"Jezdil jsem po těch místech systematicky deset let, ale mohl bych to dělat klidně celý život," říká milovník baroka ke knize, do které jeho žena vybrala sto padesát z více než tisícovky fotografií "duchovních míst" v Čechách. Kniha-putování vznikala deset let - od roku 1994, všechny snímky Reich pořídil starými dřevěnými fotoaparáty. Nejnověji budou k vidění do 30. května v Bruselu.
Fotografoval jste hlavně starou architekturu: zámky, kostely, sochy. Charakterizuje Čechy nejvíc právě tohle?
Od roku sedmdesát osm jsem se živil fotografiemi na pohlednice a do turistických knížek. Muselo to být optimistické. Živil jsem se tou prací třináct let, nemohl jsem dělat, co jsem chtěl - bylo to například zaměřené proti církevním stavbám. Přitom jsem viděl věci, ke kterým jsem se chtěl jednou vrátit: barokní stavby propojené s přírodou. Na těch duchovních místech jsem cítil věci, které mohli cítit lidé před třemi sty lety.
Co konkrétně vás zaujalo?
V době zhruba do baroka lidé přírodu okrašlovali, doplňovali a počítali s ní. Když se stavěl zámek nebo hrad, vytvořila se k němu třeba alej. Vesnice i kostel, které byly kolem, měly přesný řád. Stavělo se intuitivně, a přitom dokonale, protože tenkrát byl svět celistvý. Když jsem po těch místech chodil, bylo to pro mě dobrodružství. Nemyslím jednotlivá místa, ale právě celky: například zámek s jezerem.
Jak se pozná v krajině "duchovní místo"?
Každá vesnice měla svůj styl a potom kostel, který byl nad tím. A to je to duchovní. Zvon nebo věž nebyla jen architektura, ale jakási socha, která chránila vesnici. Když dnes jede člověk autem, není v prostoru krajiny, ale v prostoru dopravy - silnice vede, kudy chce. Když se člověk dřív přibližoval vesnici, přibližoval se k tomu duchovnímu, které bylo v krajině nejvýš.
Vyjadřují vaše snímky nostalgii, nebo jste chtěl upozornit na pozapomenutou kontinuitu dějin?
V sedmdesátých letech jsem žil na vesnici, kde se najednou začaly ničit staré cesty a církevní památky, přitom to nebylo nahrazeno něčím lepším; jako fotograf jsem to musel zachytit. Ale musel bych se zbláznit, kdybych měl mít jen nostalgii po minulosti. Ovšem pravda je, že dnešní doba je hodně roztříštěná a technická. Aby člověk žil v nějaké harmonii, potřebuje přiměřené tempo. Nechci být skeptický k naší době, ale lidé žili v minulosti prostě normálněji.
A jak se tedy díváte na digitální fotoaparáty?
Je to určitě levnější a rychlejší, ale není to kvalitnější, na což se zapomíná. Na druhou stranu mě digitál osvobodil od focení křtin a svateb, protože ty si každý dnes fotí sám.
Stačí Vám k focení dobré počasí, nebo se připravujete déle?
Když už jsem našel záběr, který v sobě obsahoval harmonii, neměl jsem často dobré počasí. Dal jsem si proto na ono místo kolík, pak jsem tam hodněkrát chodil a čekal jsem na to počasí.
A na atmosféru?
Ani atmosféru, která se k onomu místu hodí, si člověk naplánovat nemůže, ale není to náhoda. Aby se člověk dostal do bodu, kde jsou všechny věci v harmonii, musí tomu, co fotografuje, dobře rozumět. Dobrá fotografie není jen věc citu, ale také rozumu člověk musí znát historii, aby pochopil, co všechno je v tom kterém místě obsaženo.
Proměnila se česká krajina i během těch deseti let, co jste ji fotil?
Hodně. Krajinu například zaneřádily billboardy. Když jsem byl v Londýně, ve Francii a Belgii, není tam billboard ani jeden. Nedává se také pozor na urbanismus krajiny, nová stavba často poruší celek vesnice. Člověk krajinu potřebuje, nemůže žít jen v halách. Když mám jít do hypermarketu, udělá se mi špatně a dostanu teplotu. Je to fyziologická záležitost.
Řekl jste kdysi, že fotografování je pro vás způsob života...
Kdybych nefotografoval, nebudu mít určité věci vyřešené. V sedmdesátých letech jsem se vrátil z Francie, začal jsem fotografovat místa svého dětství a to mi hodně pomohlo. Nakonec z toho vznikla knížka Mizející Praha.