Kamil Fila: Šafránková nás vracela do dětství

"Libuše Šafránková působila zdánlivě křehce a bezbranně, přitom i rázně a lehce pobavená muži okolo sebe. Sálaly z ní poučená sebeironie, mírný odstup a přitom pochopení, jež měla vepsané v pohledu i mírně zdviženém koutku úst.

Byla hvězdou svého druhu, nikdo podobný tady nebyl a není. Nataša Gollová v sobě měla mladistvé třeštění a pak babkovskou hudravost, ale neznáme ji jako dámu ve středních letech. Nikdy u ní nepřeskočila jiskra od roztomilosti ke smyslnosti a tajemnosti, jak to u Šafránkové bylo běžné v jedné scéně, či dokonce záběru. Vypadala, že nad vyřčeným přemýšlí a občas si možná není s to vybavit, co chce říct, čímž sledující udržovala v napětí a dodávala projevu přirozenosti, kdy se z ní jenom neřinula naučená slova.

Libuše Šafránková zvládala být princeznou, maminkou, manželkou i babičkou, přitom to na plátně či obrazovce vždy byla hlavně ona a její herecké výkony. Ne jednostrunné, ne jako u celebrit hrajících sebe samé.

Měla natolik výjimečnou osobnost, že z ní vyzařovalo něco nad rámec jejích rolí. Nebyly jí psány na tělo, ona je přerůstala. Zaškatulkovaná byla jen tím, že ji režiséři nenechávali hrát záporné a složitě zlomené postavy.

Většina jejích figur se pohybuje v lehce romantickém oparu, většinou však rychle přecházejí do komediálního nadhledu, kdy hereččiny reakce nejsou pouze bezprostřední, ale komentují obecně svět a jeho zákonitosti.

Libuše Šafránková divákům dávala naději, že éru reálného socialismu lze přežít s čistým štítem a nenechat se zválcovat, nestat se služebníkem ani sekýrující fúrií. Zároveň představovala věčnou výzvu a připomínku, že ji nemůžete jen tak mít - a že všechno hloupé, co řeknete a uděláte, se setká s jejím vědoucím pohledem."