Recenze - Hlavním tahákem letošních Shakespearovských slavností v Purkrabství Pražského hradu je nová inscenace Zkrocení zlé ženy v režii mladého, ale už dostatečně etablovaného Daniela Špinara ozdobeného nálepkou bojovníka s divadelní konvencí.
Po několika šedivých ročnících se dalo čekat, že na Hradě dojde ke kýženému oživení, a předpoklad se víceméně naplnil. Ne snad že by režisér pro známý příběh veronského chlapáka Petruchia, který zkrotí ukřičenou dceru zámožného padovského šlechtice, nacházel neobvyklé interpretace. Naopak, na hledání originálních výkladů dobrovolně rezignoval. Odtud nejspíš plynou výhrady, případně nepochopení některých recenzentů.
Pokusil se však, seč mu síly a imaginace stačily, zachytit renesanční shakespearovskou hravost i živočišnost prizmatem třeštícího 21. století. A především, jak rozmarné letní atmosféře přísluší: odvyprávět komediální lovestory tak, aby byl divák unášen proudem vtípků, gagů a dílčích aktualizací. Počínaje rockersko-raperskou stylizací Petruchia a jeho sluhy a konče třeba noční jízdou novomanželů na zahradním kolečku za použití navigace.
Komedii dělá silné obsazení
Špinar si vzal na pomoc tým spolupracovníků naladěných na podobnou vlnu. Scénografka Iva Němcová vymyslela půvabný motiv skleníku s roztroušenými bedýnkami na ovoce a s dominantní košatou jabloní, na níž dozrávají šťavnaté červené plody, výtvarnice Lucia Škandlíková herce oblékla do kostýmů dle současného "rozbředlého" gusta a Jan P. Muchow vytvořil barevnou hudební stopu, v níž se spojuje tvrdý rockový popěvek s přemírou citací od klasické gershwinovky přes italský popík po chytlavý remix letitého šlágru Tu vuò fà l'americano.
Nebývalou jasnozřivost režisér projevil při výběru herců. Vědom si nutné, a přece hříšně opomíjené podmínky, že pořádnou komedii dělá silné obsazení, vybral si do klíčových, středních i nejmenších rolí vesměs výtečné hráče - připravené črtat hrdiny ve výsostně groteskních konturách a s bohatým využitím pohybové stylizace. Za herecký magnet, díky němuž byla většina repríz dlouho dopředu vyprodána, posloužili Tatiana Vilhelmová a Roman Zach jako Kateřina a Petruchio.
V obou případech trefa do černého. Vilhelmové nezkrotná, a přece zkrocená Kateřina je zběsilá individualistka nasoukaná v triku s provokující výzvou EAT ME. Opovrhuje stádem komických kreatur, které se dvoří její mladší sestře Biance, nepáře se s vlastním otcem, a když to uzná za vhodné, rozežene nevítané hosty s motorovou pilou v ruce. Výmluvná je scéna, v níž se obě sestry protikladných charakterů houpají na zahradních houpačkách. Zatímco husička Bianca se koketně komíhá sem a tam, Kateřina vztekle létá vzduchem, až začne nohama narážet do zadní stěny skleníku.
Ani Petruchiovi a jeho nevybíravým námluvám nemíní Kateřina snadno podlehnout. Jejich první setkání se změní v souboj, tělo na tělo, v němž muž zvítězí jen díky fyzické převaze. Zachův léžerně drsný Petrucchio si to napoprvé přihasí na scénu v kožené bundičce s elektrickou kytarou v ruce; stačí pár slov, gesto, a diváky má rázem na své straně.
Následován je svérázným nohsledem - obrýleným raperem Grumiem. I z této víceméně okrajové role Petruchiovy pravé ruky dokázal Jiří Černý, jinak opora pražského Divadla Komedie, vykřesat výraznou a zábavnou figuru cynického nahrávače s nezbytným jointem v puse.
Permanentní snaha o úsměv
Živost a vzruch do hry vnášejí Biančini neúspěšní amanti, obstarožní Gremio Vladimíra Marka s neposlušnou parukou na hlavě, těžkopádný Hortensio Davida Novotného a poblouzněný Lucentio Vojtěcha Dyka. Nejbláznivější je dvojice rtuťovitých Lucentiových přisluhovačů: zatímco Tranio (Michal Kern) překypuje vášnivou oddaností vůči pánovi, jeho kolega Biondello (Petr Vančura) zůstává zjevně imunní vůči něžnému pohlaví, zato si s chutí listuje v ženských časopisech…
Do stále ulítlejší hry je nakonec vtažen mafián v černých brýlích i bezdomovec s igelitkou v ruce, dočkáme se neodolatelného tanečního čísla tří Petruchiových poskoků i drobných zcizujících vsuvek; třeba když Markův osamocený Gremio neobratně maskuje výpadek v textu. Dílčí schválnosti, jako jsou trpaslíkovské masky v úvodu večera, nemají na svěží vyznění letní komedie výraznější vliv.
Jediná podstatná výhrada se váže k mileneckému páru Kateřininy sestry Bianky a Lucentia, jak je ztělesňují Lucie Štěpánková a známý idol pubertálních slečen Dyk. U obou, i když ve větší míře u partnera, je patrná permanentní snaha vyloudit na tvářích diváků úsměv, jenže co naplat, Štěpánkové chybí odvaha k sebezhození a čitelnější karikatuře, zatímco Dykův projev včetně okázalého střídání hlasových poloh zavání sebestředností a nežádoucí artistností.
Bez ohledu na škrty v textu i na četné slovní, hudební a pohybové vsuvky, představení vyznívá jako divoká a neformální, zato upřímná pocta velkému klasikovi. Celý příběh o zmoudření - spíše než zkrocení - jedné slečny je až překvapivě pietně zachován. Jen je odvyprávěn nevázaněji, než bývá zvykem.
Největší provokace vůči dnešku se tak paradoxně neskrývá ve Špinarově razantním stylu, ale v samém Shakespearovi. Jestliže v autorových časech byla jako cosi nevídaného vnímána Kateřinina nespoutanost, pro diváka v éře rozbujelé emancipace skýtá šok pointa: Kateřinino prozření, pochopení odlišných pozic ve vztahu dvou lidí, i nezbytná pokora vůči partnerovi.
Tatiana Vilhelmová si v poslední scéně bere do ruky mikrofon a závěrečný monolog do něj přednáší s jemným rozechvěním. Po předchozím běsnění trochu nečekaná, ale působivá tečka.
Na letošní shakespearovskou novinku se můžete vypravit směle a bez obav z ušlechtilé nudy nebo promrhaného času.
William Shakespeare: Zkrocení zlé ženy. Překlad: Martin Hilský. Režie: Daniel Špinar. Scéna: Iva Němcová. Kostýmy: Lucia Škandíková. Hudba: Jan P. Muchow. Pohybová spolupráce: Lenka Vágnerová. Premiéra na Pražském hradě, další reprízy v Brně, Ostravě a Bratislavě. Hodnocení: 80 % .
