Velká část vaší knihy je psaná deníkovou formou a na začátku si tak trochu stýskáte, že si lidé dnes už deníky nepíšou.
Nestýskám si, spíš jsem nahlas uvažoval o tom, že si dneska lidé fotí jídlo na Instagram, což jsou vizuální záznamy, ale nevyjadřují podstatu věci. Chtěl jsem dát do kontrastu výpověď člověka o jeho poryvech a pochodech mysli a pouhý optický záznam, který je do značné míry designový a drží se na povrchu. Zauvažoval jsem si o tom, že fotkou zkrátka nezachycujeme obsah.
Vy si deník píšete?
Karel Pacner, který mě ke psaní přivedl, mi předtím, než zemřel, poradil, že druhá kniha by mohla mít právě formu deníku. Je díky tomu dynamičtější. Ale poslední záznam v mém skutečném deníku pochází myslím ještě z doby, než se mi narodily děti. Psal jsem si jej tak do prvních let v práci. Teď si ho aktivně nepíšu, protože bych se z toho musel zbláznit. Vracel jsem se k tomu ale ochotně.
Proč jste se rozhodl si zaznamenat právě covidové období? Bylo pro vás něčím důležité?
Je to jednoduché, v době, kdy jsem se rozhodl psát, byl zrovna covid. Zpětně je to pro mě zajímavé tím, že přestože byla pandemie, a byl tedy relativní klid, ten deník působí na lidi poměrně dynamicky. Spousta kamarádů mi řekla, že oni by měli se svým povoláním skončit, protože toho udělám dvakrát víc než oni. Já jsem to ale psal v pocitovém rozpoložení, že neděláme vůbec nic. Je to i výpověď o tom, jak se udržet svěží. Jaké úsilí nás stálo to, abychom udrželi normální běh naší profese, i přes úskalí, která epidemie přinesla. V zoufalství z nicnedělání, kdy se každý flákal na home officech, jsme se snažili držet výkonnost.
Působí to dokonce, jako by pandemie vůbec nenarušila provoz nemocnice. Musíte teď řešit nějaké zanedbané prevence a odkládané zákroky, jak odborníci varovali, nebo se vám to vyhnulo?
My jsme většinu zákroků neodkládali, ale pod tlakem je odkládali sami pacienti. Zemřel třeba zpěvák Sprituál Kvintetu Dušan Vančura, protože se bál jít se zánětem zubu k lékaři a dostal sepsi. Bohužel se takhle spousta věcí zanedbala a posunula. My máme v kardiologii velkou výhodu na rozdíl třeba od ortopedů, protože většinou nemáme plánované, ale urgentní výkony. Oproti tomu pacienti, kteří čekali na výměnu kloubu už dva roky předtím, museli čekat dál. Já jsem navíc závislý na mezinárodní spolupráci, takže jsem udělal opravdu husarské kousky, abych mohl lítat ven a aby sem zase mohli lítat mezinárodní odborníci. To, že jsem to dokázal prosadit, byl asi můj největší úspěch proti tomu šílenství.
Každý, kdo měl o pandemii mozek a ego, chtěl blábolit
Musel jste v této době odmítat nějaká pozvání do médií, abyste se nestal "kardiologem, který komentuje epidemii"?
Mám ženu právničku, která mě umí korigovat. Objektivní situace byla taková, že nějaký mikrob paralyzoval v podstatě veškeré organizační složky společnosti. Příroda nám opět ukázala, že si můžeme říkat, co chceme, ale převyšuje nás. Na druhou stranu se klima zhoršovalo právě tím, že každý, kdo měl trochu mozek a ego, chtěl v médiích blábolit ty svoje bláboly. Já jsem byl zásadně proti tomu. Když se mě někdo ptal, striktně jsem odpovídal pouze na to, co se týkalo mého oboru. Snažil jsem se toho svědomitě držet.
Vaše kniha se jmenuje V hlavní roli srdce, ale působí na mě, jako by vámi nic nehnulo.
Fakt tam nejsou emoce?
Spíš mi připadá, že vás nic nerozhodí a všechno berete optimisticky.
Když děláte emergentní medicínu, která je život zachraňující, není umění být v rauši, nervózní a zmatený. Je potřeba naopak situaci zklidnit a chladně rozhodovat, co se má dít a kdo má co dělat, co je podstatné a co není. Klidnou situaci dokáže destabilizovat kdekdo, ale mě tyto urgentní vyhrocené situace paradoxně vnitřně zklidňují. Cítím, že tomu umím dodat nadhled a řád. Záchrana lidského života mě fascinuje.
Přitom ale popisujete, že když jste si našel bulku v třísle, zpanikařil jste a byl jste přesvědčený, že je to fatální. Myslela jsem, že lékařům se tohle neděje.
Když jsem dělal před medicínou na patologii, měl jsem úplně všechny nemoci. Nádory mozku, tlustého střeva, leukémii, prostě všechno. Nemám problém řešit zdravotní problémy jiných lidí, ale když jde o mě, i odběr krve je život ohrožující zásah.
Petr Neužil (61)
- Primář Kardiologického oddělení Nemocnice na Homolce.
