reklama
 
 

Na cestě: Stopařův průvodce severní Indií aneb z Léhu do údolí Nubra a zase zpět

2. 10. 2017 9:15
Přinášíme vám první díl cestopisu o stopování po severní Indii. Dobrodružnou trasu z himálajského Léhu do údolí Nubra přibližuje přispěvatelka Adéla Procházková. "Všechno je jednou poprvé, opakuji si s každým poskočením na sixpacku PET lahví s kolou. Jednou rukou se držím okraje korby, druhou se snažím v polotmě za jízdy z krosny vylovit bundu. Začíná se ochlazovat a vítr, který profukuje starou plachtou nad námi, zebe. Navíc rozdmýchává tlustou vrstvu prachu ze špinavé podlahy. Slzí mi oči. Snažím se je upírat na jedinou viditelnou výseč zeleně v hloubce mezi horami, ze které ujíždíme. Aby se mi přestalo chtít zvracet. Doufám, že v tomhle případě platí pravidlo poprvé a naposledy."

Závěr našeho putování severoindickým údolím Nubra není nejšťastnější. Ani po dvou hodinách chůze do nejbližší vesnice nám nikdo nezastavil. Navíc se z našeho provizorního cíle pro přespání vyklubala opuštěná osada s domy napůl zasypanými kamennou lavinou.

Slituje se nad námi až řidič náklaďáku, v jehož kabině se tísní čtyři lidé. Nabízí, ať se usadíme na korbu plnou amerických limonád, jestli chceme. Míří do Léhu, což je mnohem dál, než jsme doufali.

Stmívá se, jsme unavení a vidina návratu do našeho uklizeného penzionu s horkou sprchou a měkkou postelí nás láká. Moc. Tolik, že krkolomný průjezd horskými serpentinami a zasněženým sedlem nám připadá jako titěrná překážka.

Jak tak nadskakujeme v prachu na poodkryté korbě a ohlížím se za údolím padajícím do tmy, musím se v duchu smát. Kdo by před týdnem řekl, jak rychle nám - co se týče stopování - otrne.

Šestihodinová zácpa před sedlem Kardung La

Kardung La, horský průsmyk dělící údolí řeky Nubra od města Léh, je proslulý jako nejvyšší průjezdné sedlo světa. Alespoň v Ladákhu (himálajském regionu spadajícím pod území severoindického správního celku Džammú a Kašmír - pozn. aut.). Krutá pravda je taková, že sedlo leží níže, než se udává, a v žebříčku průjezdných sedel je se svými 5359 m. n. m. až na desátém místě. Několik vyšších je dokonce přímo v severní Indii. Přesto je přejezd sedla silný zážitek. Obzvlášť, když trvá o šest hodin déle, než by měl.

Počáteční cestu do údolí Nubra jsme absolvovali ještě jako nestopaři ve sdíleném džípu. Krkolomnou prašnou silničku nad poslední osadou před průsmykem zablokoval sesuv kamení. Hada úzkých serpentin přetnul hned v několika "poschodích". A tak jsme se v koloně džípů a motorek ve 4500 m. n. m. zasekli na čtvrt dne, ačkoliv běžně celá cesta z Lehu až do Diskitu na začátku údolí Nubra zabere necelé čtyři hodiny.

Člověku je v té výšce zima a ze sebemenší aktivity se bez řádné předchozí aklimatizace hned zadýchá. Nemluvě o hrozbě výškové nemoci. Když jsme konečně loudavým tempem kolony sedlo projeli, z počátečního nadšení nezbylo nic. Hlavně rychle dolů.

Právě jsme se vrátili z týdenního poznávání údolí Nubra. Internetu tam příliš neholdují, tak jsme se s vámi nemohli dělit o všechny ty zážitky. Třeba hned první den. Kvůli sesuvu kamení pod průsmykem Khardung jsme na šest hodin uvízli v zácpě ve výšce mezi 4600 až 5300 m.n.m. To není úplně příjemná situace. Každý ji řešil po svém. Někdo rozbalil stan, někdo polní kuchyni. My jsme se namísto černých myšlenek vydali pomazlit stádo vysokohorských oslů.

