Kniha začíná pravěkem a zkoumá kondici lidí na jižní Moravě už 5300 let před naším letopočtem. Podle výzkumů kosterních pozůstatků se ukazuje, že za přechod od lovu k těžké zemědělské práci tehdejší lidé zaplatili zdravím. Jaké neduhy je trápily?
Narážíte na jednu zajímavou věc. Paleopatologie narušuje jeden zavedený stereotyp. Většinou si totiž dějiny představujeme jako progresivní vývoj k lepšímu, který vrcholí našimi životy s tím, že proti proudu času to bylo jen horší. Ono to tak ale úplně nefunguje, zejména v případě lidského zdraví. Přechod mezi společností lovců a sběračů a společností zemědělskou neznamená, že by ty lidi byli zdravější, i když společnost byla efektivnější. V mnoha ohledech byli nemocnější, protože trpěli chorobami z podvýživy. Výživa se zhoršila, protože pravěcí lidé byli vázaní na jedno místo.
Druhá věc jsou stavy způsobené velmi těžkou a monotónní prací. Sem patří různě obroušené zuby a postižení horních končetin v důsledku opakovaných pohybů při práci. Lidé také začínají v zemědělské společnosti žít v těsné blízkosti zvířat, velké množství chorob, které nás dodnes pronásleduje, jsou zoonózy, tedy nemoci přenášené na člověka ze zvířete. Například mor, zřejmě i tuberkulóza a s největší pravděpodobností i koronavirus, a to i v případě, že věříte, že unikl z nějaké čínské laboratoře. I do ní se dostal z nějakých zvířat.
U neolitické populace na Moravě vědci zaznamenali první léčebné zásahy. Ve Vedrovicích se našel muž, kterému někdo amputoval levé předloktí ve výšce 10 cm nad zápěstím. Tamtéž se našla lebka jedince, kterého kdosi léčil trepanací, tedy proražením lebky. Jak si můžeme představit takového neolitického chirurga a jak byl úspěšný?
Asi nejlíp si ho můžete představit jako šamana, který provozuje zákrok v nesterilním prostředí na - v lepším případě - nějak omámeném pacientovi, asi alkoholem. Představte si tedy, že několik dalších lidi drží nešťastníkovi lebku, aby se příliš necukal, a šaman mu ostrým pazourkem prostřednictvím krouživého pohybu vyrývá skrz kůži a potom kost takové malé okénko o velikosti mince. Prostě reje a reje, až otevře lebeční prostor. Ta bolest musela být strašná.
K čemu trepanace lebky vlastně sloužila?
Je rozdíl mezi tím, co si představovali a co se dělo. Zřejmě si mysleli, že v hlavě může být nějaký démon, který postiženému způsobuje zdravotní potíže. Nevíme to přesně, ale v některých případech mohlo jít o nádor, který způsoboval zvýšený tlak v nitrolebeční dutině. Otevřením se možná stav zlepšil, zákrok mohl být úspěšný. Někteří jedinci ho dokonce přežili, protože na operačních ranách vidíme stopy zhojení. Museli proto přežívat minimálně týdny po zákroku a někteří ho prodělali i opakovaně.
Když člověk čte všechny ty neduhy, osteoporózu, zkažené zuby, zranění při násilnostech, říkám si, že ten pravěký člověk asi nežil moc dlouho a do značné míry v neustálých bolestech…
To je velmi přesná představa. Mně je skoro padesát, ale v pravěké společnosti bych už byl stařec nad hrobem. Šance, že bych se tohoto věku dožil, byla zanedbatelná. Vrchol nastal asi kolem třiceti let a pak přišel velice rychlý zdravotní úpadek. Okolnosti byly tak těžké, že vás to prostě převálcovalo a smrt přišla velmi brzo. V průměru lidé umírali ještě před čtyřicítkou.
Jakou to mělo příčinu?
