New York - Ve věku 98 let zemřela v New Yorku sochařka Louise Bourgeois, která patřila k nejvlivnějším umělcům 20. století.
Přes úctyhodný věk si však slávy a poct neužívala tak dlouho, jak by se mohlo zdát. I mezi širší uměleckou veřejností vešla známost až ve svých sedmdesáti - v roce 1982, kdy jí uspořádalo výstavu newyorské Museum of Modern Art. Byla to vůbec první retrospektiva, která v této instituci patřila ženě-sochařce.
V roce 1993 pak zastupovala Spojené státy na benátském bienále, její kariéra vyvrcholila v roce 2007 obrovskou retrospektivou v londýnské Tate Modern. V roce 1995 jí uspořádalo velkou výstavu i pražské Rudolfinum.
Louise Bourgeois se narodila v roce 1911 v Paříži ; v roce 1938 se přestěhovala do New Yorku se svým americkým manželem, historikem umění Robertem Goldwaterem. V roce 1955 získala tamní občanství.
V počátcích se věnovala kresbám a obrazům a malým skulpturám, ale nejznámější jsou její instalace a rozměrné sochy. Její tvorba je spojena s předválečným surrealismem i s primitivním uměním; blízcí jí byli Alberto Giacometti a Constantin Brancusi.
Koketovala s dalšími styly, stejně tak pracovala s nejrůznějšími materiály. Jako jedna z prvních začala vytvářet rozsáhlé instalace a používat "měkké" materiály jako kaučuk. Rozvinula celý „slovníček" forem, témat i motivů, k nimž se vracela.
Jedno ale měly její práce společné: čerpaly z nejhlubších vrstev podvědomí a paměti. Byla v nich ovlivněna psychickými traumaty z dětství, citovou i sexuální frustrací, ale i erotickým vzedmutím v pozdním věku. Sama říkala, že její nejsilnější inspirací byla dlouhodobá nevěra jejího dominantního otce s anglickou chůvou.
Pocit hněvu a zrady se promítly do jejího známého díla Destrukce otce z roku 1974 - obří otevřená ústa sama popisovala jako zobrazení dětské touhy sníst diktátorskou hlavu rodiny během společné večeře. Vždy také přiznávala, že tvorba je pro ni hlavně jakousi autoterapií, a její dílo řazené do proudu feministického umění bylo často vykládáno podle Freuda.
Louise Bourgeois balancovala mezi tragikou a krutým humorem; zobrazovala věci, které člověk obvykle skrývá a které ho pronásledují. Její práce od zavěšených pohlavních orgánů až po obrovské pavouky diváky zneklidňovaly i děsily.
Často vytvářela torza mužských i ženských těl nebo orgánů, ke známým dílům patří také série instalací nazvaných Cely, jež znázorňovaly mučírnu vlastní paměti. Mediálně nejznámější však patrně zůstanou zmínění pavouci, kteří se stali symbolem její pozdní tvorby. Tvorové, kteří ji fascinovali, se stali další paralelou pro dávná traumata i celou krutost lidské existence.
Nezpochybnitelnou ikonou je obří sedmitunová skulptura pavoučice Maman, jež poprvé stála na můstku Turbínové haly v Tate Modern při otevření galerie v květnu 2000. Současně pro tuto událost poprvé pracovala na zakázku, když vytvořila tři obří věže. O sedm let později pak Maman před budovou zvala na zmíněnou retrospektivu.
Francouzský prezident Nicolas Sarkozy po její smrti „vzdal hold velké umělkyni, která nikdy nepřestala usilovat o vyšší pravdu, jež je bohatší ve svých rozporech".