navštěvují i Luciiny ratolesti. "Kamarádky mě donutily založit účet na sociálních sítích, které jsem do té doby úspěšně bojkotovala. A ono se to začalo nabalovat. Vlastně asi samospádem, rozkřiklo se, co dělám. Nemám nijak přesně promyšlenou marketingovou strategii - spíš se řídím intuicí," tvrdí.
Dnes si zakázky snaží pečlivě vybírat a při jejich tvorbě se řídí a inspiruje vlastními nápady, nikoliv tím, co je leckde k vidění. "Tři děti, pes a manžel vás občas donutí zabouchnout za sebou dveře od reality a utéct do světa vlastních myšlenek. Aby mě práce bavila a bylo to znát na výsledku, potřebuji, aby byla tvůrčí. Abych si mohla hrát s barvami a humorem. Nedávno jsem například musela odmítnout zakázku na přečalounění setu židlí stejnou látkou. I když mám hluboký obdiv k těm, kdo takovou práci dělají precizně, pro moji povahu by to bylo příliš monotónní," říká s úsměvem.
Šunty, ztráta času a dobrodružství
Záležet si dává i při výběru nábytku a přiznává, že se musela naučit rozeznávat vintage kousky od odpadu. "Lidé prodávají opravdu spoustu nábytku třeba z pozůstalostí nebo co najdou na půdě a podobně - a spousta je už v dezolátním stavu. Na začátku jsem párkrát naletěla a pořídila naprosté šunty a ztratila jsem čas snahou je dát do kupy. Teď už vím, že některé kusy se prostě nedají zachránit a jak to včas poznat," doplňuje.
"Kdysi jsem vytahovala židle z kontejneru, blokovala dopravu při nakládání nábytku a už jsem se i pohádala s paní, protože já prostě ten kousek od Jiroutka viděla první," směje se. Právě takové dobrodružné situace jsou pro ni signálem správného směřování. "Když se děti musí zmáčknout v autě, abych naložila další komodu, vím, že je to moje cesta," uzavírá aktivní maminka a zapálená tvůrkyně.
