V Česku samostatnou výstavu nikdy neměl, pouze roku 1992 mohli návštěvníci pražského Národního divadla vidět inscenaci Svěcení jara od japonského tanečníka Mina Tanaky, ke které Serra připravil scénu. Na projektu se podílelo Divadlo Archa. O umělcově úmrtí ve středu informoval deník The New York Times s odkazem na Serrova právníka. Příčinou byl zápal plic.
Richard Serra se roku 1938 narodil v San Francisku španělskému otci a ruské matce. V dětství často navštěvoval loděnice, kde byl zaměstnán právě otec. Později sám pracoval v ocelárně, což ovlivnilo jeho tvorbu. Přestože jeho díla častěji vynikala obřími rozměry než detailní propracovaností, z uměleckého hlediska byl označován za minimalistu.
Po studiích na Kalifornské univerzitě v Berkeley a Yaleově univerzitě se Richard Serra přestěhoval do New Yorku, kde roku 1966 začal vytvářet objekty z průmyslových materiálů jako kovu, sklolaminátu, pryže, plechu nebo ocelových plátů, jež nechával zreznout pod širým nebem. Označoval se za formalistu, odmítal, že by se jednalo o metafory, a za nejdůležitější považoval aspekty jako šířka, váha či materiál.
Jedno jeho dílo z roku 1981 umístěné na newyorském Manhattanu začalo být tak nenáviděné, až ho radnice nakonec musela odstranit. Kontroverzní 36 metrů dlouhou a 3,6 metru vysokou instalaci nazvanou Tilted Arc, v překladu Nahnutý oblouk, vyrobil Serra z povětrnostně odolné oceli a umístil ji na náměstí Federal Plaza před budovu, kde pracovala více než tisícovka vládních úředníků. Jednalo se o městskou zakázku. Dílo vybrala odborná komise a po dokončení se stalo vlastnictvím státu, který za něj autorovi zaplatil 175 tisíc dolarů.
Dle zastánců práce proměnila veřejný prostor a posunula koncept sochařství. Obyvatelům a úředníkům ale přišla ošklivá. Označovali ji za "odpad", "naschvál", "příšernou", "nelidskou" či "iritující", napsal deník New York Times. Lidé si stěžovali, že dílo blokuje výhled, a těm, co přes náměstí každý den chodí, vadilo, že ho teď musí obcházet.
"Díky tomuto dílu si divák uvědomuje sám sebe a to, kudy se přes náměstí pohybuje," argumentoval Serra, podle nějž Nahnutý oblouk vytrhuje člověka, jenž byl dřív zvyklý přes náměstí rychle proběhnout a nevšímat si světa kolem sebe.
Zároveň chtěl Serra podle svých slov vytvořit dílo, které by bylo "rovnoprávné, nikoli podřízené" okolní architektuře kancelářských budov a prosklených mrakodrapů.
K zastáncům práce patřili skladatel Philip Glass, výtvarník Keith Haring nebo umělci Claes Oldenburg a Frank Stella. Její zachování podpořili také William Rubin, tehdejší šéf sochařské sbírky Muzea moderního umění v New Yorku, nebo Robert T. Buck, ředitel Brooklynského muzea. Podle webu Artnews.com se Nahnutý oblouk "zapsal do dějin jako jedno z nejnenáviděnějších děl ve veřejném prostoru v historii New Yorku".
Lidé, kteří v okolí náměstí žili a pracovali, proti němu sepsali petici. A výhrady se objevovaly také v tisku. Například časopis New Yorker napsal, že je "zcela legitimní se ptát, zda má být do veřejného prostoru umisťováno a z veřejných peněz financováno umění, které oslovuje tak málo lidí, nehledě na jeho přínos v oblasti sochařství".
Po bouřlivé debatě byla socha v březnu 1989 nakonec odstraněna "jednoduše proto, kolik lidí ji nenávidělo", shrnuje server Artnews.com. Serra se odstranění snažil zabránit u soudu, avšak neuspěl. Dílo skončilo ve skladu ve státě Maryland a znovu umístěno do veřejného prostoru zřejmě nikdy nebude, neboť dle autorových instrukcí bylo určené pouze pro newyorské náměstí.
Den po jeho rozmontování deník Wall Street Journal otiskl redakční sloupek nazvaný "Zaplaťpánbůh", zatímco New York Times vyslovily obavu, že v důsledku kauzy začne být širší veřejnost podezřívavá vůči umělcům a umělci zase vůči vládě, která si u nich objedná dílo na míru, aby pak autory nechala pranýřovat ze stran veřejnosti a výsledek nakonec zlikvidovala.
Odstranění sochy stálo další desítky tisíc dolarů, celkem tak projekt přišel daňové poplatníky na téměř čtvrt milionu dolarů.
Richard Serra už začátkem 80. let odcestoval do Španělska, kde studoval tamní architekturu. Už v téže dekádě si ale vysloužil uznání kritiků zejména na starém kontinentě, když měl velké samostatné výstavy v německých a francouzských muzeích.
Ve stejné době, kdy Američané protestovali proti jeho Nahnutému oblouku, mu například francouzský prezident François Mitterrand udělil Řád umění a literatury. A například ještě roku 2008 patřila jeho přehlídka v pařížském výstavním pavilonu Grand Palais ke kulturním událostem sezony.
"Evropané si udržují historickou kontinuitu sochy ve veřejném prostoru, která se táhne až k Donatellovi nebo Rodinovi. V Americe nic takového neexistuje a vláda z veřejného prostoru vyloučila veškeré umění, které neposiluje oficiální ideologii státu," vysvětloval umělec rozpor mezi jeho přijetím v USA a Evropě.
Zvlášť velký úspěch měl ve Španělsku, odkud pocházel jeho otec. Přelomová se tu pro Serru stala retrospektivní výstava v madridském národním Muzeu Královny Sofie roku 1992, v novém tisíciletí se pak představil třeba v pobočce Guggenheimova muzea ve španělském Bilbau, kterou navrhl architekt Frank Gehry. Španělská kurátorka výstavy Carmen Jiménez ho tehdy označila za "bezpochyby nejvýznamnějšího žijícího sochaře".
Přestože u širší veřejnosti zůstává Serra zapsán jako autor Nahnutého oblouku, naprostá většina jeho prací podobný rozruch ani v USA nevzbudila. Do veřejného prostoru umístil více než 100 děl, která lze nalézt v americké Filadelfii či St. Louis, ale také třeba v brazilském São Paulu nebo katarském Dauhá.
Časopis New Yorker o něm v roce 2002 otiskl článek nazvaný Muž z oceli podle filmů o Supermanovi. V něm Serra mimo jiné vysvětlil, kdy si uvědomil, že z něj nebude malíř - když ve španělském Pradu viděl slavný obraz Dvorní dámy od Diega Velázqueze z roku 1656.
