Karlovy Vary - Zvěsti nelhaly. Valčík s Bašírem je jeden z nejpůsobivějších filmů za dlouhou dobu. Nezvyklá kombinace dokumentu a dramatu v animovaném kabátu fascinuje technickou precizností, filmařskou vynalézavostí a silným poselstvím, týkající se ztráty a nalezení historické i osobní paměti.
Šestačtyřicetiletý režisér Ari Folman tu líčí období své vojenské služby ve válce v Libanonu, kde se odehrál masakr civilního obyvatelstva. V Karlových Varech uvedl Valčík krátkým tanečkem na pódiu, při němž elegantně položil mikrofony na zem, a poté uprchl svým průvodkyním neznámo kam.
Rozhovor se podařil až ve chvíli, kdy coby člen hlavní poroty vyšel ze sálu po soutěžním filmu Karamazovi. Rychle se ukázalo, že Folman sice je trochu nezodpovědný bohém, ale zároveň výborný společník a řečník, jehož odpovědi lze rovnou přepsat na papír. Být žena, rád se jím nechám zlákat na pokoj.
Valčík s Bašírem je inspirován vašimi osobními zkušenostmi z libanonské války. V jakém smyslu je toto dílo pro vás psychoterapií?
Jakýkoli film je pro autorsky orientovaného filmaře psychoterapií, a to velmi dynamickou. A tady o to víc, že jsem přitom cestoval po světě a potkal se s mnoha lidmi - když jsem se snažil přijít na to, jaký jsem byl v devatenácti. Opravdu jsem nevěděl, že jsem ten člověk, kterého vidíte ve filmu, a že on kdysi byl mojí součástí. Teď už si to připouštím a to zjištění mi poskytlo úlevu. Ve filmu je devět postav, sedm z nich je nakresleno podle reálných vzorů, a dokonce se sami nadabovali. U zbývajících dvou ale chápu, že se jim nechtělo.
Čtěte také: Cannes má temný hit, animovaný izraelský film o válce
Důležitou součástí děje jsou poetické či magické sny hlavních postav. Jsou to skutečné, tedy prožité sny, nebo jde o fantazie pro větší dramatickou účinnost?
Jde o zvláštní kombinaci. Scéna, kdy nazí muži vstávají z moře a jdou vstříc světlicím dopadajícím na rozbité věžáky, je výjevem, který se mi dlouhodobě vrací v denním snění. Gigantická žena, která připlave k lodi a vezme vojáka do klína, je zase halucinací, jíž utrpěl onen chlapík, co dnes žije v Holandsku. Rozdílnost původu těchto obrazů pomáhá sjednotit právě animace, jinak by to udělat nešlo.
Hrdina ve filmu si není jistý, jaká je jeho zodpovědnost za masakr v Sabře a Šatíle, protože se nacházel jen pár set metrů od místa činu. Dlouho se zdá, že jde hlavně o jeho noční můru, něco, co si vsugeroval. Ale zeptám se vás osobně: Jakou vy cítíte odpovědnost za onen masakr?
Vaše otázka trochu naznačuje, že se hrdina na masakru podílel, a z filmu je zřejmé, že nezabíjel. Doslovně nelze mluvit o účasti, a dokonce ani pocitu viny - což se týká i mě. Ale já vlastně neřeším otázku viny a odpovědnosti. Snažím se zkoumat pouze tu chronologii a paměť - moment, kdy vám dojde, "ono se to skutečně děje", případně s odstupem "byl jsem u toho".
A najednou si to vzpomněl?
Nejde o amnézii, ale blackout, výpadek paměti. Mluvil jsem o tom s jedním neurologem a ten mi popisoval mozek jako organickou schránku, mušli, která se před něčím uzavře, ale taky se může nějakou traumatickou tenzí prolomit. Někdy vás to potlačení nepříjemných věcí zachrání a umožní vám žít, někdy vás naopak stravuje. Jak ale říká postava psychologa ve filmu: "Nehledáme odpovědi na něco, co nechceme vědět."
Jaký je postoj izraelské vlády k této části národní historie, jež je reflektována ve Valčíku s Bašírem?
Jsem vlastně překvapený. Posílají ho do všech zemí po celém světě za své peníze, všechno nám platí. Produkce byla těžká, ale když jsme film dokončili, vláda se ho chopila jako příležitosti, jak zlepšit obraz naší země v okolním světě. Izrael je celkově mnohem tolerantnější k umělcům a vyjadřování vlastních názorů, než si mnozí lidé myslí.
A jak je váš film přijímán přímo ve vaší zemi? Ony totiž existují kinematografie - íránská, čínská nebo maďarská, které mají úspěchy na festivalech a v cinefilních zemích typu Francie, ovšem na domácí půdě se téměř nehrají.
Valčík s Bašírem se hraje u nás normálně v kinech, zatím jen pár týdnů, ale s úspěchem. Dokonce mám zajímavou zkušenost s tím, když bylo uspořádáno speciální představení v městě Sderot, které leží u hranic pásma Gazy a je téměř denně bombardováno. Zdejší publikum jsou pochopitelně tvrdí pravičáci, obyčejní zemědělci, kteří věří oficiální státní a vojenské linii. Ale i oni přijali Valčík s Bašírem velmi dobře. Lidé jsou prostě chytřejší, než by se zdálo, nevidí věci tak černobíle. Skoro mě až zaráží, že se o našem filmu nevede žádná politická debata.
Je těžké sehnat peníze na film, který nereprezentuje přímo "oficiální státní linii"?