Až do druhé poloviny 18. století byla šance, že se dožijete patnácti let, kolem padesáti procent. Standardní součástí života byla skutečnost, že vám zemřela polovina dětí. Zplodil jste osm až 12 potomků a měl jste tři manželky, které zemřely v důsledku mnoha porodů. Tolik dětí jste plodil kvůli tomu, že bylo úplně normální, že jich v každé rodině několik zahynulo.
Na rakovinu nezemřeli, protože se jí nedožili
Z pozůstatků lze vyčíst také infekce, morové rány a rakovinu. Hodně se mluví o tom, že onkologická onemocnění jsou i civilizační chorobou. Dá se z dosavadních poznatků určit, jestli pravěcí lidé, kteří sice trpěli jiným druhem stresu, ale nepili, nekouřili a nejedli tolik masa, trpěli třeba méně často onkologickými onemocněními? Nebo je k tomu málo dat?
O tom, jak moc trpěli onkologickými chorobami, se moc neví, ale jsou známy nějaké případy. Zabýval se tím profesor Eugen Strouhal, popsal třeba nádherný egyptský nádor jakési lady Imakhetkherresnet. Trpěla neurilemomem, nádorem z obalu nervových vláken, který se jí vytvořil v křížové kosti. Nádor rostl, na kost tlačil a vlastně ji zevnitř destruoval.
Jistě nesmírně trpěla…
Muselo to být velmi bolestivé. Nádory evidentně byly už v pravěku a starověku, můj odhad je, že jich bylo výrazně méně než dnes. Je otázka, nakolik se na tom podílel zdravý životní styl. Tehdejší lidé sice nekouřili, protože neměli cigarety, ale seděli kolem ohně, z něhož se kouřilo. Jedli sice méně masa, ale jenom proto, že ho neměli dostatek, jinak ho konzumovali. Nejvýznamnější rozdíl spočívá v tom, že ti lidé žili kratší dobu než my. Aby se rakovina v populaci statisticky projevila, musíte se dožít 60 až 80 let a pak teprve začne být výraznějším fenoménem.
Udělejme skok do českého středověku. Lékařská vzdělanost se k nám dostávala se zpožděním, velký zlom přineslo založení pražské univerzity v roce 1348. Řekněme, že bych v té době utrpěl otevřenou zlomeninu, do níž bych dostal infekci. Kdo a jak by mě v té době léčil?
V tom případě musíte dodat zpřesňující údaje. Jste venkovan, měšťan nebo šlechtic?
Jsem třeba měšťan, ne úplně nejvyšší honorace…
Tak to vás bude léčit nějaký místní chirurg, tedy univerzitně nevzdělaný člověk, člen nějakého cechu. Vzhledem k tomu, že to nebude fungovat, uchýlíte se pak k nějakému kořenáři nebo místnímu katovi či k rasovi. Říkal jste, že je rána infikovaná? V tom případě dostanete paliativní péči, která vás zřejmě spíše dorazí. Skoro určitě vám ranhojič pustí žilou, takže vás ještě oslabí.
A co kdybych byl od královského dvora?
Pak je pravděpodobné, že se vám bude vedle chirurga věnovat dvorní lékař, možná dokonce osobní lékař panovníka, a podle toho, jestli už je založena pražská univerzita nebo ne, tak to může být profesor lékařské fakulty.
V tom případě je větší šance, že to přežiju?
Je skoro stejná. Lékaři v té době hodně zdůrazňují prevenci a nejsou tím, na koho se obracíte, když trpíte zlomeninou, jdete spíš za kovářem. Lékaře vyhledáte, když máte interní problémy. Jde například o zažívání, otéká vám ruka, případně vám někde roste nádor. Lékař tehdejší doby vám bude zdůrazňovat prevenci, zdravé stravování, přiměřený pohyb, odpočinek a správné vyměšování.
Pojďme do rudolfínské renesance. Rudolf II. trpěl v závěru života syfilidou, určitě měl nejlepší lékaře té doby. Jakou úroveň znalostí mu vzhledem k jeho nemoci mohli nabídnout a jak k jeho nemoci přistupovali? Lze na tom ilustrovat úroveň tehdejší medicíny?
