reklama
 
 

Na cestě: Stopařův průvodce severní Indií aneb na vysokohorskou písečnou poušť i do veřejných lázní

9. 10. 2017
Přinášíme vám druhý díl cestopisu o stopování po severní Indii. Dobrodružnou trasu z himálajského Léhu do údolí Nubra přibližuje Adéla Procházková. "Podrbeme unavené přežvýkavce za ušima a na splasklých hrbech, co vypadají jak vypuštěné. Svezení odmítneme, pokračujeme dunami po svých. Obloha bez mráčku a vedro na padnutí, jak se na poušť patří. U Diskitu potkáme velbloudího utečence, jak se schovává v proudu ledové říčky za keřem, labužnicky ojídá listy a jeho výraz se dá bezpečně označit za úsměv od ucha k uchu. Takhle asi chutná čerstvě nabytá svoboda."

Po dvou nocích kamennou vesničku v moři zlatých obilných klasů, vzrostlých topolů a meruněk opouštíme. Máme štěstí. Sejdeme k silnici právě, když džíp startuje náš známý řidič. Nasedáme do něj s několika místními. Cesta podél rozvodněné řeky, která se line zelenými údolími pod majestátními horami, utíká rychle.

Vystupujeme v Hunderu. Buddhistická osada v dopoledním tichu působí jako nehybný skanzen pro turisty. Nikde nikdo. Při procházce uličkami si připadáme jako na přehlídce hotelů. Co dům, to nabídka ubytování. Zájemci ovšem žádní.

Nejpůsobivější je starobylá gompa a dlouhé řady čortenů v útesu nad vesnicí. V podvečerním slunci kolem nich vytrvale krouží tři vesničané s korálky v ruce a odříkávají modlitbu Om mani padme hum.

Ráno pokračujeme do Diskitu. Pěšky. Za Hunderem totiž leží v nadmořské výšce 3000 metrů něco neočekávaného. Písečná poušť. Co víc, obývají ji velbloudi. Původně se sem dvouhrbá zvířata dostala s obchodními výpravami Hedvábné stezky. Dnes je místní drží na safari a mají z nich úspěšný byznys jiného druhu.

Přerod na stopaře

Podrbeme unavené přežvýkavce za ušima a na splasklých hrbech, co vypadají jak vypuštěné. Svezení odmítneme, pokračujeme dunami po svých. Obloha bez mráčku a vedro na padnutí, jak se na poušť patří. U Diskitu potkáme velbloudího utečence, jak se schovává v proudu ledové říčky za keřem, labužnicky ojídá listy a jeho výraz se dá bezpečně označit za úsměv od ucha k uchu. Takhle asi chutná čerstvě nabytá svoboda.

Je to právě Diskit, kde podstoupíme přerod na stopaře-začátečníky. Z poetického důvodu - chceme se vrátit do pouště na západ slunce. Protože je daleko, máváme na projíždějící auta. "Kam chcete svézt?" ptá se řidič. "K nejbližší písečné duně!"

Nazpět nás hodí cirkusácky vyšperkovaný náklaďák Tata. Ze své stopařské premiéry jsme nadšení. Tak snadné, až se nechce přestat.

Ráno tudíž vyrážíme vybavení. S cedulí hlásající "Sumur". Záhy se cpeme do mini auta ke třem klukům i s krosnami. Připomíná to trik s příliš velkým počtem klaunů v legračním vozítku. Smích nám tuhne na rtech s každým výjezdem do kopce. Auto mele z posledního. Dvakrát kluci musí zastavit, aby ho zchladili vodou z kaluže. Vystoupit nás nenechají, i když dobře všichni víme, že by jim to bez nás jelo líp.

Veřejné lázně na konci světa

Po noci v malebném Sumuru s krásnou gompou a bílými staveními s tabulkovými okny padá osudové rozhodnutí - pojedeme i do Panamiku. Do poslední odlehlé vsi v údolí se dostáváme hůř. Autobus ujel a stopovat není co, nikdo tím směrem nejede. Po dvou hodinách se škrábeme za hloučkem dětí a vesničanek na korbu džípu. Řidič si za zběsilou jízdu, ze které jsou děti nadšené a my zelení, k našemu údivu účtuje 200 rupií.

Dojde nám to hned, jak vystoupíme. Sem jsme se vážně táhnout nemuseli. Jestli Hunder působil jako skanzen, tak Panamik je hotové město duchů. Domky se dají spočítat na prstech ruky, nikde ani noha. Nehostinná okolní pustina ladí s ocelově šedými mraky.

Nicméně nevzdali jsme to s Panamikem hned. Mají tu přece být horké prameny. Pouštíme se do kopce, na který míří ukazatel inzerující "veřejné lázně". Před domkem na skále kupodivu potkáváme pár lidí. Za bezkonkurenční vstupné ve výši 30 rupií dostáváme i ručníky. Lázně mají oddělené části pro muže a ženy. V každé z nich je pár kabinek s nefungujícími sprchami a bazének se sirnatou vodou horkou tak, že se z ní kouří.

Snažím se do vody ponořit. Pálí. Když se to konečně podaří, zrudnu z toho výkonu jako rak. K pobavení snědých Indek, pro které je tahle barva kůže nevídanou exotikou. Po chvíli se setkáváme s narůžovělým Pavlem. Spokojeně hlásí, že se taky ponořil celý, čímž vyhrál soutěž se dvěma cizími dědečky.

Konec dobrý, všechno dobré

Po tomto mezinárodním úspěchu cítíme, že naše mise v Panamiku je završena. Scházíme zpět k silnici a záhy nám zastavuje kombík napěchovaný rozjařenými chlapíky z Dillí. Je to taxi, navíc plné, a tak odmítáme s tím, že chceme stopovat zadarmo. "Nene, platíme my, vejdete se!" tlačí se Indové na sebe a uvolňují sedadlo spolujezdce.

Partička přátel si do údolí Nubra odskočila po hinduistické pouti v Kašmíru. Dovolenou po duchovní misi pojala divoce. Za pár minut vzduch plní nezaměnitelné aroma skotské se sodou. S díky odmítáme, tvrdý nepijeme. Přinejmenším ne dnes.

A tak Indové zastavují u obchůdku a kupují nám alespoň sušenky. S přibývajícím obsahem alkoholu v krvi jsou čím dál přesvědčenější o tom, že jsme skvělý pár a měli bychom se vzít. Ale ještě předtím bychom s nimi měli jet znovu do Turtuku.

V křižovatce, kde se naše cesty rozdělují, si celkem oddechneme, že nás nechávají odejít. Nejdřív jsou smutní, pak nám ale na rozloučenou v prachu u silnice zatančí na poslední bollywoodský hit a mizí v dálce.

A tak jsme se dostali až sem. Na konec týdne v údolí Nubra. Posílení zážitky ze stopování natolik, že o pár hodin později bez obav nastupujeme na korbu náklaďáku. Ostatně, i tahle závěrečná etapa má šťastný konec. Před sedlem nás řidič bere do kabiny, tudíž jsme neumrzli ani jsme se nepotloukli a za pouhé čtyři hodiny cesty bez újmy přijíždíme do Léhu.

autor: | 9. 10. 2017

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama