Paříž - V 19. století spali lidé společně na jedné posteli z úsporných důvodů. Dnes není po finanční stránce problém mít vlastní postel nebo pokoj, ale lidé si tento přepych často dobrovolně nedopřávají. Na otázku, proč se tak děje, se pokouší dát odpověď francouzský list Le Figaro.
Vědci z Pittsburské univerzity analyzovali spánek 46 manželských párů po dobu deseti dní a na tomto základě odvodili souvislost mezi vztahy v páru a synchronizací jeho spánku. "Spánek manželů je více synchronizovaný než spánek náhodně vybraných jednotlivců," uvádí Heather Gunnová, která je jednou z autorek studie.
Manželské páry také mají tendenci shodnout se i v tom, kdy budou bdít a kdy spát. Lidský jedinec je však spíše náchylný vrhat se do náručí Morfeova sám, aby se vyhnul rušivým prvkům, jako je chrápání či funění. Proč tedy sdílíme společné lůžko s naší druhou polovinou?
"Nemůžu jí říci, že se mi spí lépe na pohovce než s ní v naší posteli. Konečně jsme manželé a ti spí společně," píše Jon Methven v článku v časopisu The Atlantic. Probudit se vedle milované bytosti je jedním z privilegií společného života. Kromě toho má společnost tendenci soudit, že pár, který nespí společně, už nevede sexuální život. Když se řekne, že manželé spí odděleně, zní to zvláště pejorativně.
Postel, věc manželská
Historik Roger Ekirch ve své publikaci At Day's Close: Night in Times Past upozorňuje na pocit bezpečí, který dává sdílené lože. V našem století se také společné postele staly místem, kde si partneři svěřují své názory, hovoří o dětech či o svých plánech na příští víkend, smějí se, objímají se, a tím se vlastně připravují na to, aby čelili tomu, co je nadcházející den čeká.
Podle psychoterapeuta Josepha Messingera může pozice v loži osvětlit vztah milenců. "Kontakt ve spánku je zásadní, neboť laskání vyvolává produkci endorfinu a dopaminu a uklidňuje," říká. Vzájemná poloha ve spánku je podle něho ukazatelem citů, stupně vzájemné důvěry a lásky.