Do určité míry ano, protože syfilis se v Evropě objevuje až na počátku 16. století. Je nejpravděpodobnější, že k nám doputovala z Ameriky nebo že nějakým způsobem došlo při kontaktu transatlantických civilizací k mutaci, která z ní učinila tak závažnou chorobu. Úplně první popisy syfilis jsou z konce 15. století. Jméno jí dal lékař, který o ní napsal odborné veršované pojednání, jmenoval se Girolamo Fracastoro. Tentýž muž v polovině 16. století velmi zajímavě popisuje proměňující se projevy nemoci v průběhu prvních několika desetiletí. Na začátku století příznaky vypadaly jinak než o třicet let později. To naznačuje, že si lékaři možná začali všímat mutace patogenu.
Jaké léčebné prostředky měla v té době medicína?
Lékaři mohli řešit projevy choroby. Mysleli si například, že ji vyléčí různými mastmi s obsahem rtuti, ovšem rtuť je velmi toxická. Syfilis se asi ve třetině případů vyléčí spontánně a ve stejném počtu případů se stanete jejím bezpříznakovým nosičem. Jenom u zbylé třetiny lidí dojde k postupnému progresu nemoci do třetího stadia, kdy má člověk vředy, neurologická postižení a nakonec může zemřít. Fakticky mohli lékaři syfilis léčit až kolem roku 1910, kdy se na trh dostal první komerční prostředek chemoterapie s názvem Salvarsan. To byl okamžik, kdy syfilis přestala být stigmatem a takovým tím AIDS, který jste dostal a už jste s ním byl často do konce života.
Takže zmíněnému Rudolfovi II. moc nabídnout nemohli…
Mohli mu nabídnout léčbu příznaků a doufat, že bude patřit do těch druhých dvou třetin, u kterých se to zlepší. Rudolf měl ale řadu jiných zdravotních potíží, nemyslím si, že zemřel přímo na syfilis.
Čím byla nemoc horší, tím to bylo lepší
Jste autorem kapitoly o baroku. Tehdejší medicína považovala za příčinu nemocí blokaci toku tělesných šťáv, orgánů či ducha. Odblokování se provádělo změnou jídelníčku a léky. Předepisovalo se třeba čapí sádlo, vlčí játra, ale i sloučeniny síry a rtuti. Překvapilo mě, že zhoršování nemoci někdy lékaři považovali za dobrou zprávu. Můžete to vysvětlit?
Podle historické představy byla nemoc bojem, který má svůj vrchol, graduje, načež dojde k zásadnímu zlomu, tělo začne vítězit a následně dochází k ústupu choroby. Když selhala prevence, bylo cílem zlomový bod, tedy krísis, vyvolat. Lékaři věřili, že kritické dny se dostavují sedmý či devátý den. Tělo ze sebe mělo během krize vyloučit špatnou šťávu a vzápětí se začít zotavovat.
Pobělohorskou dobu u nás veřejnost vnímá jako dobu temna, pro rozvoj lékařské vědy to ale neplatí. Píšete, že až do té doby byla medicína nesourodým kabinetem kuriozit. Jak se tedy medicína změnila?
Řekněme, že byste byl obyčejným venkovanem, který žije v Čechách. Když by pak ve vašem okolí vypukla nějaká epidemie, tak by v důsledku nových objevů vláda vydávala nařízení, která by dokázala tu epidemii lépe regulovat. Něco podobného jsme koneckonců zažili v souvislosti s koronavirem. Izolace nemocných, karanténa, používání roušek, tato karanténní opatření mají svůj kořen v pozdním středověku a v renesanční a barokní době. Není to tedy nic nového a platí to úplně univerzálně.
