Payne se ve svých nejúspěšnějších snímcích Bokovka či Nebraska zaobíral lidskou nedokonalostí nebo malostí a tím, jak se s ní vyrovnávají hrdinové.
Když se v zatím posledním filmu Zmenšování pokusil o satiru, která toto klíčové téma vezme v rámci sci-fi premisy doslova, dopadlo to neslavně. Tvůrce se zcela ztratil v zákrutách své variace na Gulliverovy cesty. Toužil pojmenovat tolik společenských nešvarů, až plně nedošlo ani na jeden. Naopak v závěru už totálně zabloudil a přiblížil se absolutnímu dnu své tvorby, nesnesitelné komedii Děti moje z roku 2011.
Zimní prázdniny, které tento čtvrtek začínají promítat česká kina, jsou pro Paynea jistě návratem do formy. Tak jako v Bokovce se soustředí na jedno místo a pár hrdinů, opět v nich účinkuje Paul Giamatti. Ten hraje profesora Hunhama, jehož studenti nenávidí. Starý mládenec a věčný pedant knírkem i vykulenýma očima připomíná jezevce, který neopouští svou lehce zatuchlou noru.
Když se všichni studenti fiktivního chlapeckého internátu Barton Academy nedaleko Bostonu rozjedou na vánoční prázdniny, Hunhamovi zůstane v kampusu na krku jediný. A zrovna ten, kterého sám popisuje slovy "osina v zadku". Někteří spolužáci by s tím nejspíš souhlasili. Přežít v sídle připomínajícím opuštěný, lehce vybydlený palác oběma pomáhá korpulentní kuchařka, která truchlí nad smrtí svého ani ne dvacetiletého syna.
Není to schéma, jaké bychom nikdy neviděli. Payne ale uměřeně pracuje s napětím zcela neslavnostního prostoru a jeho několika obyvateli, kteří tu musí spíše přežít, než že by - tak jako všichni včetně jejich blízkých - rozbalovali dárky pod ozdobeným stromečkem.
Je to mikrokosmos, v němž se těžko dýchá, neboť profesor hodlá dodržovat všechna pravidla, jako by nadále probíhala výuka. Zároveň se pozvolna ukazuje, že ani on, ani jeho svěřenec nejsou takoví, jak se zdálo na první pohled.
Nejen kuchařka truchlí. I oba protagonisté mají v srdci rány z dávnější či bližší minulosti a neví, kterak je zacelit.
Payne našel správný tón pro funkční, lehce melancholickou komedii, která nestojí na žádných velkých vzruších či dějových překvapeních. Každou potenciálně dějotvornou scénu spíše utne uprostřed a pouze trpělivě obaluje postavy dalšími vrstvami. A nadále se profiluje jako autor hořkých komedií, které umí působit na diváky i kritiky.
Tahle poloha tvůrci vyhovuje nejvíce. Payneovou největší předností je schopnost herce krotit. I ty nejvýraznější dokázal přinutit k tlumenému projevu.
Učinil tak s Jackem Nicholsonem v pichlavém snímku O Schmidtovi, pozoruhodně vedl i Bruce Derna coby dalšího specifického seniora v černobílé Nebrasce, kde přiznaně pracoval s poetikou raných snímků Miloše Formana.
Šestapadesátiletý Paul Giamatti s výrazným nezaměnitelným obličejem nyní rozšiřuje tento panteon svérázných postarších pánů, kteří se musí vyrovnat se světem i sami se sebou. A jeho proměna z morouse citujícího řecké a římské klasiky v cosi jako živou, dokonce snad na vteřinku vřelou lidskou bytost je pozoruhodná.
Tento snímek má potenciál se jednou usadit ve vánočním televizním programu. Zimní prázdniny nejsou zasněženou romancí ani filmem, který se s atmosférou největších svátků roku vyrovnává pomocí ostrého či uštěpačného humoru. Vánoce tu mají podobu vypelichaného stromku z výprodeje, o nějž v posledku vůbec nejde. Je to film záměrně šedivý, s přesně dávkovanými špetkami naděje.
Zimní prázdniny v sobě mají kousek empatie k outsiderům, jaké známe z titulů typu Snídaňový klub od Johna Hughese. Schopností najít lehké, dojemné a neokázalé tóny mohou zase připomenout Harolda a Maude od Hala Ashbyho.
Alexander Payne vždy působil spíše jako filmař, který vzhlíží ke svým vzorům a více či méně úspěšně se přibližuje jejich kvalitám, než že by byl zcela svébytný autor. Ostatně dovedl přešlápnout do naprostého nevkusu v titulu Děti moje, kde George Clooney v havajské košili ztělesnil vyprázdněnost amerického autorského filmu, který místo reflexe závažných témat před nimi pouze bezradně zavírá oči.
Zimní prázdniny ale představují polohu, jež režisérovi svědčí nejlépe. Vznikl malý, lidský snímek, bez přehnaných ambic, zato se snahou o co nejopravdovější vylíčení několika dní, které protagonistům pohnou životem.
Schéma je možná až příliš známé, Alexander Payne ho ale naplnil opravdovostí, která příběh až do konce nechá dýchat životem - navzdory okolním záplavám sněhu, jež všechny metaforicky i doslovně dusí.
Film
Zimní prázdniny
Režie: Alexander Payne
CinemArt, česká premiéra 22. února.
