Kovářskou dílnu by, pravda, člověk spíš než na nikdy nespící Palmovce hledal v nějaké klidné středočeské vesnici. Když se ale po výstupu z tramvaje na nechvalně proslulém boulevardu vydá dolů z kopce, projde kolem novostaveb, kde byt stojí zhruba podobně jako menší hospodářství na Moravě, dýchne na něj duch staré Libně. Za hradbou zatím ještě ne zcela obydlených rezidencí totiž leží dělnická kolonie Kotlaska. "Za první republiky byla Libeň plná fabrik a všichni ti dělníci potřebovali někde bydlet," popisuje Jan Horn historii místa, na jehož vrcholu má dnes kovářskou dílnu.
Větší část Kotlasky leží na jižním svahu nevysokého kopce, takže když člověk vystoupá až k Hornově dílně, naskytne se mu pohled na uzel železničních tratí na východě, na Karlín a Žižkovskou věž na jihu a na libeňský úřad na západě. Doslova tak má Prahu na dlani, ačkoliv pocitově si jako v širším centru velkoměsta rozhodně nepřipadá. A když mu pak za zády zakokrhá kohout, jen těžko věří tomu, že se nachází asi pět minut chůze od nejbližší stanice metra.
"Tenhle domeček vlastnil původně pan Mareček, který pracoval ve výzkumném ústavu strojírenského obrábění tady na Palmovce. To byl podnik, který měl po druhé světové válce stavět československý průmysl na nohy, takže se tam koncentrovali ti největší mazáci řemeslníci," rozpovídá se Horn, když připravuje kávu. Z jeho slov je patrné, že není rozený Libeňák, ačkoliv s tím, jak ve své červené flanelce a pracovních kalhotách ladí s místním geniem loci, je skoro nemožné představit si ho kdekoliv jinde. A už vůbec ne jako člověka, kterému řemeslo před lety nic neříkalo a který se původně živil jako produkční.
Zvládne opravit výfuk i vyrobit pás cudnosti
"V jednu chvíli mě ta práce přestala bavit. Byť jsem ještě v té době neměl děti, napadlo mě, že až jednou nějaké mít budu a ony se začnou ptát ‘a tatínku, co ty děláš?’, nechci jim odpovídat ‘já dělám večírky, kde bavím a opíjím lidi,’" popisuje Horn zlomový moment své pracovní kariéry. "A tak začalo bolestivé období. Proměnit se z člověka, který pomalu ani neví, jak vypadá šroubovák, na někoho, za kým chodí zákazníci a oslovují ho ‘pane mistr’, totiž bylo docela náročné," vypráví a dodává: "Nastoupil jsem na školu, prošel rekvalifikačním kurzem. Jenže umět řemeslo je jedna věc, ale mít schopnost ho předat je druhá. Každý zná formát ubrblaného řemeslníka, takže už jen přesvědčit někoho, aby vás učil, byl oříšek."
Řemeslo se podle něj vyvíjí s dobou. Novodobý kovář by už s dovednostmi svých předchůdců neobstál: "Musí toho umět mnohem víc než jen bouchat kladivem. Člověk musí umět konstruovat, kreslit v počítačových programech, ale třeba se i orientovat v široké škále materiálů, kterých neustále přibývá," popisuje. Za tu méně zábavnou složku své práce pak považuje samotnou komunikaci se zákazníky.
"Když totiž lidé místo toho, aby zvedli telefon, napíšou mail, vypadá to pak zhruba takhle:
- ‘Dobrý den, svařujete, prosím, židle?’
- ‘Dobrý den, ano, svařuji.’
-’Dobrý den, skvělé, a svaříte mi jednu židli?’
- ‘Dobrý den, ano, svařím.’
A to člověka kolikrát vyčerpá víc než kdejaké bušení kladivem," vysvětluje s nadsázkou Horn.
Podle kováře z Palmovky je zajímavé, že zatímco jeho řemeslo dělá ruku v ruce s dobou mílové pokroky, představa běžných lidí o něm zůstává kdesi v minulém století. "V lepším případě dokážou rozeznat, že kovář není podkovář," zakření se, i když rázem dodá, že to trochu přehání. "I tak je ale celá škála věcí, u kterých lidi nenapadne, že bych je mohl umět. Že třeba zvládnu nabrousit nože, zavařit děravý vejfuk nebo otevřít zámek. Proto já už se dneska ani jako kovář nepředstavuju a rovnou říkám, že dělám zakázkovou kovovýrobu."
Na otázku, co si v 21. století lidé nechávají z kovu vyrobit, odpovídá Horn se širokým úsměvem na rtech. "Všechno. Od kancelářského nábytku přes postele, kočárky, historickou plátovou zbroj a zbraně až po hračky pro dospělé," vysvětluje a střelí pohledem na masivně vyhlížející pouta, která visí na zdi jeho pomyslné kanceláře. "Ale dělal jsem třeba i pás cudnosti. Když se jednou lidi dozvědí, že ukovete kde co, tak jsou zkrátka zvědaví a zkouší," tetelí se.
O odbyt tak nouzi nemá. "Už dávno nechodím v obleku a peníze, které si vydělám, si opravdu musím zasloužit. Ale jsem spokojený, protože za mnou zůstávají spokojení zákazníci," říká a vzápětí vyhrkne: "Prosím vás, hlavně do toho článku nedávejte kontakt. To si pak ještě lidi řeknou: Jé, málo zaneprázdněný řemeslník, to já mu určitě napíšu!" V hlase se mu přitom mísí zvláštní kombinace humoru a hyperboly, až si člověk není jistý, jak vážně svá poslední slova myslí.