- Vystudoval Fakultu všeobecného lékařství na Univerzitě Karlově v Praze, v roce 2008 byl na 1. lékařské fakultě tíže univerzity jmenován docentem.
- Celý život se věnuje klinické práci a výzkumu v oboru srdeční elektrofyziologie se specializací na problematiku katetrizačních ablací srdečních arytmií.
- V roce 2007 založil první robotizační katetrizační oddělení v Česku v Nemocnici na Homolce a také experimentální laboratoř pro srdeční elektrofyziologii.
- Podílí se na řadě výzkumných projektů v rámci intervenční kardiologie a intervenční elektrofyziologie, intenzivně se věnuje mezinárodní spolupráci.
- Je autorem dvou knih: V zákulisí srdce a V hlavní roli srdce.
Algoritmus sociálních sítí asi vytušil, že mám rozhovor s kardiologem, a nabídl mi video, kde kardiologové odpovídali, co by s ohledem na své srdce nikdy neudělali, a oni všichni odpověděli stejnou věc, tak mě zajímá, jestli to řeknete taky.
Určitě bych nekouřil.
Přesně tohle odpověděli všichni.
Naprosto souhlasím s tím, jak to říká chirurg Pavel Pafko, který operoval Václava Havla a je známý tím, že se výrazně zasazoval o zákaz kouření v hospodách. Takoví ti Kuberové tehdy říkali, jaké je to omezování svobody. Propaganda ospravedlňující kouření utichla s Kuberovou smrtí. Přes tato negativa se mě jeho smrt velmi dotkla a bylo mi ho skutečně upřímně líto (někdejší předseda Senátu Jaroslav Kubera zemřel na infarkt myokardu, pozn. redakce). Otázku omezování svobody chápu, ale přece nebudeme vědomě zabíjet sebe i ostatní.
Káva je v tom nevinně
Denně prý vypijete deset káv. Není to pro kardiovaskulární systém také určitá zátěž? Já mám někdy špatné svědomí, že vypiju tři nebo čtyři.
To ale není ekvivalent kouření. Jestli je to zátěž, musíme teprve ověřit, tím pádem to musím vyzkoušet. Není možné k tomu získat přesná data, na rozdíl od kouření. Jeho negativní vliv je totiž tak velký, že to lze jasně dokázat. Ale v případě kávy byste musela sledovat minimálně 20 nebo 25 tisíc lidí, kteří by pili stejnou dávku kávy, jedli stejné jídlo, stejně dlouho spali, měli podobnou váhu.
Druhá skupina by kávu nepila, ale zase by mohla pít víc alkoholu nebo kouřit. Navíc abychom získali tvrdá data, takový výzkum by musel probíhat třeba dvacet let. Vliv pití kávy zřejmě není tak drsný, proto to zatím nevíme. Možná že má dokonce pozitiva. Ne kvůli kofeinu samotnému, ale tím, že kofein jako droga patrně pozitivně působí na regulaci tělesných pochodů skrze autonomní regulační systém.
Víme vůbec, proč jsou onemocnění srdce nejčastější příčinou úmrtí?
Vlastně to nevíme, ale je to logické, protože srdce pracuje neustále. Má tak bohužel problém s energetickými zdroji a neexistuje pro něj žádný záložní zdroj. Kardiovaskulární systém je celkově hodně zatížený, takže to dává smysl nikoliv medicínsky, ale filozoficky. Podobně je to s nádorovými onemocněními, která se s onemocněními srdce "předhánějí" o prvenství. Buňky v našem těle se neustále obměňují a je jen otázka času, kdy dojde k nějakému úletu. Nádor začne vznikat, když tvorba nových buněk unikne kontrole.
Když jsem chodívala jako pacientka na kardiologii, většinou jsem byla v čekárně úplně jediný člověk, který nebyl v důchodovém věku. Vy jste ale v jednom rozhovoru říkal, že se to trochu mění.
Hodně se to mění u arytmií a je to opět zajímavé hlavně filozoficky. Nejčastější arytmie je fibrilace síní (její výskyt v populaci roste a přičítá se mimo jiné změně životního stylu, nejčastější komplikací je cévní mozková příhoda, pozn. redakce). Vzniká tím, že je srdce regulované neurony a svalové buňky, které by měly být jen pasivní, se stanou aktivními generátory elektrického proudu, zblázní se, laicky řečeno. Kdyby na povrchu srdce nebyly nervové buňky, které zásobují buňky svalové, nemohla by arytmie vzniknout. Před třiceti lety se prakticky nestalo, že by měl fibrilaci síní dvacetiletý student. Je v tom tedy možné sledovat určitý epidemiologický proces.
Neurologové často říkají, že mozek je záhada. Zajímalo by mě, jestli je pro vás stále záhadou něco ohledně srdce.
Srdce je krásné právě proto, že ho nikdy úplně nepoznáte. Absolutního poznání podle mého nikdy nedosáhneme v žádné oblasti. Myslím, že určité principy možná začal tušit Einstein, ale přestal včas, aby se z toho nezbláznil. Mám tedy pocit, že jde o přirozenou blokaci našeho mozku, který nedokáže pochopit, proč tady jsme, jinak bychom zešíleli.
