Praha - Galerie NE se snaží Čechy přimět, aby se nebáli vyjádřit nesouhlas a automaticky nešli tou jednodušší, vyšlapanou cestou, neohýbali se, nenechali se zlomit a používali kritický rozum.
Inspirovat je má zatím stodvacítka nasbíraných medailonků lidí, kteří to již dokázali a vyrazili proti proudu.
"Zajímají nás lidé, kteří jdou svojí cestou, i když je složitější. Jdou po ní s čistým štítem, mnohdy si plní svůj sen nebo mohou inspirovat ostatní, aby se nebáli a neodkývali vše, co jim doba podsouvá a vnucuje," říká k tomu spoluautor projektu Pavel Eichler.
Aktuálně.cz: Jakým všem NE se vaše "galerie" věnuje?
Pavel Eichler: Jdeme hlavně po příběhu. Aby to NE bylo dostatečně silné, aby bylo inspirativní, aby tam byla "člověčina". Nevyhledáváme apriori každého, kdo stojí v opozici proti něčemu, ale lidi, kteří jdou svojí cestou, i když je složitější. Jdou po ní s čistým štítem, mnohdy si plní svůj sen nebo mohou inspirovat ostatní, aby se nebáli a neodkývali vše, co jim doba podsouvá a vnucuje.
A.cz: Kdybychom to vzali po jednotlivých oblastech, odkud si tyto inspirativní lidi vybíráte…?
Ty nůžky jsou tak široké a tak otevřené, jako je lidská odvaha. Od sportovců, kteří se věnují nějaké extrémní činnosti, aktivistů, kteří bojují s úředním šimlem, až po výtvarníky, zahradníky, muzikanty…
A.cz: Jaké NE třeba řekl zahradník?
Tomáš Vanek říká NE okrasným zahradám. Byl zahradní architekt a ničilo ho vědomí, že pracuje na něčem, co de facto těm zahradám škodí. Rozhodl se své vzdělání zužitkovat k pěstování nejrůznějších bylin a objíždí s nimi farmářské trhy. Opustil velmi dobře prosperující firmu, ale až nyní žije spokojeným životem.
A.cz: Velmi známou součástí Galerie NE je i Martin Krušina coby spoluautor pořadu Peklo na talíři, které uvádí Roman Vaněk. Co říkáte tomu, že ono NE v poslední době v gastronomii velmi dobře rezonuje?
Je to trochu módní vlna. Lidé si jídlo fotí, dávají to na sociální sítě. Velkým trendem jsou i farmářské trhy. Je dobře, že lidé zkoumají, co jedí. Za pár let nebo příští rok se třeba budou zajímat zase o něco jiného.
A.cz: Co je tedy smyslem Galerie NE?
Sbírat inspirativní příběhy odvážných lidí a inspirovat tím lidi, aby se nebáli jít jinou cestou, i když bude složitější.
A.cz: To zní skoro jako v pohádce…
Ne že bychom se chtěli srovnávat s Pamětí národa, co dělá Mikuláš Kroupa, ale vidíme v tom podobný smysl. Projekt Paměť národa funguje jako archív, ale je tam i druhé sdělení: Nejsme národ zbabělců. Ty příběhy také mohou inspirovat.
A.cz: Jaký nedávný silný příběh byste mohl pro ilustraci a inspiraci uvést?
Minulý týden vyšel medailonek mladé slečny Gabriely Vránové, která měla diagnostikovanou velmi vážnou chorobu. Lékaři jí předvídali, že už nikdy nebude žít zdravým životem ani nebude moci založit rodinu. Ona vystoupila z toho léčebného procesu, odjela k moři a začala žít hodně alternativním životem, o němž věřila, že jí může pomoci. Teď v dubnu se jí narodil syn. Tenhle příběh měl velmi silnou odezvu u našich čtenářů. Protože to je také dneska fenomén – léky, očkování…
A.cz: Máte ve svém projektu tedy třeba i lékaře?
Ano, máme tam třeba paní doktorku Máslovou. Je to gynekoložka, která svým pacientkám odmítá předepisovat antikoncepci a detailně je seznamuje s tím, co v tom je za látky a jak to jejich tělu škodí. Jsme také v jednání s panem doktorem Hnízdilem, který prosazuje názor, že všechny choroby jsou v hlavě a růžová pilulka to nezachrání.
A.cz: Kolik příběhů jste již zaznamenali?
Máme jich už kolem 120. Vždy ty osobní příběhy sepíšeme, člověka nafotíme, natočíme video, pokud to jde.
A.cz: Jak se o těchto inspirativních lidech dozvídáte?
Máme spolupracovníky-novináře, kteří nám dávají své tipy na lidi, s nimiž se třeba setkali při své práci. Radí nám i naši přátelé a také nám mohou své tipy posílat čtenáři.
A.cz: Jaké máte ohlasy?
Málokdy se stane, že má někdo vyhraněný názor. Akorát když jsme tam měli paní Mašínovou, která nechtěla mít za totality děti, protože je nechtěla přivést do komunistického režimu. Mašínovi jsou téma, které vždycky rezonuje.
Ale většinou jsou to velmi pozitivní reakce. Měli jsme třeba v Galerii pana Koláře, což je velká kapacita na dětskou šikanu, a chodily nám mraky dopisů, lidé psali, že jsou rádi, že o tom píšeme, že to jsou věci, které se týkají nejen dětí a rodičů, ale i třeba pedagogického sboru. Reakce bývají většinou velmi dobré.
