Mentální anorexií si v současnosti prochází až čtyři procenta západní populace, většinově se přitom jedná o dívky. Jednou z nich byla také norská fotografka Lene Marie Fossenová. Hnědovláska pocházející z vesnice Kolbu přestala ve svých deseti letech jíst, protože si přála zůstat dítětem a nikdy nedospět. Úzkosti z budoucnosti a problémy s poruchami příjmů potravy ji ovládly na více než 20 let.
"Dívka či chlapec trpící v dětství úzkostmi může v poruchách příjmu potravy nacházet způsob, jak alespoň něco ve svém životě kontrolovat, když všechno ostatní je nepředvídatelné a zúzkostňující," potvrzuje psychoterapeutka Lenka Mynaříková, že poruchy přijmu potravy mohou být jednou z reakcí na dětské úzkosti. "Především pak dívky se mohou obtížně vyrovnávat s vývojovými změnami na svém těle, kdy se začínají zaoblovat, okolí to často komentuje a kontrola příjmu potravy dívce umožňuje zůstat dívkou a - alespoň opticky - nevyrůst v ženu," tvrdí.
Fotograf a dokumentarista Espen Wallin potkal Lene před deseti lety na jednom ze svých fotografických workshopů. "Lena se chtěla naučit lépe pracovat s Photoshopem, také jsem jí pomáhal vybírat fotky a vylaďovat je, co se týče světla a kontrastu. Během těch pár let jsem ji měl možnost poznat a zjistil jsem, že hodně lidí od sebe svým přístupem odhání," popisuje Wallin.
"Lidé přicházeli do jejího života, ale během několika měsíců je vyčerpala, protože o sobě hodně pochybovala a neustále vyžadovala komunikaci prostřednictvím textových zpráv, e-mailů nebo volání," vypráví začátkem března v kavárně v centru Prahy s tím, že byl pravděpodobně jediný, kdo se jí snažil porozumět a stal se tak jejím přítelem.
Jaké jsou nejčastější projevy mentální anorexie?
- "Nejčastěji začíná mezi 15 až 19. rokem, ale objevují se i pacienti ve věkové skupině 10-14 let, u které došlo v posledních letech k největšímu nárůstu, pokud jde o hospitalizace. Celkově tedy počet dětských pacientů stále roste a v literatuře najdete doložené i případy výrazně mladší než je 10 let," říká psychoterapeutka Lenka Mynaříková.
- Mezi rizikové projevy chování, které mohou upozornit na anorexii patří například náhlé změny ve způsobu stravování (odmítání dříve oblíbených jídel, snižování množství potravy či počtu jídel, odmítání jídla v přítomnosti jiných); zvýšený zájem o skladbu jídla (kalorická hodnota, alternativní styly stravování)
- Dále například zvýšení fyzické aktivity - cílené cvičení může v součtu trvat až několik hodin denně. Častým projevem je kontrola hmotnosti, rozměrů těla metrem nebo dotekem, dotyčný neustále hlídá, zda má ploché břicho, hledá domnělý tuk, pozoruje se v zrcadle. Vidí se zkresleně, proporce mu přijdou nadměrné a obraz sebe sama je velmi odlišný od toho, jak jej vidí okolí.
- Výsledkem zmíněného chování je snížení váhy, tělesného tuku, u menstruujících dívek bez hormonální antikoncepce se přidává ztráta menstruace a zdravotní problémy, změny v emočním prožívání, plačtivost, depresivita, uzavřenost.
Byl také jedním z těch, kteří v ní rozpoznali velký fotografický talent, a rozhodl se její příběh i práci dostat k co nejvíce lidem. Výstava ani článek však podle něj nestačily, natočil proto o ní film, přestože s režírováním neměl nejmenší zkušenosti. Přiznává, že do natáčení filmu šel "jako Pipi Dlouhá punčocha". "Říkal jsem si, že i když jsem to nikdy předtím nedělal, asi to zvládnu, a začal jsem prostě natáčet," dodává na vrub svého prvního snímku, který uvedl festival dokumentárních snímků Jeden svět.
Nikdy nedospět a nevyrůst
Dokumentární příběh Lene začíná v létě 2014 na řeckém ostrově Chios, kam tehdy 28letá dívka jela fotit portréty místních lidí. Diváka na začátku seznamuje se svým strachem stát se dospělou ženou a problémy spojenými s mentální anorexií. Tou si procházela od svých deseti let, kdy se vlivem úzkostí rozhodla přestat jíst.
"Touha nikdy nevyrůst není jen o vnějším obraze, ale také s sebou nese psychickou stránku. Pokud se kolem nás kupí problémy a konflikty, musíme neustále něco řešit, něčím se trápit, představa dospělosti je stále méně lákavá a snad každého někdy napadne, že by bylo krásné zůstat dítětem, nemít žádné starosti a nechat druhé, ať se starají o nás," přibližuje Lenka Mynaříková.
