Svou kariéru zpěvačky jste ukončila vloni ke svým 75. narozeninám s tím, že se budete věnovat psaní knížky. Už víte, o čem bude?
Zatím ji ještě nepíšu, protože jsem pořád zaměstnaná nějakými úkoly, i když už nezpívám. A navíc pořád promýšlím její koncepci.
Dotkne se knížka i vašich vzpomínek na dobu, kdy jste se ocitla v izolaci kvůli komunistické zvůli?
Nechávám si čas na rozmyšlenou. Zatím ani nevím, jestli mám začít ode dne svého narození, nebo současností.
Setkání s prvními překážkami kladenými komunistickým režimem jste zažila již po absolvování střední školy na začátku 60. let. Kvůli "kádrovému profilu" vaší rodiny vás opakovaně nedoporučili k přijímacím zkouškám na vysokou školu. Mrzí vás dneska, že jste se nestala raději doktorkou než zpěvačkou?
Ne, to mě vůbec nemrzí. Teď když vidím, jak je medicína těžká a rozdrobená, že každé onemocnění má své odborníky a všude se léčí jinak, jsem ráda. Ale zpěvačkou jsem se vlastně stala náhodou, byla to "z nouze ctnost". Pracovala jsem v Poděbradských sklárnách a zpívala o víkendech. Pak jsem dala ve sklárnách výpověď a moje maminka ještě ten den našla inzerát z pardubického Stop divadla, kam jsem šla na konkurz na zpěvačku a herečku a vyhrála ho.
Vaše kariéra se v 60. letech rozjela velmi slibně. Působila jste v divadle, vyhrála Bratislavskou lyru, dostala se k filmu. Přišly vám i nabídky na účinkování z Francie i Anglie. V srpnu ale přijela do Československa vojska Varšavské smlouvy. Jak jste to vnímala?
Tak, jako to vnímal asi každý Čechoslovák - bylo to velmi těžké. Bylo zvláštní, jak se nadějné pražské jaro změnilo do takové ponurosti a zklamání. Jak špatně a rychle může skončit naděje. Ale tehdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli se ještě někdy dostanu za hranice Československa.
Vaše asi nejslavnější skladba, Modlitba pro Martu, vznikla tři dny po začátku invaze. Myslela jste si, že by skladba mohla pomoci nějakým způsobem ovlivnit nastalou politickou situaci?
To jsem si věru nemyslela. Tehdy jsem tu písničku nevnímala jako nějaký boj. Jenom jsem nechtěla zpívat skladbu Cesta, se kterou jsem vyhrála zlatou Bratislavskou lyru a která byla poctou ruským vojákům za osvobození v roce 1945. Seděla jsem s režisérem Mirkem Vaštou v autě a kolem nás jezdila pásová vozidla, na jejichž korbách seděli mladíčci, kteří kvéry mířili do lidí. Projížděli jsme Prahou a já jsem prohlásila, že Cestu už zpívat nebudu. Tak jsme si řekli, že uděláme novou písničku. No a Jindra Brabec a Petr Rada zrovna psali další díl seriálu Píseň pro Rudolfa III. Hrabě Monte Christo, takže pro mě připravili píseň Modlitba pro Martu.
V jednom starším rozhovoru jste uvedla, že jste v roce 1968 doufala, že se vojska Varšavské smlouvy zdrží jenom dva roky.
To se všeobecně říkalo, že do dvou let odejdou, že jsou v Československu dočasně. No a z dočasnosti se vyvinulo více než dvacet let…
Čekala jste, že by se vás normalizace mohla osobně dotknout?
Ne, na to člověk vůbec nemohl myslet. Nevěděla jste ani, co bude za půl hodiny, natožpak co bude příští týden. Kromě toho jsem ještě po roce 68 jezdila za hranice a pracovala, zákaz přišel až později.
Začátkem roku 1970 vás režim postupně vyřadil ze společenského života. Kromě toho jste v 70. letech prošla velmi těžkou osobní krizí. Kde jste v sobě našla sílu všechno ustát a nezbláznit se z toho?
