O úmrtí informoval na sociálních sítích David Valůšek, ředitel Státního okresního archivu ve Zlíně. "Po těžké nemoci včera zemřel skvělý spisovatel a můj kmotr Antonín Bajaja. Až do posledních dnů si udržel svůj typický humor a laskavost," uvedl.
Literát Bajaja, který děje svých knih umístil do rodného Zlína a okolního Valašska, se narodil 30. května 1942. Pocházel z rodiny zlínského lékaře. Navzdory "buržoaznímu" původu se mu v 60. letech podařilo vystudovat Vysokou školu zemědělskou v Brně. Po škole pracoval jako zootechnik v JZD na Valašsku, později jako zaměstnanec zemědělské laboratoře. Při tom stále psal.
Debutoval roku 1982 románem Mluviti stříbro. "Nikam jsem se nedral, pracoval jsem dlouho jako zootechnik na Valašsku. Jednou jsem přijel k rodině do Prahy a švagr mě seznámil s kamarádem, který nastoupil do Mladé fronty a měl za úkol sehnat prózu ze současného zemědělství. Řekl jsem, že toho mám doma štosy," vzpomínal, za jakých okolností se stal spisovatelem.
Nebyl autorem bestsellerů s hromadami prodaných výtisků. "Zato se časem ukázalo, že k mým čtenářům patří ti hloubaví, co oceňují jak příběhové linie textů, tak i způsob jejich stavby," uvedl ke třetímu vydání Mluviti stříbro pro server Idnes.cz.
Po listopadu 1989 zemědělství opustil a přesunul se do médií. Bajaja se stal redaktorem Československého rozhlasu v Brně, psal pro deník Prostor, později pro časopis Týden a pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. Od poloviny 90. let vedl semináře tvůrčího psaní v Olomouci a ve Zlíně.
Byl členem Rady České televize, spolutvůrcem zákona na ochranu zvířat proti týrání a stál u zrodu pěveckého sboru Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu. Některé jeho texty adaptoval Český rozhlas.
"Člověk si uvědomí, že je to závazek, že bude víc sledovaný a že tím tedy ztrácí část soukromí a svobody. Ale já si stejně budu zase psát, jak chci," řekl Hospodářským novinám poté, co roku 2010 obdržel Státní cenu za literaturu.
Porota tehdy ocenila jeho prózu Na krásné modré Dřevnici vyprávějící o tom, jak se Zlín změnil v Gottwaldov. Autor ji koncipoval jako soubor dopisů sestře, jež začal psát od 60. let. "Jsou prózy, které jdou přímo za příběhem, to je v pořádku, ale mně se líbí, když má knížka víc dějových, historických, časových i jazykových vrstev. Na krásné modré Dřevnici mě hodně vyčerpala. Šel jsem v ní až do svých nočních můr," líčil.
Do textu promítl mnohé autobiografické zážitky. "Šel jsem do první třídy, o Vánocích byly ještě paní učitelky a po únoru 1948 už soudružky. Takže my jsme se učili o prohnilé minulosti, zpívali jsme budovatelské písně a toužili po pionýrských šátcích. Nakonec jsme je se sestrou opravdu získali a maminka řekla, ať ty hadry okamžitě sundáme. Natruc jsme ji neposlechli," vzpomínal. "Taky, jak píšu v knížce, jsem chtěl udat tetu, že poslouchá Svobodnou Evropu, a aby těch paradoxů nebylo málo, tak jsem mnohem později pro tuto stanici pracoval," dodal.
