Recenze - Krajina nočního velkoměsta - odosobněného a vizuálně podmanivého prostoru, jemuž vládne nahodilost a kde se hranice mezi snem a skutečností povážlivě rozpíjejí, se stala pro vícero japonských tvůrců zdrojem zneklidňující atmosféry a především herní plochou, na níž mohla být co možná nejbarvitěji předvedena všechna ožehavá kulturně-společenská témata.
Hitomi Kanehara reflektuje pocity části generace mladých Japonců v románu Hadi a náušnice, Haruki Murakami v novele Afterdark zkoumá podoby osamění a pokouší hranice jiných světů. V tempu a ruchu nočního Tokia uplývá i druhý česky vydaný román Rjú Murakamiho Čáry, stejně jako předchozí V polévce miso. Jako by pouze tady bylo možné hledat odpovědi na společensky exponované otázky.
Princip předávky jedinkrát nezakolísá
Rjú Murakami přitom nechce být kouzelníkem provádějícím obecenstvo zákoutími divných nebo exotických světů. Vědomě se pasuje do role diagnostika přikládajícího palec na tep velkoměsta.
"Takový pocit smutku a osamělosti, který zachvátil současné Japonsko po dokončení modernizace, je v celé naší historii něčím naprosto novým, proto jej v dosavadním jazyce a kontextu není možné vyjádřit," vysvětluje v doslovu strukturu Čar. Zároveň tím možná připouští určitou bezradnost při hledání způsobu, jakým tyto jevy zachytit - což se občas promítá i do tohoto románu.
Čáry komponuje jako sled kapitol zaměřených pokaždé na novou postavu. Princip předávky ani jedinkrát nezakolísá: po několika stranách (což je standardní rozsah těchto mikropříběhů) dotyčný potkává svého následovníka a nemilosrdně mizí z očí. Zůstává výhružně znepokojivá atmosféra a nezodpovězené otázky. A v tomto ohledu autorovi těžko cokoli vytknout.
Mukai si rád užívá s prostitutkami. Jasuko si z ulice vodí domů opuštěné dívky. Tošihiko se vzrušuje bitím žen do očí. Minako pravděpodobně dorazí do práce se zpožděním; právě rozkrájela na kousky svého milence. Čiharu bloumá městem a telefonuje neznámým lidem. Nymfomanka Júko miluje Wagnera, slyší a vidí, co se děje v telefonních kabelech…
Kruh, jenž by bezpečně izoloval několik narušených jedinců, ale neexistuje; zřetězení se nekoná. Vlákno štafety se mění v bující neohraničenou strukturu, která pojímá nekonečné množství aktérů, z nichž jsme právě spatřili nepatrný zlomek.
Únik se ukáže být jen novou pastí
Nacházíme se v jádru odhmotněného prostoru živeného vzpomínkami, sny a osamělým utrpením svých obyvatel. V chuchvalci čtvrtí, okruhů a komunikací. Chaos. Hemžení. Čáry.
Tokio pohltilo bytosti různorodého ustrojení a strávilo všemožné existence, které do města uprchly z vnějšku. Jejich únik se ale vzápětí ukázal být jen novou pastí a životy příchozích se začaly odvíjet v nekonečné smyčce. Jediným možným prostředkem komunikace se stalo násilí; brutální týrání splývá se stínohrou, agresivita je rovnocenná estetickému rozjímání.
Rozdíl mezi násilníky a oběťmi je nepodstatný a relativní, stejně jako hranice mezi šílenstvím a normalitou. Sex představuje zboží, jehož obstaráním lze ventilovat agresivitu. Žádnou roli nehraje ani pohlaví, reakce mužů i žen jsou nepředvídatelné, chování animální.
Destrukce je tu přitom zobrazena jako sterilní a exaktní jev či experiment; stává se druhem analýzy. V rámci vyprávění sune děj dopředu, hrozí jej zpřetrhat a zároveň ho paradoxně znovu utváří.
Co z těchto procesů a pohybů hmoty vzejde, zůstává nezřejmé. Město bují mýty a temnými příběhy, které samo vyprodukovalo, ale nedokáže je úspěšně ventilovat. Nabízí pohled do míst, kudy proudí toky dat, i do tělních otvorů. Skutečnost je preparována do nejpodrobnějších detailů. Její rozklad se odehrává na úrovni produkce nekonečných sérií pomíjivých obrázků, z nichž sestávají životy obyvatel tohoto přízračného světa.
Každý má své zvláštní znamení, bizarní fetiš
Reklamní agentury, fotobanky, média, zábavní průmysl. Společnost posedlá informačními technologiemi, zmnožováním a záznamem se transformovala v monstrózní databázi deformací, obludností a absurdit. Každý má své zvláštní znamení, bizarní fetiš, ať už jsou zdrojem jeho zájmu paraziti, indiánské rituály nebo posedlost sledováním druhých.
Sadomaso salóny, lázně, byty boháčů, činžáky, nádraží, kapslové hotely a nekonečná plocha zábavních čtvrtí expandující do tmavých uliček jsou propojeny sítí tepen a vlásečnic telefonních kabelů, monitorů, videí. A právě tato struktura se paradoxně stala synonymem komunikační apokalypsy.
Zahlcenost informacemi, komunikační nesoulad i bezradnost ve způsobu vyjádření se však přenáší na čtenáře. Snaha hovořit najednou o všech nešvarech současné japonské společnosti někdy působí kontraproduktivně.
Navíc autor ani po ohledání oné černé díry nepřipouští možnost zla živícího se z vlastních zdrojů. Kořeny násilí a sebedestrukce racionálně hledá v temné rodinné anamnéze, autoritativním školství, šikaně. Neustálým přepíráním špinavého prádla, o jehož skvrnách už všichni dávno vědí, se pak pracně budovaná a působivá atmosféra občas mění spíš v banální nastavování zrcadla.
Rjú Murakami: Čáry. Překlad Jan Levora. 184 stran. Vydalo Argo, Praha 2009.
| Sex, drogy, rokenrol & beznaděj |
Rjúnosuke Murakami - "enfant terrible" a zároveň jeden z nejvýraznějších představitelů japonské moderní prózy. Doma je jeho popularita srovnatelná se jmenovcem Harukim; oproti němu je ale tento "kronikář ztracené generace" mnohem ponuřejší a realističtější - nebo podle kritiků cyničtější a pornografičtější. Často popisuje násilí, sex i perverze. Jeho hrdinové vedou prázdný život, někdy na hranici zločinu, ale vždy bez iluzí a nadějí.
Jeho debut z roku 1976, novelka Nekonečná téměř průhledná modř, se odehrává v japonském městečku s americkou vojenskou základnou a hrdinové se zajímají jen o "sex, drogy a rokenrol". Kniha se stala bestsellerem a později byla zfilmována; Murakami byl jak autorem scénáře, tak režisérem.
Z roku 1980 je román Děti z nádražních skřínek, z roku 1987 kniha 69 sixty nine: příběh studentů, kteří se v roce 1969 v zapadlém japonském městě snaží napodobit tehdejší studentské nepokoje.
Murakami je autorem řady esejů a i dalších scénářů; působí též jako režisér. Pozornost vzbudil netradičním spiskem Co by se dalo koupit za ty peníze - ve kterém radí, jak by se dalo naložit s obrovskou sumou, kterou japonská vláda v roce 1999 poskytla zadluženým bankám.
Jeho prvním českým překladem byla loni próza V polévce miso (v originále z roku 1997). Hrdinou příběhu je mladík Kendži, který se živí jako průvodce cizinců po tokijských nočních klubech a barech.
