reklama
 
 

Veronika Bromová: Klišé může být úplně všechno

3. 12. 2008 14:00
Výtvarnice rekapituluje v Domě U Kamenného zvonu

Rozhovor - Její soubor Pohledy z poloviny devadesátých let znamenal na české výtvarné scéně naprosté zjevení. Digitálně manipulované fotografie Veroniky Bromové se s věcnou přesností anatomického atlasu dívaly pod kůži ženského těla. Napůl reflektovaly úskalí sebepoznání a sebeidentifikace, napůl si hrály s feministickými motivy. 

Aktuální cyklus Království, který dal jméno i autorčině retrospektivě v Domě U Kamenného zvonu, však znamená naprostý přerod. Dívá se "dovnitř" jiným způsobem. Veronika Bromová se vydala na "cestu z města" a od rentgenového hi-tech pohledu přeběhla ke hře archetypálních symbolů. 

Hloubka pro ni v tu chvíli ni přestala být předozadní osa"z". Nahradila ji duchovní rozprostraněností, což může to znít jako klišé - ale pokud se někdo rozhodl žít i tvořit v pohádce, klišé jsou povolena.

Jaké je Království Veroniky Bromové, kde leží a kdo v něm kraluje?
Království je jako já a nachází se ve mně i okolo mě všude, kudy jdu. Jsme jedno. Ta bytost, která v něm kraluje, je neuchopitelná a nepopsatelná je vším i ničím … to jsou ale kecičky, že jo?

V Království se můžeš procházet všemi směry, neomezeně. Hranice neexistují, čas plyne a my s ním, je uvnitř všeho, ale není podstatný. Vnímám Království jako symbol ideálního stavu. Království boží na zemi. Prostě pohádka. Jsem jakousi průvodkyní.

Lidé si tě asi pořád spojují hlavně s osobními realizacemi vztaženými k "příběhu těla". Jak se Veronika Bromová ve svém těle cítí dnes a jak se v něm cítila před lety, když vznikala třeba slavná série Pohledy?
Ve svém těle se cítím dobře už léta. Ano, pochybuji občas a říkám si proč zrovna toto tělo? I když jsem dělala Pohledy, taky mi bylo fajn, reagovala jsem asi spíš na obecné věci - jako že o svém těle toho vlastně mnoho nevíme, ty i já i oni. Může nás překvapit ba zaskočit, většinou nás však nějak mile nenápadně upozorní, že se k němu třeba nechováme tak, jak by zasloužilo.

Mainstreamové magazíny používaly a používají počítače k manipulaci a vylepšování žen; tys naopak s její pomocí vytvářela věci, které mnozí označovali za šokující. Byla to "přímá reakce" na jejich svět, nebo tě zajímalo téma tělesnosti ležící pod povrchem, které se začalo objevovat v 90. letech?
Zajímalo mě obojí. To, jak je ženské tělo i tělo obecně prezentováno, co je krásné co ne, co jsou lidé ochotni přijmout ohledně těla i jeho prezentace a co už nestráví. Shledávám v těchto věcech mnoho paradoxů.   

Hodně brzy tě adoptoval feminismus, byla jim právě blízká destrukce obrazu dokonalých žen-objektů. Tvé práce ale přitom nebyly tak úplně oslavou "přirozeného ženství" - tím jsou paradoxně daleko víc současné práce...
Je to tak, že moje práce do kontextů feminismu asi zapadá, ale já tento fakt stále nijak zvlášť neřeším, protože mě nebaví někam zapadat; prostě chci jen dělat to, co dělám a každý či každá mají možnost na mou práci reagovat nebo v ní něco nacházet. Pak je to živé - mám pocit, že když něco někam zapadne, že je to jakoby mrtvé. Moje práce snad obsahuje něco, co by se dalo nazvat oslava života, i když je to občas morbidní, divné nebo směsné.