Prostě musíte žít dál, nemůže vás to úplně odrovnat. Ale nešlo to tak rychle. Do března 1970 jsem ještě s Vaškem a Helenou (Neckářem a Vondráčkovou, pozn. red.) dotáčela film Revue pro následníka trůnu, který se natáčel v cirkusu. Vzápětí za mnou přišel Vašek Neckář, že mu ředitel Pragokoncertu Hrabal ukazoval nějakou pornofotku a tvrdil, že je na ní Dubček a Kubišová. S tehdejším manželem Janem Němcem jsme podali trestní oznámení na neznámého pachatele a na doktora Hrabala, který byl v tu dobu ředitelem Pragokoncertu asi 14 dní. Mezitím jsem otěhotněla, ale po sedmi měsících se všechno začalo komplikovat, o dítě jsem přišla a málem jsem umřela… To mě dostalo mnohem více než to, že jsem nemohla na jeviště.
Co vás nakonec po téhle velké krizi postavilo na nohy?
Sesypalo se mi manželství a věděla jsem, že se musím nějak uživit. Ještě za manželství s Janem Němcem jsem lepila sáčky na hračky a pak jsem vystřídala různá zaměstnání. Několikrát se stalo, že zaměstnavateli přišlo telefonické doporučení, že pro Kubišovou už by neměla být další práce. Věděla jsem, že můžu skončit jako příživník, ale nakonec jsem vždycky nějaké razítko zaměstnavatele v legitimaci měla.
Byla jste někdy naštvaná na to, co se vám dělo?
Naštvaná ani ne, člověka to spíše posílí. Když se setkáváte pořád s nějakým odporem, popožene vás to dál. Říká se, že i holubice by neletěla, kdyby neměla odpor pod křídly.
Kde myslíte, že byste byla, nebýt normalizace?
To nevím. Utěšovala jsem se tím, že i kdyby vyšla některá z nabídek, mohlo by se mnou třeba spadnout letadlo, jako se to stalo několika muzikantům. Anebo by to bylo jinak. Ale netrápila jsem se tím.
Nakonec ale přišel rok 1989 a pád komunistického režimu v Československu. Jaký to byl pocit?
No, tak jednoznačné to nebylo, až do inaugurace Václava Havla. Říkala jsem si, že už ničemu nevěřím, a že dokud nebude prezidentem, v televizi se ukazovat nebudu.
Nakonec jste se ale přece jenom postavila na balkon Melantrichu a zazpívala Modlitbu pro Martu před plným Václavským náměstím. Z toho okamžiku a vašeho podání dodneška běhá mnoha lidem mráz po zádech.
(Rozesměje se.) No, to mně taky, protože to byl takový šok a všechno bylo tak nenadálé, že jsem si dlouho říkala, jak jsem to vlastně zazpívala. Bez kapely jsem nikdy předtím nezpívala, takže na Václaváku jsem měla premiéru. Když pro mě do kanceláře přišel Ondřej Vetchý s tím, že mě Václav Havel potřebuje, tak jsem neváhala.
Dala jste tehdy do svého zpěvu všechno trápení, které jste si za předchozích dvacet let prožila?
Ne, jen jsem si říkala: "Panebože, už ať jsem odsud pryč."
Řekl vám někdy někdo, že jste hrdinka?
Řekl, ale nemyslím si to…
Komunistický režim se negativně podepsal na vaší rodině i vašem vlastním životě. Jak vnímáte dnešní opětovný návrat komunistické strany k moci?
Pořád jsem doufala, že se k tomu postaví čelem, omluví se nebo projeví nějakou lítost. Nedokážu pochopit, že jsou mezi námi lidé, kteří je stále volí.
Letos v březnu zazněla při demonstraci za zachování svobody slova na Václavském náměstí Modlitba pro Martu. Dokážou se podle vás lidé i v dnešní době semknout a bránit demokratické hodnoty?
Náznaky tady jsou. Alespoň mladí lidé by do toho snad šli, ale kolik jich takových je, nevím. Vždycky když jsem mluvila s mladými lidmi, nabádala jsem je, aby byli velmi ostražití a spoléhali se na zdravý selský rozum.