Ano, bylo to velmi těžké, ale kupodivu ne kvůli námětu. Důvody leží ve staromódním uvažování, jež panuje ve filmovém průmyslu. Producenti nevěděli, co si počít s dílem, které je zároveň drama, zároveň dokument a zároveň animovaný film. Kdybych před čtyřmi lety jasně deklaroval, že chci peníze na drama, nezažil bych takové nervy. Kvůli snímku jsem se osobně zadlužil, ale nyní už mám peníze i dům zpět a moje rodina a děti mě opět milují. (smích) Je to obrovská úleva.
Animace použitá ve Valčíku je ohromně nezvyklá. Nebyl jsem si jistý, zda je dělána technikou rotoskopu jako filmy Sním, či bdím a Temný obraz od Richarda Linklatera.
Ne, nemám rád rotoskop, a pokud to slovo zmíníte před mými animátory, tak vám fyzicky ublíží. Jsou to sice jen takové slabé počítačové krysy, ale dovedou být násilní. (smích) Obrazy byly původně natočeny v reálu na video. Pak se kreslilo ručně - podle video vzoru! Velká část animace je flashová, dvourozměrná - postavy se skládají třeba z osmi nebo dvaceti kusů, které musíte všechny okénka po okénku animovat samostatně, ale například nohy postav jsme po měsících zkoušení museli předělat do ruční okénkové animace, protože ve flashi to nevypadalo přirozeně a plynule. A já jsem chtěl, aby animace byla co nejpůsobivější, aby nerušila a přiblížila se co nejvíc hranému filmu. Byla to příšerná práce, obzvlášť proto, že animátorů bylo sotva deset a kompletně na počítačích dělalo celý film jen asi dvacet lidí.
Na první zhlédnutí jsem měl dojem, že ze začátku byla animace víc plochá, až postupně se stávala stále více trojrozměrnou. A na konci nás pak uzemníte použitím reálných dokumentárních záběrů z masakru. Kino v tu chvíli úplně ztuhne...
Chtěl jsem, aby byl film atraktivní a takže jsme použili animační techniky s různou plastičností, jsou tam i renderované 3D záběry a efekty, zvláště ve scénách náletů. Ale přese všechno, i když jsem věděl a chtěl, aby si lidi mezi sebou říkali "je to fakt cool film o válce" a lákali tak další publikum, měl jsem pořád na mysli, aby se nevytratilo hlavní poselství. Bylo zabito okolo tří set lidí, většina z nich staří lidé, ženy a děti, nevinné, civilní obyvatelstvo. A chtěl jsem, aby to na konci všem došlo. Reálný obraz chápu jako politické stanovisko, jako způsob, jak otevřít lidem oči. Sám už dnes zase nevidím za těmi obrazy tu hroznou realitu, je to pro mě víc film, umělecké dílo, ale většinu diváků to přiměje mluvit, vzpomínat a svěřovat se.
Musím pochválit i výborný soundtrack - je možné si ho někde v Izraeli či jinde koupit? A jak jste hudbu do filmu vybíral?
Už při psaní scénáře jsem poslouchal hudbu britského skladatele Maxe Richtera a představoval jsem si, jak by ve filmu působila. Nakonec jsem ho kontaktoval přes jeho webovou stránku a velmi rychle jsme se dohodli. Některé věci vás napadnou instinktivně, je to láska na první pohled - a je to to pravé. Co se týče distribuce, starají se o ni Francouzi a ti vydali i soundrack.
Valčík s Bašírem se účastnil klání v Cannes. Viděl jste tam i ostatní soutěžní filmy? Oslovil vás některý z nich?
Nebyl jsem schopný dívat se na jiné filmy, navíc měl spoustu pracovních povinností. Ale teď si to vynahrazuji ve Varech. Viděl jsem už Il Divo od Sorentina, Gomorru od Garroneho a chystám se na Mlčení Lorny od Dardenů, ti jsou vždycky skvělí.
Ve Varech jste byl už před dvanácti lety. Jaký je pro vás rozdíl mezi Cannes a Vary?
Cannes nejsou lidské, je to jako byste byl na cizí planetě. Necítil jsem, že by to tam mělo cokoli společného s mým životem. Ale zároveň je to úžasná zkušenost. Ostatní festivaly nemají tak přísný protokol, ale právě to činí Cannes výjimečným - všechny ty proslovy, procházky na červeném koberci a tak dál, minutu po minutě, dokonce i gesto po gestu máte předepsané.
Vary si skoro zakládají na opaku.
Vary jsou každopádně nejlepší festival, jaký znám, co se týče publika. Jen se podívejte to, jak do sálů chodí úplně obyčejní lidé a jak skvěle na filmy reagují. Cannes je v tomhle elitářské a zároveň násilné místo - váš film mohou velmi brutálně vypískat. Je to jako jít na popravu. Film se tam chápe až s náboženskou důležitostí, znamená tam víc než život. To tady ve Varech jsou všichni hrozně mírní, milí a tolerantní. Lidé jsou tu vlídní i k filmům, které si to nezaslouží.
Jaké téma vás momentálně zajímá, plánujete nějaký nový film? A bude hraný, nebo animovaný?
Neustále sleduji americký nezávislý film, Lynche, Jarmusche, z evropských třeba Kaurismakiho. A u animace miluji Billa Plymptona a Hajaa Mijazakiho. Snažím se to teď všechno nějak vstřebávat a uvědomovat si, jak tyto dvě mé lásky propojit. Mou vysněnou látkou je adaptace Futurologického kongresu od Stanislawa Lema. Už k tomu podnikáme i nějaké kroky s polskou stranou a německými a francouzskými koproducenty. Doufáme, že nebudou problémy s právy, poté, co Američané zfilmovali Solaris a zablokovali si pro sebe i další Lemovy knížky.
