Rozhovor – Česká veterinářka Martina Načeradská se dlouhodobě zabývá problematikou týrání zvířat a bojuje proti množírnám psů. Zvířata v nich žijí v tragických podmínkách na malém prostoru nebo v kleci. "U takovýchto zvířat lze i po psychické stránce zjistit projevy podobné těm, které byly popsány u lidí zachráněných z koncentračních táborů," tvrdí.
Proč národ pejskařů stále zavírá oči před špatným zacházením se zvířaty a dává přednost nižší ceně před zdravým pejskem z dobrého chovu? Přečtěte si rozhovor o realitě českých množíren psů.
MVDr. Martina Načeradská
- vystudovala brněnskou Fakultu veterinárního lékařství a v současné době provozuje soukromou praxi
- Martina dlouhodobě spolupracuje na projektu Ne množírnám, který stojí za peticí na návrh změny zákona ve věci množíren a množitelů psů
- podílí se také na projektu Kulich do škol, který se snaží o osvětu s cílem poklesu odbytu štěňat z množíren
- v rámci praxe se věnuje převážně dermatologii a zvířecí psychologii a ve své ordinaci zavedla systém preventivních prohlídek
- provozuje také školičku pro štěňata, kde učí majitele, jak se psy cvičit
Aktuálně.cz: Proč je Česko velmocí pejskařů?
Martina Načeradská: Těžko říci, to by bylo na dotazníkovou studii. Obecně tu lidé mají rádi psy jako společníky pro život, ale někdy si je bohužel pořizují jako módní doplněk, což se stalo v poslední době populárním nešvarem. Pes není kabelka, kterou můžeme odložit do skříně, má své potřeby, i když se nám to právě nehodí.
A.cz: Jak moc jsme ochotni investovat do svých mazlíčků?
Z hlediska veterinární péče je to velmi individuální. Setkávám se s případy, kdy lidé svému zvířeti chtějí dopřát co nejlepší péči, i kdyby měli být další měsíc o chlebu a vodě. Veterinární medicína urazila kus cesty a v některých případech je možné zajistit úroveň péče, která si nijak nezadá se špičkovou péčí o lidské pacienty. To však může být velmi nákladné a ne každý si ji může dovolit.
Setkávám se tak s případy, kdy jsem nucena zvíře utratit, protože majitel na léčbu prostě nemá peníze a bez ní by se zvíře trápilo. Často ale bohužel lidé zanedbají péči, přijdou do ordinace pozdě a pak čekají, že když nabídnou dostatek peněz, lékař dokáže zázraky. Je nutné si uvědomit, že pořizovací cena zvířete je mizivý náklad ve srovnání s tím, kolik pak stojí krmení či veterinární péče.
A.cz: Dlouhodobě spolupracujete na projektu Ne množírnám. Můžete popsat realitu v množírnách pro ty, kteří vůbec netuší, o co jde?
Pojem množírna není v žádném zákoně formulován, takže nejde přesně říct, co je a co už množírna není. Termín se začal používat v zásadě spontánně a ne každý ho chápe zcela stejně.
Zpravidla jde o místa, kde psi žijí v otřesných podmínkách - ve sklepích, starých hospodářských budovách, obvykle desítky na malém prostoru nebo v klecích ve vlastních výkalech. Pokud mají psi štěstí, dostanou vodu nebo krmení.
Feny mívají obvykle tři vrhy za rok. Jsou podvyživené, nemocné a chované často ve tmě bez kontaktu s lidmi. Jejich produktivní věk kvůli životním podmínkám končí ve třech až čtyřech letech. Štěňata jsou odebírána nejčastěji ve věku tří týdnů, ale i mladší, což samo o sobě stačí k tomu, aby se následně u těchto štěňat projevovaly poruchy chování. Často dochází k příbuzenské plemenitbě, takže se kumulují genetické vady. Celkově mají tato zvířata velké zdravotní problémy, trpí různými nemocemi včetně těch přenosných na člověka.
A.cz: To zní hrozivě.
Ano, v zásadě jde o zvířecí koncentrační tábory a popravdě i po psychické stránce lze u takovýchto zvířat zjistit projevy obdobné těm, které byly popsány u lidí zachráněných z koncentračních táborů. Člověk, který si takové zvíře pořídí, by měl vědět, že si pořizuje nemocné zvíře po všech stránkách. Někdy je zdravotní stav natolik špatný, že je zvíře nutné utratit, nemá-li dožít v bolestech, či majitel vynaložit nemalé finanční prostředky, aby zvíře udržel při životě. Stejně tak korekce poruch chování je náročná a v plné míře zpravidla nemožná. Jde o trauma, které si zvíře ponese celý život.
A.cz: Předpokládám, že takoví množitelé asi nechodí pravidelně na veterinární prohlídky.
Takováto štěňata mají často falešné očkovací průkazy a hynou během několika týdnů například na parvovirózu, proti které jsou dle očkovacího průkazu očkovaná. Vytvořit takový falešný průkaz není těžké, někteří množitelé jdou dokonce tak daleko, že si pořídí falešné razítko veterinárního lékaře. Neexistuje žádná kontrola dokladů, když to vypadá dostatečně věrohodně, projde to.