Roky léčení pomohly norské fotografce vždy přechodně, k nemocnicím si navíc vypěstovala odpor. "Byli jsme čtyři roky přátelé, takže jsem měl k jejímu příběhu otevřené dveře, to bylo velmi důležité. Dokument je tak bez jakéhokoliv filtru. Během všech těch let natáčení jsem ji nikdy k ničemu nenutil, do ničeho ji netlačil. Stál jsem prostě za kamerou a natáčel, co říkala a dělala. V životě jsem pracoval s mnoha modelkami, ale ona byla jedna z nejuvolněnějších, se kterými jsem kdy dělal," vzpomíná norský publicista Wallin s tím, že do dokumentu byla nadšená.
Kolik lidí v Česku trpí mentální anorexií?
Podle statistik Centra Anabell, které pomáhá lidem překonávat problémy s poruchami příjmů potravy, navštíví poradny ve třech největších českých městech ročně zhruba dvě tisícovky klientů. Evidenci přímo na mentální anorexii však nevedou, podle nich se jedná často o klienty s kombinovanými potížemi.
"V 70 procentech se na nás obrací klienti, kteří si obecně danou poruchou příjmu potravy prochází, ať už je to mentální anorexie, bulimie či záchvatovité přejídání.
Ve zbylých 30 procentech to jsou osoby blízké. Tedy nejen rodiče, ale také manželé, partneři, sourozenci, prarodiče nebo přátelé osob, které si poruchou příjmu potravy prochází," říkají zástupkyně Centra Anabell.
Focení na cestách jako terapie
Mladá umělkyně si totiž přála, aby si ji lidé zapamatovali právě kvůli její fotografické práci, a ne kvůli nemoci. První fotoaparát přitom dostala jako dárek k biřmování (jedna z iniciačních křesťanských svátostí, pozn. red.), když jí bylo 15 let.
"Brala jej s sebou na všechny rodinné výlety, protože její rodina vždycky hodně cestovala. Říkala, že jedině na cestách se vždycky cítila sama sebou, plná života a inspirace. Byl to také způsob její terapie," popisuje filmař. Postupně začala přes fotoobjektiv přenášet tváře a příběhy lidí, se kterými se na svých cestách setkala.
Espen Wallin byl se svou kamarádkou a žačkou i u jejích prvních úspěchů a výstav. Právě ta se stala zlomovým okamžikem i pro samotný dokument. Norský fotograf nabídl její příběh poprvé největším tuzemským televizím NRK (veřejnoprávní televize a rozhlas, pozn. red.) nebo TV 2, odmítly jej.
"Mluvil jsem tehdy s vedoucími dokumentárních oddělení, ale řekli mi, že moje hlavní postava je podivínka. Snažil jsem se jim vysvětlit, že je to velký talent a velmi se snaží. Ale oni odvětili, že přestat jíst není žádný úspěch a musí se nejdříve uzdravit," dodává. Neúspěch u televize ho ujistil v tom, že o dokument o Lene musí dotočit stůj co stůj, přestože neměl žádné dotace ani podporu jiných kulturních institucí.
Prevence poruch příjmů potravy
- Centrum Anabell pořádá například přednášky a workshopy na základních a středních školách pro žáky, učitele i rodiče. Důležitá je podle nich i komunikace v rodině a dobré příklady v okolí dětí. "Netlačit děti do vrcholových sportů, když se jim samotným nechce nebo když vidí, že ze strany trenérů by tam mělo být nějaké striktní omezování se ve stravování, zvláště když je dcera či syn ve vývinu," dodávají zástupkyně centra.
"Po třech letech jsem byl v koncích, nevěděl jsem, co dělat. Nevěděl jsem, jak s tím filmem pokračovat a co by potřeboval," přibližuje svoje potíže. Pomohla mu až Lenina výstava v jedné norské galerii.
"Na debatě s Lene byla stanice NRK a odvysílala reportáž v sobotu večer. Později zavolala Lene stanice TV 2 a pozvala ji do svého pořadu. Viděl jsem ta čísla sledovanosti obou pořadů, byly nejsledovanější. Řekl jsem si, že lidé její příběh prostě touží vidět, a to mě nakoplo," říká.
I v bolesti může být krása
Spojil se tak se známými norskými dokumentaristkami Margreth Olinovou a Katjou Høgsethovou, získal další členy štábu i finanční příspěvek. Jak navíc přiznává, Lene byla další plnohodnotnou členkou štábu a často přinášela tipy na zlepšení. "Byla naprosto profesionální, nastavili jste světlo, zapnuli foťák a ona věděla, co má dělat. To byla Lene. Kdykoliv jsme museli nějakou scénu natočit, napodobila ji naprosto stejně jako předtím."
