Karlovy Vary - Není věru příjemné hodnotit film redakční kolegyně. Koledujete si o problémové vztahy na pracovišti, případně o výtky čtenářů, že jste byl tentokrát moc měkký - ať napíšete cokoli.
Vezměme to tedy diplomaticky, ale jasně: Děti noci vznikly podle scénáře Ireny Hejdové, režírovala je Michaela Pavlátová a hlavní roli hraje Martha Issová. Výsledný film je však nakonec hlavně dílo režisérky a herečky.
Dohadovat se o původním scénáři můžeme jen z některých atmosférotvorných motivů a základních náčrtů figur; pro film byl totiž "pocitový polotovar" hodně upraven do strukturovanějšího příběhu. A nejsem si jist, že bylo úplně správné.
Přiznám se taky hned na počátku, že spíše než splynutí s dějem ve mně Děti noci vyvolávaly otázky. Jednak proto, že jde o velmi ženský, nebo spíše dívčí film a mé možnosti identifikace byly omezené; jednak ve mně hlodalo pár nejasností týkajících se toho, jak je film vyprávěný, co ukazuje a co zamlčuje.
Označením "dívčí film" nenaznačuji paralelu s "dívčími románky" a jejich prostoduchými zápletkami, ale spíše onen typ citlivosti, který je vlastní někomu, s kým v pozdních -nácti a brzkých dvaceti cvičí estrogen.
Hlavní hrdinka Ofka má krátce po střední škole, prochází obdobím všeobecné netýkavosti a nerozhodnosti. Život jí protéká mezi prsty, nenachází důvod, proč se o něco snažit, neví, s kým a proč chce být, kým chce být sama a tak dál. Zkrátka, formální maturitu má za sebou, z existenciálního hlediska navštěvuje sotva školku.
Potká ji nevěra milence Míry, který na ni beztak už delší dobu kašle, odráží nesmělého a bufeťáckého nápadníka s přezdívkou Ubr a za kasou ubíjí čas v neperspektivní večerce. Doma jí předhazují, že má na víc, ale ona nechce dál rozvíjet výtvarné nadání; instinktivně cítí, že její naivní kresbičky mezi skutečné umění nepatří.
Ostatně i snímek vypadá, jako by vznikl v dívčím pokojíčku a nechtěl vystoupit do velkého světa. Stejně jako Ofka se drží vzadu, neohromuje formální odvahou, překvapivým zvratem či syrovostí vymykající se výrazně nad české poměry.
Jako mnohé jiné zdejší snímky je naplněn odporem k sexu, jídlu a větší tělesnosti (pocení, vylučování, zvracení) - což hodně vyniká v kontrastu k zahraničním filmům, které se snaží o větší subjektivizaci právě těmito prostředky.
Chápu, že tu jde o citové zmatky a nechutenství jiného druhu než nimrání se v talíři. Jde o celkovou letargii, která má být podávána především lyricky. Ale přece jen, pak bych ocenil, kdyby bylo barvitěji - nebo temněji - vykresleno třeba město, které jsem ve filmu moc nepoznával.
V noci se děj totiž odehrává hlavně proto, že toho není moc vidět a prostor pro hraní zůstává stejně intimní, jako když jsou postavy zavřené mezi stísňujícími stěnami. Všichni lidé se pak příliš "náhodně" proplétají a potkávají na malé ploše.
Břímě veškeré autenticity nakonec nese představitelka hlavní role Martha Issová, která by svým univerzálním roztomilým vzhledem mohla hrát dvanáctiletou i třicetiletou - ostatně takhle nevyrovnaně se ve filmu i chová. Což ale považuji za záměr.
Jen jsem si občas říkal, zda Issová přece jen nepůsobí trochu chytřeji než její postava. Z hlediska přesvědčivosti bych raději snesl herečku s méně vědoucíma očima než veskrze sympatickou a vnitřní energií nabitou Issovou, která se musí vtělovat do frackovité pasivní blbky, již pro jistotu neustále "zdiblíkovává" či "zmaminkovává".
Jinak na ambiciózněji laděných filmech mi nevadí, že bývají v mnohém nedořečené, protože tím jsou zároveň stimulující. Totálně otevřený konec Dětí noci zarazí, nicméně není tak těžké říct si - proč ne?
Ale vzhledem k tomu, jak je zde vše přísně motivováno a zužitkováváno, mě přece jen zaráželo, když se například neodhalí identita zločince, který Ofku přepadne v krámě, nebo kamže dojela ta nákladní loď a jestli způsobila ten "strašný průser", o němž se křičí v kondicionálu.
Kdybych měl Děti noci srovnat s jinými českými filmy z posledních let, je na nich samozřejmě vidět, že se snaží nesklouznout k bezpečné tragikomičnosti. Že v nich jsou napevno zatavené postřehy odpozorované z každodennosti a liší se od "chlapsky chcípáckých" filmů specificky ženským úhlem pohledu, který opravdu nejsem kompetentní docenit, ale pouze rozpoznat.
Vzpomenete-li si na Děvčátko Benjamina Tučka z roku 2002, jste Dětem noci celkem blízko. A vzpomenete-li si, že druhý realizovaný Tučkův scénář byli Mistři, můžete mít u dalších filmů Ireny Hejdové a Michaely Pavlátové naději do budoucna.
Snad mi dojem z výše popsaného trochu narušil druhý soutěžní film tohoto dne, belgický snímek Vzdálená chvění režiséra Manuela Poutteho - s dějištěm umístěným v Senegalu.
V něm se odehrálo právě to, co mi u Dětí noci chybělo: udělat krok do neznáma. A kdyby jenom krok - prostě podniknout cestu do srdce temnoty, odběhnout od civilizace a racionality do divočiny, animality, animismu a reality kontaminované magií.
Postkolonialisticky laděný příběh chudého černocha Bandiougoua, do něhož je tajně zamilovaná dcera bělošského lékaře, začíná jako sociální drama a pokračuje v duchu mysteriózního melodramatu.
Dívka Marie zatají při čtení dopisu negramotnému Bandiougouovi, že jej ve Francii čeká bohatá bílá panička, a postupně ho donutí, aby pomocí kouzel voodoo zabil jejího otce.
Film neustále kolísá mezi vírou a nevírou v nadpřirozeno a mezi sociálním a sexuálním nábojem. Skrytý smysl příběhu by se dal vysvětlit jako překládání politicko-kolonialistických významů do řeči těla sexuality.
Přiznám se, že mě to docela vzrušovalo, ostatně jako každé mezirasové a mezižánrové mísení. Na režisérově práci je znát zkušenost s kulturní antropologií i filmaři jako je Pier Paolo Pasolini a Robert Bresson.