Feny pak rodí jeden vrh za druhým, dokud neuhynou, nebo nejsou vyřazeny z chovu - v lepším případě se jich někdo ujme a vynaloží prostředky na jejich léčbu, v horším případě je množitel zlikviduje, a to někdy naprosto nehumánně.
Je zdokumentován případ, kdy množitel nežádoucí kusy házel živé do studny. Někteří dokonce provádějí sami zákroky, jako třeba císařský řez, což může fenu zabít nebo doživotně zmrzačit. Veterinární péče tak v těchto případech obvykle není žádná nebo minimální.
A.cz: Co je to za lidi, kteří si tímto způsobem vydělávají?
Na to se sama také ptám. Podle mého názoru existují tři základní skupiny.
Takzvaní velkoproducenti vidí v chovu psů jednoduchý zdroj peněz a zvířata berou pouze jako věci. Určující jsou pro ně co nejnižší náklady na produkci štěňat.
Dalším článkem jsou překupníci. Ti vytváří odbyt pro velkoproducenty a často sami chovají několik psů, aby zakryli pravý původ štěňat. U těchto lidí často nedochází přímo k týrání v chovu, jejich vlastní feny mohou naopak být velmi dobře zaopatřené, aby bylo vidět, z jak dobrého chovu štěňata pochází. Tím ale kryjí utrpení, ke kterému dochází u producentů.
Poslední, v podstatě smutnou skupinu, tvoří lidé, kteří měli obvykle z počátku dobrý úmysl, například chtěli psy zachránit, ale situace se jim vymkla z rukou. Často neměli žádné znalosti o tom, jak psy chovat a co vše to bude obnášet, nebo se v jejich životě stalo něco, kvůli čemu přestali péči o zvířata zvládat. Zde nejde o úmyslné množení, ale spíše o zvířata ponechaná svému osudu, kdy se nekastrovaní jedinci začnou nekontrolovatelně křížit.
A.cz: Jak vypadá tuzemský trh a export štěňat do zahraničí?
Nedá se vyčíslit, kolik takovýchto štěňat se za rok prodá a kde přesně. Dle informací, které mám dispozici, však dochází k vývozu více než deseti tisíc štěňat za měsíc. Nejčastěji putují do Rakouska, Německa, Francie, Belgie a Španělska.
Pokud nějaké štěně uhyne, zůstává v krabici s živými štěňaty. Pach při otevření takové zásilky je neskutečný.
Štěňata z množíren jsou převážena nacpaná do krabic v kufru auta nebo v kartonových krabicích jako cargo v letadle s tím, že čím více živých tvorů se podaří do krabice nacpat, tím větší zisk pak překupník či množírna z transportu má. Cesta autem, letadlem nebo kombinace obojího může trvat 36 až 40 hodin. Často nemají v malém prostoru, kde se téměř nemohou hýbat, dokonce ani trochu vody.
Pokud nějaké štěně uhyne, zůstává v krabici s živými štěňaty, dokud zásilka nedorazí na místo určení. Pach při otevření takové zásilky je neskutečný. Překupníci například ve Španělsku platí pouze za živá štěňata, a to mezi 15 až 20 eury za kilogram (cca 450 až 550 korun). Takto vykoupené štěně pak na místě určení prodávají nejméně za 200 eur, někdy až tisíc eur. Přičemž čím roztomilejší štěně je, tím je dražší. Pokud překupník neprodá psy dost rychle, zabije je, aby neměl náklady na krmení.
A.cz: Jaká jsou nejčastější plemena, o která je v zahraničí zájem?
Nejčastějšími plemeny vyváženými konkrétně z České republiky jsou pudl, maltézáček, mops, francouzský buldoček, čivava a pražský krysařík. Mezi státy, kde je pravděpodobně nejvíce množíren, patří také Slovensko, Maďarsko či Polsko. Problém je, že teď nemáme v Evropské unii žádné hranice a kontroly probíhají namátkově. Překupníci importují takto podobně i kočky, ale ty tvoří dle sledování pouze asi tři procenta z odbytu.
A.cz: Jsou množírny celosvětovým problémem?
Nemám zmapovaný celý svět, ale minimálně takto to funguje v Evropě. Princip je následující: ve východní Evropě se levná štěňata produkují a pak se vyváží na západ, případně se prodávají v zemi původu. Výbornou studii na toto téma provedla organizace Čtyři tlapky (Four Paws) s centrálou v Rakousku. Tato organizace se snaží bojovat proti množírnám na nadnárodní úrovni už mnoho let a mimo jiné také vypracovala průzkum situace, odkud a kam se štěňata transportují a kde prodávají.
A.cz: Nedávno jste v této věci odcestovala do Paříže. Můžete říci, o co vlastně šlo?
