Peter Demetz, podle rasových zákonů míšenec, měl za války sám několikrát namále, avšak přežil. Po únoru 1948 emigroval do USA, kde se stal světovým literárním vědcem, emeritním profesorem Yaleovy univerzity. Matku následoval až minulý týden, kdy zesnul ve věku 101 let. O úmrtí informoval německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, pro nějž pražský rodák dlouho recenzoval českou literaturu, například romány Milana Kundery a Jáchyma Topola.
V Demetzovi odchází nejen respektovaný germanista a esejista, ale také svědek 20. století. V září 1937 vyprovázel smuteční průvod s rakví Tomáše Garrigua Masaryka. "Ulici lemoval milion lidí, ale bylo slyšet jen tlumený klapot koňských podkov, kovový zvuk kol, zbraní i vojenských bot s podrážkami pobitými cvočky a tichý vzlykot z davu," napsal.
Rok nato se přihlásil do národní gardy, připraven bránit Československo před nacisty. "Dali mi pušku z roku 1918 a za konečnou tramvaje mě honili do kopce a zase zpátky, abych byl schopen strážní služby v Německu, jen co ho obsadíme," vzpomínal. Jenže Čechoslováci se dali bez boje. A Peter Demetz následně prošel několika nacistickými kriminály včetně pankrácké věznice, kde jej týrali dozorci.
Zažil celu v Osvětimi, naštěstí jen na policejní stanici, když ho gestapo přes několik zastávek vezlo na výslech do Pečkárny. Později v pracovním táboře na severu Čech viděl, jak oblohu zahalily odstíny rudé a žluté z bombardování Drážďan. Tentýž večer puma svržená spojenci na Prahu zabila Demetzovu protektorátní lásku, českou Němku Waltraut.
V posledních dnech války Peter Demetz ujíždí z pracovního tábora na farářově kole do Prahy, když ho tři esesáci seberou a zavřou do dřevěné boudy se slovy, že se za tři hodiny vrátí a zastřelí jej. Naštěstí nepřišli. A tak budoucí profesor literatury, v tu chvíli zarostlý k nepoznání a bez předních zubů, použije farářovo kolo jako beranidlo, rozrazí dveře a pokračuje domů. Tam zjistí, kdo všechno z příbuzných zahynul v koncentráku. V knize Praha ohrožená 1939-1945, mísící historii s osobním vyprávěním, ovšem popisuje i násilí z opačné strany: jak na konci války Češi upálili Němce zaživa. Že vyhodili starou Němku z okna. Nebo kterak na ulici ubili německého filharmonika, jenž přijel hostovat do Prahy a neuměl česky.
"Češi se Němcům nepostavili v otevřené bitvě jako Poláci začátkem podzimu 1939 a já se nemohu zbavit myšlenky, že brutálnosti doby vysídlování byly pozdní kompenzací za kalnou všednost protektorátu," interpretoval své zklamání z poválečného vyhnání Němců, z uplatnění principu kolektivní viny a "brutality, která odporovala všem tradicím Masarykovy republiky".
Ve svých knihách o literatuře i dějinách Peter Demetz dával transporty do Terezína stejně jako vyhnání Němců do nejširšího kontextu jiných masových vraždění v Praze, jako byl pogrom v roce 1389, při němž zemřely tři tisíce Židů, nebo hromadné vypovězení Židů nařízené Marií Terezií roku 1744. Jeho texty o české metropoli volně prochází sled kapitol o toleranci a intoleranci. Jak rychle jedno následuje po druhém, když pochopení k menšinám střídá pálení, rabování a vraždění.
Asi i pro všechno, co v ní viděl, měl Peter Demetz vztah k metropoli složitý. "Své rodné město miluji a zároveň nenávidím," píše ve své nejznámější knize nazvané Praha černá a zlatá, která stejně jako jeho ostatní publikace musela být do češtiny přeložená. Roku 1998 se tohoto úkolu pro nakladatelství Prostor chopil Zdeněk Hron.
Kdepak alchymisté
Šestisetstránkové pojednání Demetz napsal pro své americké studenty, kteří po roce 1989 jezdili do české metropole a zajímali se jen o Franze Kafku s Václavem Havlem. "Mně se to zdálo být málo," vysvětloval.
Měl ale ještě druhou motivaci. Začátkem 70. let profesor slavistiky v Římě Angelo Maria Ripellino publikoval populární knihu Magická Praha, ve které oživil staré romantické mýty o vltavském městě, příznivě nakloněném horoskopům a závanům iracionálna, o Praze magické a mystické, kterou noc co noc bloudí strakaté roty alchymistů, rabínů či arcimboldovských zjevů, která se ztrácí v mlhavých obrysech žlutých plynových luceren a v jejíchž groteskně pokroucených uličkách, polozbořených kostelech či prastarých synagogách lze stále spatřit golema, či alespoň stín Franze Kafky.
Demetz se vůči představě, že česká metropole skrývá více mystiky než jiná evropská velkoměsta, ohrazoval. "Vzal jsem si do hlavy, že proti magické Praze napíši polemický spis," zdůvodnil, proč do své publikace zahrnul také Prahu královskou, husitskou, osvícenskou, kubistickou či masarykovskou. V první řadě vypráví dějiny města od jeho založení až po 20. století s důrazem na literární souvislosti. Také ale dekonstruuje vyprávění o magické Praze.
Jeho kořeny germanista spatřuje ve vlně německých či anglických cestovatelů, kteří od 19. století přijížděli do Čech a často byli ohromeni starými kostely či židovským ghettem před asanací. Literární vědec cituje z knih George Eliotové, Francise Mariona Crawforda či Golema od Gustava Meyrinka, "velmi působivého, i když kýčovitého melodramatu", píše Demetz přísně o známém románu z roku 1915.
Mezi šiřitele klišé řadí i "nejvyhlášenější jedovatý kvítek magické Prahy", antisemitský román o tajném setkání dvanácti izraelských kmenů na pražském židovském hřbitově, jehož část se později dostala do nechvalně proslulých Protokolů sionských mudrců, citovaných Adolfem Hitlerem.
Demetz je důsledný. "Ve slavné Zlaté uličce nebydleli alchymisté, ale poctiví lokajové, kteří byli služebníky královské komory, a velký moralista rabi Löw začal být spojován s legendou o golemovi teprve dvě stě let po své smrti," vyvrací jeden mýtus za druhým.
V této části knihy už ale polemizuje víc s porevolučním turistickým obrazem Prahy než s rozmarnou knihou Angela Marii Ripellina. Který svůj v prvé řadě literární a každopádně půvabný portrét města napsal po srpnu 1968, v době největší šedi. A stejnou měrou jako chvalozpěv to byl žalozpěv, neboť Ripellino si po Praze stýskal, a už se nemohl vrátit. Tomu i Peter Demetz vzhledem k vlastnímu osudu jistě rozuměl.
Tryzna za Kafku
Demetzova matka byla židovská švadlena z rodiny, která po pogromu utekla z Poděbrad do Prahy. Otec Hans Demetz měl kořeny v ladinské národnostní menšině s vlastním jazykem, pracoval jako režisér německých divadel v Praze a Brně. Mimo jiné otec navštěvoval mladého pojišťováka Franze Kafku v Celetné ulici. "Když Kafka zemřel, šel mu loajálně na pohřeb, a kdykoliv na to přišla řeč, nezapomněl podotknout, že Kafkova poslední milenka Dora Diamantová u otevřeného hrobu omdlela," napsal Demetz. Jeho otec po Kafkově smrti uspořádal tryznu v Mozarteu.
I proto býval Peter Demetz označován za poslední spojnici se světem pražské židovské německé literatury. Jako ročník 1922 už konkrétně Kafku osobně nezažil, sotva ale po válce začal studovat religionistiku, germanistiku a bohemistiku na Univerzitě Karlově, zajímal se o jeho dílo.
Roku 1947 dokončil odbornou práci o přijetí Kafkových knih v Anglii a později mu věnoval ještě několik textů včetně také česky vydaného knižního eseje Aeroplány nad Bresciou. Vypráví o Kafkově prázdninovém výletu na leteckou přehlídku v Itálii roku 1909. Demetz kvůli této knize strávil několik měsíců v Brescii, prochodil venkovskou krajinu, kde se letecký den konal, na mikrofilmech četl staré noviny a pil cappuccino v hotelu, kde bydleli první aviatici.
Širší veřejnost může znát i Demetzovu knihu o další stěžejní osobnosti německé literatury narozené v Praze, básníkovi, jehož české období rozebral v publikaci nazvané René: Pražská léta Rainera Marii Rilka. Byla první, kterou napsal už v exilu. "O volných večerech a o víkendech v útulné čajovně na Maxmiliánově třídě v Mnichově, sotva jsem se dostal z tábora pro uprchlíky," vzpomínal.
Čerstvý doktor filozofie Demetz emigroval roku 1949, s manželkou ho přes Šumavu převedl člen tenkrát už zakázaného skautu. Dostal se nejprve do redakce Svobodné Evropy v Mnichově, kde poznal Ferdinanda Peroutku a napsal knihu o Rilkem, a následně do USA: tam žil od roku 1953. Osm let nato byl jmenován profesorem německé literatury a komparatistiky na prestižní Yaleově univerzitě, kde dlouho vedl katedru. Přednášel tam přes třicet let.
Kromě toho byl Peter Demetz hostujícím profesorem na Princetonu či Kolumbijské univerzitě. Stal se členem Americké akademie umění a věd, obdržel Velký kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo. Napsal stovky odborných textů a do němčiny přeložil například Babičku od Boženy Němcové. Podílel se rovněž na třiatřicetisvazkové ediční řadě Tschechische Bibliothek, kde v letech 1999 až 2007 vycházely překlady z české literatury v jednotné vazbě i grafické úpravě.
Praha slovanská
Po sametové revoluci se často vracel. Chvíli učil v Ostravě, obdržel čestný doktorát v Brně i stříbrnou medaili v Praze, označoval se ale už pouze za "bývalého Pražáka". Panorama hlavního města, obohacené o televizní věž a komunistická sídliště, ho dojímalo jen omezeně.
Demetze celý život zajímala mnohonárodnostní Praha, po staletí budovaná Čechy, Němci, Židy a Italy. Styčné plochy mezi nimi a jejich kulturní dědictví znal nejdůvěrněji. Tak jako jednu svou knihu esejů nazval Dějiště: Čechy, i českou metropoli chápal bez zužujícího národnostního či jazykového vymezení.
Nepovažoval za tragédii, že v novém tisíciletí se stala opět kosmopolitní, akorát slovanská. "Žijí tu Rusové, Poláci, Ukrajinci, Slováci. To je také příležitost. Prostě věci se staly a už se s nimi nedá nic dělat," krčil rameny v rozhovoru pro časopis Týden. Sám už měl ale město spojené se vzpomínkami. A třeba když šel po Vodičkově ulici kolem pobočky Bageterie Boulevard, vyprávěl, jak byl na tomto místě za protektorátu nuceně nasazen v německém knihkupectví a kolikrát zdejší výlohu umyl odshora dolů.
"Znám Prahu, a zároveň ji neznám. Nic, co není ve mně, mi nepřipomíná nic ze mne a vše, co mi připadá povědomé, jsem si přivezl s sebou - dokonce i pocit v konečcích prstů, když jimi ťukám na dřevo starého bílého příborníku v kuchyni, jehož zásuvky jsem v sedmi nebo osmi letech otvíral a hledal jsem v nich oříšky a rozinky," líčí v závěru Prahy černé a zlaté, jak se v porevolučním městě "míchám mezi živé, ale mezi nás se vtírají mrtví". Hlavně matka. To, jak ji naposledy viděl na židovském shromaždišti u Veletržního paláce, nikdy nezapomněl. My zase nezapomeneme na Petera Demetze.
