Recenze - Román Ondřeje Štindla Mondschein má rozporuplnou povahu. Nejvýraznějším dojmem z něj je podivnost, a přitom všechny nesourodé prvky jsou zcela funkční. Na první pohled typický postapokalyptický román, a přitom si na konci čtenář není vůbec jistý. Zjištění, že se v české literatuře objevil text, jenž se vzpírá jednoznačné interpretaci, je však veskrze potěšující.
Časoprostor odpovídá postapokalyptickým žánrovým konvencím - svět se po jistých pěti osudových katastrofách scvrkl do jediného města ohraničeného perimetrem, hranicí, za níž údajně číhají běsnící tvorové jen zdánlivě podobní lidem. Pouze vyvolení si ještě pamatují televizní zprávy o celosvětové zkáze či vzdálené výbuchy na horizontu a první výskyt krvácivé horečky, jež obyvatele Města nepřestává sužovat. Vize vůdce Stana Nikiforova, Prozřetelného, o vítězství nad smrtí a cestě k Novému začátku, se zcela nepokrytě hroutí a stává se svým ironickým odrazem.
Nejde již o antiutopii, protože samotný systém již sám sobě nevěří a lidé tráví čas ve virtuálním světě Dormy, který je kopií jednoho ze zaniklých měst. A není nikdo, komu by na udržení moci či pozdvihování lidí v duchovně vyšší bytosti záleželo. Samotný Stan je znuděný, zklamaný z toho, že lidé nedokázali jeho lehce new ageový sen o probuzení nových duší nezatížených tradičními konvencemi naplnit. Trestá sice provinilce, ale spíše ze setrvačnosti.
Ve městě nicneříkajících jmen
Podivnost proklamovaná v úvodu se projevuje již na rovině zcela nepříbuzných jmen postav - Marta Grodinová, Erik Vilks, Anton Kreuzer, Stan Nikiforov, Larissa Petri, Alfréd Král. Až na Stana a Martu, příslušníky Vnitřního kruhu, byli lidé pojmenováni v rámci Procedury individuálního uzpůsobování pro cestu k Novému začátku.
Slovo „individuální" je zde vysoce paradoxní, neboť proces zahrnoval vymazání vzpomínek a citových vazeb. Ve městě tedy lidé existují pod jmény, která jim nic neříkají, a jediná útěcha je ve fiktivním prostoru Dormy, kde se mohou stát prakticky kýmkoliv, mít rodinu, děti (vyráběné průmyslově ve třech věkově rozlišených verzích), žít. Jen zemřít zde možné není. Nikdo neví, kým je, a vize o nových bozích prosazovaná zpočátku vůdcem je zjevně nedosažitelná. Občany spojuje jen strach z vysoce nakažlivé choroby a naprostá odevzdanost.
Zvláštní je i to, nakolik jsou si podobní tři rebelové, Erik, Anton a Marta, se samotným Stanem. Všichni prošli různými druhy fyzického i duševního utrpení, museli se „probudit do úplné tmy" a s tímto prožitkem žít. Průvodce lidí ke státem povolené sebevraždě Erik je puzen vzpomínkou na pár tónů neznámé melodie, Anton má před očima záhadný nápis Ranténa 14, Marta se zklamala v oddanosti vůči Stanovi a Prozřetelný poté, co skutečně kdysi přemohl smrt, se snaží tuto zkušenost předat i lidem (a opravdu není zcela jasné, nakolik je tato představa jen manipulací a nakolik jde, či spíše dříve šlo, o upřímnou touhu své spoluobčany někam dovést). Zdá se, že právě díky tomuto silnému emocionálnímu prožitku a skutečnosti, že jim utkvělo cosi z minulosti, se jim plochá bezkrevná současnost zadírá pod kůží více než ostatním.
Tuto spřízněnost posiluje i samotné členění románu na tři části a prolog zacílené na různé postavy, všem je dán prostor, čímž se ruší černobílé dělení na kladné a záporné charaktery. Postavy snad vzbuzují lítost a pochopení, ale jejich jednání je neustále problematizováno.
Někým se stát
Zmíněná trojice hrdinů se rozhodne „někým se stát", projít zpět k vlastní minulosti a předat tuto zkušenost jiného ostatním. Jednou ze Stanových tezí je totiž odvrhnout i vzpomínky ve formě literárních konvencí. V jeho vysněném světě už lidé nežijí příběhy, život nemá vzbuzovat touhu, nesmí mít předobrazy v literatuře, protože ty jen brání lidské emancipaci. Odpor k příběhům a slovu obecně zde není motivován jako např. v Orwellově 1984 úmyslem překroutit minulost i přítomnost, ale pohrdáním vším, co probouzí představivost a cit.
Navzdory tomu se ale ani on nedokáže dle vlastních konceptů řídit. Scéna, v níž opilý u ohně vzpomíná na matku, pochutnává si na pečené srně a k tomu cituje T. S. Eliota, jasně ukazuje, nakolik nový svět touží probudit ten starý, obejmout ho a čerpat z něj sílu a jistotu. Osudy hlavních postav včetně Stana se během pouti za hranice města odkryjí, ať už skrze jejich vlastní vyprávění nebo svědectví třetího, čímž se zdůrazňuje důležitost příběhů. Jen Erik Vilks si musí počkat - a další z mnoha paradoxů románu je, že se pravdu o sobě dozví právě od Stana. Text však na tomto místě nekončí, otázka po podstatě lidské povahy a vrozené inklinaci ke zlu nebo touze ovládat druhé se po poslední větě románu vynoří opět stejně naléhavě.
Význam vyprávění se zde projevuje i v rovině metatextové. Ne náhodou jsou klíčové motivy měsíc a jezero, typické atributy romantického fikčního světa. „Nesmíš se nechat, Eriku, je to trik. Zvuky, barvy a vůně, co tě táhnou ven. Pošpiní tě to a zabije. Když podlehneš." Marta varuje svého milence před jeho vlastní podstatou, již měsíc rozechvívá a vábí k sobě. Avšak nejde jen o Erika, měsíc ozařuje většinu významných scén románu a k tomu vytváří protipól k symbolu Nového začátku, k obřímu bledému slunci. Zatímco občané města míří ke slunci, jež však dohasíná, rebelové se vztahují k měsíci, temné, chladné tváři, co se zrcadlí na vodní hladině a představuje vše, čeho nelze dosáhnout.
Melodií textu Ondřeje Štindla tak je a zároveň není Mondschein Sonate - „pilíř repertoáru slečen z lepších rodin" se mění ve světlem luny zalité líčení pouti, jež vede do temnoty a přináší vedle porozumění vlastní minulosti i chlad na odhalené duši. Tuto dvojlomnost, neútěšnost, jež podrývá romantickou adoraci měsíce, posiluje i fakt, že i Stanova tvář připomíná v závěru měsíční krajinu.
Samotné vyprávění se dere vpřed stejně dravě jako putující postavy, je strohé, s množstvím jednoduše juxtaponovaných vět, přesto však je bohaté na detail.
Ilustrace Josefa Bolfa nekopírují děj ani prostředí, spíše prohlubují atmosféru příběhu - ve změti černé, šedé a bílé občas vystupuje obrys, linie, postava či světelný paprsek, ale převažující temnota je pohltí.
Mondschein je román, který podobně jako jeho protagonisté odhodlaně hledá. Hledá hranice žánrů, hledá způsob, jak je překročit, a hledá i odpovídající jazyk. Nutno říct, že na rozdíl od protagonistů má tento proces pozitivní závěr.