Cesta do Paříže byla taková česká mise, které jsme se spolu kolegy ze Státní veterinární správy a Ústřední komise na ochranu zvířat proti týrání zúčastnili na základě pozvání francouzských kolegů, kteří se zabývají bojem s ilegálním obchodem se zvířaty.
Viděli náš zájem začít řešit problémy a uvítali nás na ministerstvu zemědělství, kde jsme mohli studovat jejich legislativu, a podívali jsme se i do jednoho z jejich útulků pro zvířata. Francouzi už mají fungující systém, díky kterému u nich množírny dost dobře nemůžou prosperovat, a byli tak laskaví, že nám dovolili se s ním blíže seznámit.
Desatero Martiny Načeradské: NEKUPUJ, když:
- Dotyčný inzeruje po celý rok neomezený počet štěňat.
- Prodávající nás odmítá vpustit do bytu/domu, kde štěně vyrůstá. (Trvá na předání na zastávce, benzínce či nádraží.)
- Štěně je příliš maličké. Prodej psů mladších 50 dní (cca sedm týdnů) je nezákonný! Mléčné zuby se teprve prořezávají.
- Prodávající má mnoho psů a nikde nemá matku štěňat. Všude je nepořádek a zápach.
- Štěně není viditelně zdravé – má blechy, špinavé uši, rýmu, kašel, průjem, má viditelné defekty na těle, kýlu, krátkou horní nebo dolní čelist, chybí varle či končetiny.
- Štěně má stále sací reflex (když strčíte prst k tlamě, štěně se přisaje). Pak je staré maximálně tři týdny.
- Prodávající nedokáže odpovědět na dotazy týkající se zdraví štěněte, jeho rodičů a péče, ani čím bylo krmeno.
- Rizikové je impulzivní rozhodnutí o koupi bez přemýšlení. Pak se snadno stanete obětí podvodu.
- Cena je nápadně nižší, než je běžné.
- Kupující nemá platnou smlouvu a doklady ke štěněti (očkovací průkaz/pas). Chybí záznamy o odčervení a očkování včetně datací a razítek veterinárních lékařů.
A.cz: Můžete uvést nějaký odstrašující případ z vaší ordinace, který se týká právě množíren?
Bohužel opakovaně jsem se setkala u jednoho konkrétního plemene se stenózou konečníku. Je to vlastně zúžení a zjizvení konečníku, které vznikne následkem nekrózy (odumření tkání, pozn. red.) v této oblasti. Toto zjizvení konečníku je způsobeno tím, že se fena o štěně nestará, nečistí mu okolí zadečku a chlupy se slepí trusem, který se neustále hromadí v chlupech a okolí konečníku.
Následně dojde k jeho nekróze kvůli silnému bakteriálnímu zánětu. Pokud dojde ke zhojení, je tkáň natolik zjizvená, že se trvale poškodí svěrač, který je z 80 až 90 procent neoperovatelný. Pes pak bude trpět celoživotně bolestmi a inkontinencí, protože na kálení mu zbývá mezírka cca dva až tři milimetry velká, takže zvíře prožije celý život v bolestech. Doporučila jsem utracení, ale majitelé odmítli a odešli zvíře léčit jinam.
A.cz: Brát si pejska z množírny i třeba z dobroty srdce tedy nic neřeší. Jak mohou lidé reagovat, když takový chov objeví?
Množírny bývají obvykle někde, kde nejsou nápadné, ale zápach či štěkot psů je může prozradit. Pokud si člověk všimne něčeho podezřelého, je třeba informovat Státní veterinární správu (SVS) a policii - kriminálku. Teď to bohužel funguje často tak, že SVS se o množírně dozví až z médií, která lidé nejprve informují. Je důležité si ale uvědomit, že týrání zvířat je postižitelné pouze v případech, kdy jsou řádně zajištěny důkazy.
A.cz: Spolupracujete s iniciativou Ne množírnám, která se snaží o změnu legislativy. Nepřijde vám, že tato změna dopadne hlavně na samotné pejskaře (finanční zátěž při čipování, zvýšení prodejních cen psů)?
Nemyslím si, že by tato změna zasáhla peněženky pejskařů nějak zásadně. Z hlediska nákladů na chov psa jde o zanedbatelnou položku. Kromě toho se sníží pravděpodobnost, že si lidé koupí nemocné zvíře, které se bude muset léčit třeba celý život. Drobná investice do původu psa tak ve skutečnosti může ušetřit desítky až stovky tisíc korun.
Coby soukromý veterinář bych z ekonomického hlediska vlastně měla bojovat proti omezování tzv. množíren, ale nejsem takový cynik, abych podporovala utrpení zvířat s vidinou finančního zisku.
Chápu, že nikoho netěší zavádění nějaké povinné registrace, ale nikdo se už nepozastaví nad tím, že si např. musíme zaregistrovat osobní automobil. Registr zvířat by plnil stejnou funkci a navíc by pomohl omezit jejich utrpení. Přece jen je rozdíl, když někde někdo nechá stát rozbitý automobil a když vyhodí do mrazu malé štěně.