"Byla velmi otevřená. Ale častokrát také nerozhodná, koupila třeba lístky do kina nebo do divadla a pak to na poslední chvíli zrušila. Nebo jsme se domluvili na natáčení, a pak se necítila a zrušili jsme to," popisuje norský dokumentarista. Divák je v dokumentu svědkem příprav výstavy jejích autoportrétů odhalující dětské já i psychické a fyzické bolesti, se kterými se potýká.
"Ukazuje, že i v bolesti může být jistá krása. Což byla jedna z fází její umělecké kariéry. Kdyby žila déle, dělala by další projekty," tvrdí Wallin. "Během natáčení jsme pro její dobro museli udělat několik pauz, aby si odpočinula a léčila se. Byl to proces vyvažování, kdy jsme natáčeli a pak jsme si dali pauzu," prozrazuje.
Ve filmu se však lékaři a nemocnice příliš často neobjevují. "Máme tam jenom očního lékaře, protože vyšetření u něj byl zásadní moment pro Leninu fotografickou kariéru. V tu chvíli si uvědomila, že její plán se začíná hroutit a že svoje tělo zkouší až příliš. Měla pocit, že nad ním má kontrolu, ale ztráta zraku pro ni znamenala ztrátu kontroly a to ji velmi znejistělo," vysvětluje. Dokument měl totiž ukázat, jak vidí především sama sebe.
"Chtěla ukázat, že je něco víc než jenom příklad nemoci. Pro mě bylo tak důležité ukázat, že lidé jsou více než na první pohled mohou vypadat," dodává.
Tři měsíce před premiérou Lene zemřela
Natáčení dokumentu skončilo loni v létě a Lene Marie Fossenová ještě stihla promluvit do závěrečné editace snímku, jehož tvorba trvala nakonec pět let. "Ten film byl pro ni velmi důležitý a bylo pro ni zásadní, aby byl dokončený," tvrdí Espen Wallin. Tři měsíce před premiérou však Lene zemřela, ve věku 33 let, v důsledku totálního vyčerpání na srdeční selhání. Mentální anorexie ji sužovala 23 let.
"Vím, že chtěla žít, chtěla tady být, ale její zdravotní stav byl velmi špatný a věřím, že je teď na lepším místě, kde je jí lépe. Její tělo už na konci nepřijímalo žádnou výživu a její zdravotní stav se nezlepšoval, trpěla silnými bolestmi. Myslím, že to pro ni byla svým způsobem úleva, když jí nebylo lépe. Je smutné, že nebude moci zažít pozitivní reakce na její příběh a že tady s námi nemůže být, zasloužila by si to," říká filmař.
Podle psychoterapeutky Lenky Mynaříkové je průměrná doba trvání poruch příjmů potravy zhruba šest let, třetina pacientů se s nimi však může potýkat i 20 až 30 let. "Na konci často není vyléčení, ale úmrtí buď v důsledku komplikací spojených s poruchami, nebo kvůli sebevraždě - riziko suicidality je asi dvousetnásobně vyšší," popisuje. Mentální anorexie se navíc podle ní častokrát vrací, a léčba je tak opakovaná a dlouhodobá.
"Úspěšnost hodně závisí na včasné intervenci, kdy přesvědčit dotyčného, že je třeba zahájit spolupráci, i když si třeba myslí, že problém vidí jen druzí, zatímco on sám je spokojený, je opravdu rozhodující moment. V případě mladších pacientů je důležité zapojit do léčebného procesu celou rodinu, nepracovat jen s dítětem," uvádí Mynaříková.
Díky filmu Lenina rodina pochopila nemoc lépe
Ve filmu o Lene vystupují i její rodiče, kteří byli zpočátku proti. Nakonec však Espenu Wallinovi za jeho iniciativu poděkovali. "Lenin otec mi dokonce napsal zprávu a ptal se mě, jak probíhá festival, před dvěma týdny jsem mluvil s její matkou a v srpnu budu fotit svatbu její sestry," popisuje blízký vztah s rodinou Fossenových.
V dokumentu však zcela chybí Lenina mladší sestra, Wallin to vysvětluje tím, že 23 let Leniny mentální anorexie narušilo rodinné vztahy a vazby. "Rodina zažila těžké časy, ale ten film je zase sblížil. Rodina má být na co pyšná, už to pro ně není kostlivec ve skříni. Film dal rodinu zase dohromady a jsou na něj i Lene hrdí. Jsem velmi šťastný, že jim všem dokument tolik pomohl," říká a dodává, že až díky filmu zcela pochopili Leninu nemoc.
Espen Wallin tvrdí, že po premiéře dokumentu začal spolupracovat s organizacemi i školami, které se snaží vzdělávat veřejnost ohledně poruch příjmu potravy, a po letech se dostane také do televize.
Dokument by se měl vysílat také ve Francii, Německu, Dánsku či Švédsku. V Česku byl uveden v rámci festivalu Jeden svět a ve čtvrtek 2. dubna získal ocenění regionální poroty.
