New York - Ve věku 91 zemřel ve středu Jerome David Salinger, spisovatel, který si zajistil slávu svým jediným románem Kdo chytá v žitě (The Catcher in The Rye) z roku 1951.
Patřil k nejznámějším autorům 20. století, přestože od roku 1965 už nepublikoval žádné dílo a od roku 1980 neposkytl žádný rozhovor. Od roku 1963 žil v odlehlém domě v New Hampshiru, kde také přirozenou smrtí skončil jeho život.
Salinger se po většinu svého života vyhýbal médiím a zásadně neodpovídal na telefonáty nebo dopisy od svých obdivovatelů. Sousedé ho před domem zahlédli jen zřídka.
Loni na sebe Salinger upoutal pozornost, když u federálního soudu podal žalobu proti autorovi díla údajně odvozeného z jeho Kdo chytá v žitě. Soud pak vydání "plagiátu" pozastavil a dal hlavní postavě copyright.
Iniciační cesta ze školy
Hrdinou a ironickým vypravěčem ikonické knihy je sedmnáctiletý student Holden Caulfield z New York City, kterého vyloučí z elitní školy v Pencey. Román popisuje třídenní cestu zmateného a nevyrovnaného adolescenta domů, jeho vzpomínky i setkání s různými existencemi.
Kniha přišla v době, kdy fasádu spokojeného života a ekonomického růstu začali paralelně nahlodávat i beatnici. A na půdorysu dospívání otevřela témata ztráty nevinnosti, pocitu odcizení a "falešného světa dospělých". Bezprostřední, tvrdý i zranitelný Holden je citově přitahován k malým, nevinným a nezkaženým dětem; chce být tím, kdo je "chytá v žitě", aby je zachránil před nástrahami světa.
V roce 1953 Salinger v jednom rozhovoru přiznal, že je román "tak trochu" autobiografický, a uvedl: "Moje dětství bylo hodně stejné jako toho chlapce v knize… Byla to velká úleva, že jsem to lidem řekl."
Spisovatel se narodil na Manhattanu, v rodině prosperujícího židovského obchodníka z Polska a matky skotsko-irského původu, která posléze konvertovala. Chladný vztah s otcem a poloviční židovství, s nímž se potýkal, se podepsaly na jeho povaze; už od mládí byl prý podivín a samotář.
Prvotní reakce na jeho slavný román byly velmi rozporuplné - od hodnocení "neobvykle brilantní debut" až po kritiku explicitního jazyka a "perverznosti" hrdiny, který nadává a často mluví o příležitostném sexu a prostituci.
Věčný James Dean
Román měl ovšem hned velký komerční úspěch. V průběhu dvou měsíců od vydání muselo přijít osm dotisků. Třicet týdnů byl na seznamu bestsellerů New York Times. A dodnes je velmi úspěšný: jedné z nejoceňovanějších knih 20. století se prodalo na 65 milionů výtisků v řadě jazyků a ročně k nim přibude okolo 250 000 kopií.
Po krátkém opadnutí zájmu na konci 50. let začal román svým černým humorem i odporem k duchovně vyprázdněnému světu znovu rezonovat v 60. letech, kdy dospívali budoucí hippies. A od té doby je jednou z "biblí mladické revolty" a Holden Caulfield dalším věčným Jamesem Deanem, rebelem bez příčiny.
Kniha, která patří do kánonu americké literatury i "tradice" společenské nonkonformity, neměla vliv jen na čtenáře, ale i na mnohé spisovatele i další umělce - včetně autorů nejnovější generace, jako jsou Michael Chabon nebo Jonathan Safran Foer.
Je proto temnou ironií, že román si při svém zatčení četl Mark David Chapman, vrah Johna Lennona - a uvedl také, že její obsah ho k vraždě motivoval.
Den pro banánové rybičky
Salinger pobýval na vojenské akademii, v roce 1936 začal studovat na New York University, na popud otce byl ve Vídni, po návratu chodil mimo jiné na Columbia University. Již od střední školy začal psát povídky, ale jen několik z nich udal v časopisech, než na jaře 1942 odešel do armády.
Při tažení v Normandii se setkal s Ernestem Hemingwayem, který pracoval jako válečný dopisovatel v Paříži a prý chválil Salingerův talent (oba spisovatelé si poté dopisovali). Na vlastní oči ale Salinger v Evropě viděl také koncentrační tábory a tento hrůzný zážitek i krvavé bitvy na konci války ještě víc nalomily jeho psychiku.
Naštěstí pro literaturu však nebyl tak nevyrovnaný jako Seymour Glass, hrdina jeho ceněné poválečné povídky Den jako stvořený pro banánové rybičky z roku 1948, který se na konci textu zastřelí, protože se nedokáže srovnat s každodenní krutostí i banalitami.
Když pak úspěch románu Kdo chytá v žitě vyvolal velký veřejný zájem o jeho osobu, v duchu svého díla se Salinger zcela stáhl do ústraní a vzdal se všech poct i výhod civilizace. Jeho poustevnický život a dobývání jeho domu novináři dalo vzniknout salingerovskému mýtu.
Tradovalo se, že samotářský autor pracuje 15 hodin denně v betonovém bunkru; přesto postupně přestával publikovat. Po románu přišla asi třicítka povídek a novelek, které vyšly v časopisech či sbírkách a knihách Devět příběhů (1953), Franny a Zooey (1961) či Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte!/Seymour: Úvod (1963).
Salingerovým posledním vydaným dílem je povídka Hapworth 16, 1924, která se objevila v magazínu The New Yorker 9. června 1965 - kritici se prý shodli, že byla velmi špatná. V roce 1996 oznámil malý nakladatel, že se dohodl se Salingerem na jejím přepracování, ale kvůli následné publicitě bylo vydání odloženo.
Salinger s nechtěnou pozorností bojoval velmi urputně. Jednu právní bitvu vedl s životopiscem Ianem Hamiltonem, druhou o to, že byla jeho osoba uvedena v pamětech napsaných jeho bývalou milenkou Joyce Maynardovou a dcerou Margaret Salingerovou.
Stejně tak odmítal i nabídky ke zfilmování románu. Mezi zájemci byli Billy Wilder, Harvey Weinstein i Steven Spielberg. Elia Kazan chtěl román uvést na Broadwayi.
V roce 1999 zmíněná Joyce Maynardová poznamenala, že "jediným člověkem, který kdy mohl hrát Holdena Caulfielda, byl sám J. D. Salinger".