Z tehdejšího pohledu vypadaly Pohledy jako sociální komentář, ovšem s odstupem se jeví jako naprosto osobní zpracovávání tématu vlastní nahoty. Které z hledisek sama upřednostňuješ?
V Pohledech je nejen nahota moje a mé sestry, je tam život a jeho projev v konkrétním gestu a také odkaz k naší smrtelnosti, ale zajímala mě také hranice reality a fikce, nebo spíš rušení té hranice. To mě zajímá stále i v nových věcech: pohádka a mytologie nejsou spojené jen s dětstvím, pomyslné hranice si stavíme sami - společnost, kultura. Pohledy měly být takovou obyčejnou reklamou na lidské tělo, na ten neuvěřitelný organismus, díky kterému měníme svět, nebo si to myslíme.

Déle než pět let vedeš na akademii ateliér nových médií. Jak moc tvoji tvorbu naopak ovlivňují studenti?
Už jsem tam sedmý rok. Studenti mě ovlivňují stejně tak jako já ovlivňuji je. Jinak to být nemůže. Všichni jsme ve vzájemném objetí, i když to tak někdy nevypadá; je přirozené, že lidé, kteří se spolu intenzivně stýkají, se prostě ovlivňují.

Samozřejmě, že vědomě se je snažím ovlivňovat co nejméně, protože bych ráda, aby si svou cestu našli sami a nekopírovali to, co dělám já. Snažím se jim pomáhat nacházet sebe samé - což zní hrozně nafoukaně, ale takhle vnímám svou úlohu.

Jestli byl pro tebe charakteristický civilizační rámec, teď je tady "cesta z města" - návrat k přírodě, sakralitě a svým způsobem klasickým tématům. Není to už dneska tak trochu klišé, byť je to třeba na osobní úrovni prožitek autentický?
Myslím, že klišé může být úplně všecko. Návrat k přírodě tu byl a bude, pokud tu bude příroda. Věřím, že inteligence přírody a celé téhle živé planety je pro nás nepochopitelná a že jestli něco přežije, tak příroda v nějaké formě - my už u toho možná nebudeme, možná si to nezasloužíme. Taky myslím, že není nad autentický prožitek jednotlivce, to se nedá nahradit nějakým vyučováním, nebo čtením o historii.

Kdy nastal ten zlom? Měl konkrétní impuls? Byla jeho výrazem třeba už výstava fotografií míst a měst? Prostor se musel vyprázdnit, aby mohla přijít "jiná" Bromová?
Ano, to byl asi takový náznak, ale příroda a člověk k sobě zatím patří také, jsou v tom objetí. Myslím, že jsem stále táž Bromová, jen procházím životem, který mi umožňuje vidět věci vždy novým způsobem nebo z jiného úhlu, zaplať pánbůh.

Proměnu ve vyjádření reprezentuje i proměna technologická. V 90. letech jsi byla průkopnicí precizní digitální manipulace, teď jsi od těchto hraničních žánrů přešla k prostému záznamu výjevů, které se odehrávají v náznacích - mimo vizuální názornost, kterou umožňuje digitalizace.
Technologii používám stále jen jako jeden z nástrojů potřebných k vyjádření nějakého vjemu. Používám de facto stále obdobné postupy a technologie slouží jako současný vyjadřovací prostředek, který umožňuje hrát si, posouvat či rozmazávat různé pomyslné hranice reality a fikce. Někdy tyto nástroje použiji, jindy ne, nebo tak, že to nikdo nepozná; není to důležité.

Vyráběla jsi objekty ještě dřív, než přišla rukodělnost do módy. Už jsi s tím přestala?
Naposled jsem realizovala keramický objekt, Hathořinu magickou houbičkovou kabelku. Moc mě potěšil výsledek, ale nebyla jsem to já, kdo ji hnětl, byli to přátelé, kdo ji podle mého návrhu pomáhali realizovat. Tak to bylo s mými objekty vždy: většinou jsem je vymyslela, různí lidé vyrobili různé části a já to pak kompletovala a dotvářela; ráda bych v budoucnu dělala více svýma vlastníma rukama, třeba menší věci. S velkými objekty jsem přestala především proto, že je s nimi trápení… kam s ním? Saatchiho tu nemáme… takže tak. Mám ráda výzvy, které přicházejí a které mě dostávají do nových situací. Teď se rodí představy šperku.

autor: Radek Wohlmuth | 3. 12. 2008 14:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama