Recenze - Tvůrci i distributoři dokumentů často popisují svá díla pomocí žánrů hraného filmu – mluví o nich jako o tragikomediích, dramatech nebo thrillerech. Většinou je to hodně zavádějící pomůcka. I když je nějaký dokument legrační, pořád může být problém tvrdit, že je to komedie, protože něco jiného je záznam vážně míněných absurdit a něco jiného hraný film, kde jsou absurdní situace jen nahrané a pečlivě naplánované.
Dánský dokument Závěť, který uvádí MFDF v Jihlavě, velmi svádí ke srovnání s hranými filmy. Tvůrci měli neobyčejné štěstí, že se události, které zaznamenávali, odehrály přesně podle zákonitostí filmových příběhů, a navíc se jim podařilo celý snímek natočit a sestříhat jako ucelený příběh.
Film sleduje dvojici bratrů, Henrika a Christiana, kteří momentálně vězí v dluzích, mají za sebou drogovou závislost a rozvrácený soukromý život. Dozví se ale, že zemřel jejich bohatý dědeček. Jeho závěť ale bratry jmenovitě neuvádí a jejich otec sourozence přemluví, aby napadli její pravost.
Nejenže protagonisté i výchozí situace filmu vypadají jako z nějakého dánského rodinného dramatu, ale také se podle jeho pravidel vyvíjí, a to včetně ironické pointy na závěr. Režisér Christian Sønderby Jepsen navíc film natočil ruční digitální kamerou, takže jeho styl připomíná postupy manifestu Dogma 95. Vývoj „vyprávění“ filmu přitom Jepsen samozřejmě neměl pod kontrolou. Obdiv ale nepochybně zaslouží to, jak plynule a hladce se mu podařilo natočený materiál sestříhat tak, aby se kameraman i jeho práce stali v zobrazovaných situacích téměř zcela neviditelnými.
Ve filmu jsou scény, kde Henrik povídá přímo na kameru, nebo kde naopak zpoza kamery na Henrika mluví samotný režisér. Většina filmu ale zachycuje poměrně intimní a vyhrocené situace s Henrikovou rodinou, kde se protagonisté chovají tak, jako by tam člověk s kamerou vůbec nebyl přítomný.
Fakt, že Jepsen používal ruční digitální kameru, přispěl také k tomu, že mohl rychle a snadno zoomovat a měnit pozici kamery a potom z natočeného materiálu sestříhat jednu kontinuálně plynoucí scénu z mnoha záběrů, jako by šlo o hraný film. Což je luxus, který si většina dokumentaristů nemůže dovolit.
Díky tomu všemu se na film dá dívat v podstatě jako na chytlavý a napínavý příběh, který má zápletku, konflikt a dokonce i závěrečné ponaučení. Ale důležitější než vývoj děje je v dokumentu stejně pozorování jednotlivostí. A v tomhle ohledu je Závěť pozoruhodná především jako výpověď o zcela odcizených rodinných vztazích. Oproti klasickým dramatům tu přitom na rodinných rozepřích není nic vznešeně tragického, naopak, jsou to zcela přízemně a prozaicky motivované činy, za kterými nevězí žádná „umělecká“ hloubka, ale které přesto zásadně ovlivňují život a chování zasažených.
Proto ani závěr filmu, který vypadá jako modelová katarze, kde Henrik své konečné rozhodnutí dokonce provází jistým rituálem, vlastně neříká nic moc obecného. Nanejvýš to, že někdy, ale opravdu jen někdy, se život chová přesně podle žánrových předpisů.