První objev faktu, že se choroba přenáší z člověka na člověka, nacházíme v českém prostředí už během středověku. V baroku ale nastává pro obyčejného člověka změna s příchodem absolutismu. Stát má větší moc policejně vymáhat omezení obchodu a cestování lidí. Pokud byste byl členem vyšší společenské třídy, možná byste také zažil první očkování proti neštovicím. Neštovice byly významným problémem a každým rokem na ně v Evropě umíralo kolem jednoho sta tisíc lidí. Přežil je jeden člověk ze šesti a přeživší si často odnášeli nějaké postižení, třeba oslepli nebo byli zohavení jizvami.
Očkování "několika nevzdělanými ženami"
Kdy se tedy v Evropě očkuje poprvé?
Na počátku 18. století. Jednou z úplných novinek, kterou zveřejňuji právě v knize Lékařství, je můj objev nejstaršího doloženého očkování na území Evropy. Dosud se soudilo, že k němu došlo v Británii v roce 1721, ukazuji ale, že ve Vídni se očkovalo už před rokem 1715.
Byli už tehdy nějací antivaxeři?
Samozřejmě. Očkování pochází z prostředí křesťanských řeckých minorit v Osmanské říši a prováděly ho ženy. To vše byl problém, což vedlo k velkému skandálu. Zaprvé očkovaly "ženský", za druhé "to" přišlo z Turecka. Anglický lékař William Wagstaffe napsal "… a potomci nám jen stěží uvěří, že experiment praktikovaný jen několika nevzdělanými ženami ze zaostalého a nemyslícího lidu se náhle a bez dostatečného ověření natolik rozšířil v jednom z nejkultivovanějších národů světa, že se dostal až za zdi královského paláce". Všimněte si ovšem, že původní forma očkování s sebou nese zajímavé dilema. Připomínám, že jeden ze šesti nakažených zemře. Jenže původně se nepoužívala očkovací látka jako dnes, lidé byli nakaženi přímo tím původním virem pravých neštovic.
Doc. Mgr. Karel Černý, Ph.D.
Karel Černý (1974) se odborně zabýval dějinami prostituce, dějinami České psychiatrické společnosti a jejích předchůdkyň a historií jezuitského a dominikánského řádu zejména ve vztahu k dějinám lékařství. Zabývá se také historií moru a morových epidemií. Spolu s Petrem Svobodným vedl autorský kolektiv svazku Lékařství, který je součástí ediční řady Velké dějiny zemí Koruny české. Je přednostou Ústavu dějin lékařství a cizích jazyků 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.
Odkdy byste řekl, že se medicína začíná se zavřenýma očima podobat standardu, na který jsme dnes zvyklí?
Od druhé poloviny 19. století. Dojde v ní k mnoha změnám, jak technologickým, tím mám na mysli kvalitní mikroskopy a laboratoře, ale i institucionálním. Státy začínají financovat vědu, jako třeba Kochův institut v Německu, Listerův institut v Británii, ústavy se šíří po celém světě. Mění se také postoj veřejnosti k medicíně. Tehdy došlo k revoluci především v oblasti mikrobiologie, lidé si začali uvědomovat, že lékaři konečně přišli na kloub tomu, o čem celá medicína je. Každý rok objevili nějaký nový patogen včetně objevu původce moru. V důsledku toho se změnila prestiž medicíny, najednou lékař není konkurentem ranhojičů, bylinkářů a různých alternativních léčitelů. Najednou je to on, kdo má téměř absolutní autoritu, protože dokládá veřejnosti, že toho ví výrazně víc.
Čím je vlastně kniha Lékařství? Triumfem lidských schopností, nebo se jedná spíš o takovou zajímavost o lidském klopýtání na poli medicíny?
Ta kniha je dlouhým, ale zajímavým příběhem o něčem, co je velmi lidské. Rození, sex, zdraví, nemoc a umírání jsou totiž jedny z nejdůležitějších věcí, které nás definují. Medicína je tu s námi od okamžiku, kdy otevřeme poprvé oči. I když není vždy o úspěších a jsou v ní velké prohry, je to úžasný příběh, který lidstvo provází už po tisíce let.
