Akce se odehrává na několika místech od Karlína po Veletržní palác. Jedním z nich je i libeňská synagoga, kde se samostatně prezentuje Adam Vačkář.
Pozornost budil už při studiu na VŠUP; absolvoval v roce 2002. Konec 90. let strávil na univerzitě v Tokiu a do loňska byl studentem na Ecole Nationale Superieure des Beaux-Arts v Paříži.
Dá se říct, že je tzv. umělcem nového typu: dlouhodobě se pohybuje v mezinárodní komunitě, ve svých pracích většinou nápaditě zúročuje hlavně globální vlivy s jistým přesahem a přirozeně se stává součástí prostředí, kde se zrovna nachází.
Jeho práce pro konkrétní místo nese název Open Source. Vačkář do zanedbané synagogy - jak jinak - přišel s projektem, který reaguje na otázku židovství, konkrétně židovských tradic.
Namátkou oslovil rodinu z vesnice odněkud na Karlovarsku a požádal ji, aby postavila tzv. suku tradiční přístřeší, které se váže k pouti Židů z područí Egypta do zaslíbené země. Objekt pak vystavil spolu s videozáznamem toho, jak vznikal.
Což o to, instalace je působivá, ale za vydatného přispění genia loci místa bohužel působí jen emotivně a esteticky. Jinak je poměrně problematická, nerespektuje reálie a tím trochu ztrácí smysl.
Lidé, kteří suku stavěli, nemají žádný přímý vztah k židovství a v podstatě nevěděli, co dělají. Plnili jen přání umělce; asi jako by domorodci v Africe stavěli eskymácké iglú.
Navíc zřejmě dostali kusé informace, proto je otázkou, co vůbec postavili. Suka je provizorní přístřešek, má jít v podstatě o "stan" z tyčí pokrytých větvemi, skrz které musí být večer vidět hvězdy. Kutilové ale ukutili improvizovanou "chajdičku" s umělohmotnou střechou, která má krýt před sluncem.
Příliš specifickou věc úzce vázanou na konkrétní tradice, navíc zmatečně realizovanou, tak vlastně nikdo nemá šanci samostatně rozklíčovat. A to se netýká jen neznalých "nevěrců". I praktikující židé by mohli mít problémy: stánek nevypadá, jak by měl, navíc ani nepatří do synagogy.
Staví se každoročně jako připomínka strastiplné pouti buď doma, nebo blíž přírodě, třeba na zahradě (což se při stavbě na záznamu stalo). Není to ovšem kdykoli, ale jen při Sukotu - Svátku stánků. Ten je týdenní a vždy na podzim, zatímco jarní výstava má zhruba dvojnásobek.
Nesouhlasí tedy podoba, finálně ani místo a čas, o průběhu oslavy se nemá ani smysl bavit.
Vačkářova instalace je bez doplňujícího textu absolutně nečitelná, nemá schopnost adekvátně oslovit sama za sebe, navíc nerespektuje pravidla předobrazu. Nevím jak pro koho, ale pro mě už to je trochu problém. Samotná "intervenční" konfrontace dvou prostředí mi až tak nosná nepřijde - zvlášť, když je výsledek předvídatelný.
Projekt se sice jmenuje Open Source, což je stav systému, který je otevřený a může se dál dotvářet - což může leccos "zamáznout". Ale stejně, padá z toho spíš dojem laboratorního alibismu a intelektuální ekvilibristiky, které nemá Vačkář zapotřebí.
Tahle věc může trochu připomínat nedávnou Wallingerovu instalaci Práh království v Anežském klášteře, ale chybí jí bohužel jasně definovaný duševní potenciál. Je natolik rozvolněná a tím neuchopitelná, že začíná popírat sama sebe.
Když se člověk omezí na základní pojmy jako pouť, židovství, zbytek světa, tradice, symbol, úděl, víra nebo třeba ztráta identity a rozdíly mezi kulturami, vždycky se samozřejmě nějakého toho obsahu dobere, ale co s tím? Bezpočet výpovědí tohoto typu nabízí dneska kde co.
Adam Vačkář: Open Source. Praha, libeňská synagoga, 29. 5.-12.6. v rámci mezinárodního festivalu Tina B.