Přehrada Desná, dnes známá také jako Protržená přehrada či lidově "Protrženka", byla postavena jako ochrana proti záplavám, které druhou polovinu 19. století pravidelně sužovaly podhůří Jizerských hor. Pražský inženýr Wilhelm Plenkner přišel s ambiciózním projektem: soustava dvou sypaných zemních přehrad na Bílé a Černé Desné, propojených štólou, měla zkrotit rozvodněné potoky a uchránit města jako Tanvald či Železný Brod.
Stavba obou děl probíhala souběžně mezi lety 1912 a 1915. Už tehdy se ale ukazovalo, že příroda ani politické události nebudou stavbě ku prospěchu - silné deště poškodily rozestavěná tělesa a vypuknutí první světové války znamenalo úspory, které zasáhly i do kvality použitých materiálů a postupu prací.
Na podzim roku 1915 byla přehrada na Bílé Desné dokončena a v listopadu zkolaudována. O necelý rok později, v září 1916, byla nádrž zhruba ze dvou třetin plná - obsahovala asi 260 tisíc kubíků vody. Nic nenasvědčovalo tomu, že se schyluje k tragédii. Až do chvíle, kdy si dva lesní dělníci všimli, že z tělesa hráze vytéká drobný pramínek vody.
Hrázný byl ihned upozorněn, a i když hráz kontroloval jen krátce předtím a nic neobvyklého nenašel, okamžitě informoval správce stavby. Ten nařídil otevřít uzávěry, aby se snížil tlak vody v nádrži. Jenže situace se dál zhoršovala. Proud sílil, otvory ve zdivu se rozšiřovaly, dělníci prchali ve strachu o život. Uzávěry zůstaly pootevřené jen částečně. V 16.40, pouhých sedmdesát minut po prvním zpozorování úniku, se hráz protrhla. Osmnáctimetrovou trhlinou se do údolí vyřítila masa vody, která se řítila rychlostí a silou, jakou si nikdo neuměl představit.
První, co vodní příval smetl, byla panská pila s hájovnou. Uschované dřevo, pět tisíc kubíků klád, se proměnilo v ničivé beranidlo, které spolu s balvany demolovalo vše, co stálo v cestě. První obětí se stala dvanáctiletá dcera majitele pily, která zůstala sama doma. Vlna posléze postupovala dál, brala domy i s lidmi uvnitř. Ti, kteří se snažili zachránit majetek, často zaplatili životem. "Strašná zvěst o protržení přehrady otřásla poklidným ovzduším desenského údolí," vzpomínal v knize kronikářky z Desné Dany Nývltové místní vikář Eduard Gnendiger. "Nikdo netušil, že se během dvaceti minut promění krásné údolí v bahnitou spoušť."
Voda se hnala údolím směrem k Tanvaldu, vzdálenému osm a půl kilometru. Tam už zaplavila jen sklepy a továrny, protože část pevného materiálu zadržela železniční trať a viadukt. O několik desítek kilometrů dál, až v Železném Brodě a dokonce v Mladé Boleslavi, kde stoupla hladina Jizery o dvacet centimetrů, bylo stále znát, že se v horách stalo něco nevídaného.
Během půl hodiny byla přehrada prázdná. Každou sekundu z ní odtékalo sto padesát kubíků vody. Údolí, které ještě odpoledne působilo idylicky, najednou pokrývaly trosky domů, zahrady i louky byly zasypány nánosy kamení a bahna. Na stromech zůstala viset těla obětí i uhynulých zvířat. Lidé zmateně pobíhali mezi troskami a volali své blízké. I po setmění byla krajina poseta světly svíček a luceren, když zoufalí obyvatelé pátrali po pohřešovaných.
Bilance byla tragická: 65 mrtvých, 33 zcela zničených domů, 69 těžce poškozených stavení a více než 300 lidí bez přístřeší. Dlouho se mluvilo o 62 obětech, teprve moderní výzkum a práce kronikářky Dany Nývltové potvrdily, že obětí bylo více.
Do Desné brzy dorazili zdravotníci, kteří vyhledávali těla a odváželi je do márnic. Vojáci začali stavět provizorní mosty a cesty, trosky odklízeli váleční zajatci. O pár dní později přijel na místo i zemský místodržící hrabě Max Julius Coudenhove, aby projevil soustrast a přislíbil finanční pomoc. V sobotu 23. září 1916 se konal hromadný pohřeb obětí, následující den pak smuteční mše, jichž se účastnily tisíce lidí.
Tragédie spustila také dlouhá vyšetřování a soudní procesy. Inženýr Antonín Smrčka už v roce 1917 upozornil na nedostatky projektu - nedostatečné hutnění zeminy, příliš úzký základ hráze, chybně zvolený materiál i problematické umístění výpustního objektu. Analýza z roku 1996 pak jako hlavní příčinu označila špatně navržené těsnění hráze, které umožnilo průsak vody. Procesy se táhly 17 let, nakonec ale nikdo nebyl odsouzen. Obhajoba uspěla s argumentem, že za katastrofu mohla hluboká geologická porucha, kterou tehdejší technika nemohla odhalit.
Přehrada na Bílé Desné měla být symbolem ochrany a jistoty, místo toho se stala mementem lidských chyb a podcenění přírodních sil. Dodnes zůstává největší přehradní katastrofou v českých zemích a v krajině Jizerských hor po ní stojí varovná památka - torzo hráze, které připomíná, jak křehké jsou hranice mezi snahou člověka ovládnout přírodu a její ničivou mocí.