Zveřejnil(a) Všechny řitě světa dne 20. Červenec 2017

Yabgo z Turtuku mohl být králem

Do vesničky Turtuk přijíždíme v noci. Naštěstí tu svou cestu končí i taxikář. O moc dál to ostatně nejde, pokud nechcete do Pákistánu. Provede nás ve světle baterek do vesnice, vybetonovanou stezkou na vrchol strmého útesu nad silnicí. Zavede nás až do penzionu a pak mizí do tmy.

Kde jsme se vlastně ocitli, zjišťujeme až ráno. Turtuk je v údolí Nubra ojedinělý úkaz. Původně patřil k pákistánskému Baltistánu. V roce 1971 území obsadili Indové. Výsledkem je muslimská vesnice deset kilometrů od hranic, v údolí plném buddhistů, obklopená vojenskými základnami a vytržená z kořenů.

Jednou z největších atrakcí Turtuku je muzeum královské dynastie Yabgo. Sídlí v domu za velkou bránou, nad níž sedí obří dřevěný orel. Provádí v něm starší muž v prostých šatech a legračním kloboučku. Jeho celé jméno zní Yabgo Mohd Khan Kacho.

Má červeně nabarvené vousy, ale odrůstají a šediny neskryjí. Nebýt série geopolitických změn, mohl dnes být králem. Vzhledem k nepřízni dějin byl posledním panovníkem z rodu jeho dědeček.

Dům nepůsobí o moc honosněji než jiné turtucké stavby. Má ale nádherně zdobené stropy, vyřezávaná okna, dveře a dřevěná zábradlí.

Jsou v něm tři patra. Údajně dřív to nejspodnější obývali zaměstnanci, prostřední královská rodina a v nejvyšším byli rádci, zasedací místnost a pokoj pro hosty.

V síni zašlé slávy

Vcházíme do jakési malé síně zašlé slávy. Kacho nám ochotně vysvětluje, k čemu sloužila ta která proprieta. "Tady je postroj na koně, válečné meče a přilba, kámen, se kterým králové posilovali. V této kronice jsou zaznamenané dějiny našeho rodu. Koberec s tygry, co visí na stěně, daroval mému dědečkovi obchodník Hedvábné stezky. Tohle jsou královské šaty z pašmíny," ukazuje s vážnou tváří.

Na zdi nechybí ani fotka tatínka a obrázek dědečka Yabgo. Pod nimi jsou ve vitríně opřené tři hole se zahnutými tepanými hadími hlavami na konci. "Tátova hůl měla ještě špičku uzpůsobenou na boj," odsouvá Kacho ze spodního konce hůlky krytku, pod kterou je dlouhý ostrý bodec. "Ta moje už ji nemá," usmívá se.

Svou hůl využívá především jako ukazovátko. Jedna stěna místnosti je totiž od stropu až k podlaze popsaná rodokmenem dynastie. Její kořeny se táhnou snad až někam k roku nula. Začíná u prince Tunga, který byl vůdcem kmenů Gaz a jeho moc sahala od Afghánistánu až po Turkistán na území dnešní Číny.

"V devátém století silný Sultan Beg Manthal dobyl Baltistán a stal se jeho jediným vládcem ve městě Khapulu. V patnáctém století se stal Shah Azam Khan prvním muslimským králem v této linii," vysvětluje Kacho. Když v polovině šestnáctého století vládl Yabgo Sikiem, jeho žena ho přesvědčila, aby udělal panovníky ze všech svých synů a království mezi ně rozdělil. Od té doby rodokmen pokračoval ve třech větvích a jména na stěně králů stále přibývají.

Našemu průvodci Kachovi zbylo postavení respektovaného muže, za kterým si vesničané občas přijdou pro radu.

"Další dvě větve dynastie dřív vládly územím, která jsou dodnes v Pákistánu. Ani tam už nemají žádnou moc. Jsme s bratranci v kontaktu jen telefonicky. Přes hranici tudy nemůžeme a na cestu přes Dillí není čas ani peníze," vykresluje situaci, která se v téhle vesnici netýká jen jeho. K územním změnám došlo prakticky přes noc a rozdělená zůstala spousta zdejších rodin.

Druhý díl cestopisu po severní Indii vám přineseme příští týden.

autor: Adéla Procházková | 2. 10. 2017 9:15

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama