Dvě stě padesátistránkovou publikaci, která by se mohla stát stejným bestsellerem jako loňské vzpomínky Miloše Zemana, Havel veřejnosti představil na veletrhu Svět knihy.
Proti pamfletu bývalého předsedy ČSSD je ale text bývalého prezidenta poklidnou reflexí za posledními dvaceti lety naší země a jeho politickou kariérou.
Havel opakuje názory vyslovované už v prezidentském úřadě. Kritizuje ekonomický růst země navzdory morálnímu úpadku a volá po hledání vyššího smyslu bytí.
Nevytváří si pomník, přiznává, že měl ve funkci víc spoléhat na vlastní úsudek než na rady odborníků. "Vzpomínám si, jak mi leccos bylo už tehdy podezřelé, ale neodvažoval jsem se moc křičet."
Neshody s Klausem
Havel si nevyřizuje účty s politickými odpůrci, spíš je ironizuje a sám se prohlašuje za věčného outsidera, který se silnějším soupeřem nechává vmanipulovat tam, kam by se sám nikdy nepostavil.
Otevřeně tu však mluví o neshodách s Václavem Klausem: "Mou prezidentskou kandidaturu sice on i ODS podporovali, ale nebylo to rozhodně z nějaké lásky ke mně, prostě tehdy to bylo obecně očekáváno, a snad žádáno," říká.
A o vztahu s dlouholetým rivalem dodává: "Klaus se snažil mít výhodu prvního tahu, a tak mi to všelijak oslazoval těsně před volbou, abych do funkce nastoupil náležitě schlíplý. Trvale nad něčím na Pražském hradě kroutil hlavou, ne proto, že by mu na té či oné drobnosti tak záleželo, ale prostě z principu."
Na besedě se čtenáři v této souvislosti Havel řekl, že "ohlasy na knihu jsem zatím nezaznamenal, ale očekávám, že někteří, kterým se nelíbí, co tam píšu, už sbírají své síly".
Soukromí i politika
Prosím stručně vznikalo jako písemná odpověď na padesátku otázek Karla Hvížďaly, kterou Havel formuloval převážně během stipendijního pobytu v knihovně amerického Kongresu.
"Dali mi tam místnost, kde jsem si mohl dělat co jsem chtěl a jak jsem chtěl, jen jsem musel do šesti hodin odejít, jinak by mě tam zamkli," popsal loňský pobyt ve Washingtonu.
Právě s Hvížďalou už spolupracoval před dvaceti lety na knize-rozhovoru Dálkový výslech, tehdy odpovědi natáčel na magnetofon a posílal Hvížďalovi do zahraničí. Zatímco Dálkový výslech vyšel v roce 1986 při příležitosti Havlových padesátin, novinka předznamenává jeho sedmdesátiny.
Novinář vede rozhovor chronologicky, začíná v půli osmdesátých let, kdy vyšel Dálkový výslech, gulášovému komunismu se smrákalo na časy, a přesto disent nebyl připraven převzít vládu.
Jedna z kapitol se věnuje i Havlově soukromí. "My jsme neměli moc ve zvyku říkat si milé věci," říká o své první ženě Olze. "Věděli jsme, že jsme tak pevně spolu svázáni a na sobě závislí, že to ani snad nejde devalvovat jakýmkoli komentářem. ... Olga mi říkala, abych se brzy znovu oženil, věděla, že sám být nemohu. Věděl jsem to taky a uvědomoval jsem si, že mám jen dvě možnosti: buď jít za ní, nebo začít nový život." Následuje popis seznámení s Dagmar Veškrnovou a její zásluhy o několikanásobnou záchranu.
"Jsem nervózní, jak bude kniha přijatá," přiznal bývalý prezident, "doposud jsem se skrýval za postavami her nebo musel mluvit diplomaticky, ale tato kniha je velmi upřímná."
Paměti to nejsou
Prosím stručně její autor nazývá koláží nebo trhancem: rozhovor je protkán osobními úvahami, tedy deníkovými komentáři k odpovědím, a vzkazy, které jako hlava státu adresoval spolupracovníkům jako třeba: "Týž zdroj uvádí, že se na mne velmi mrzí, ne-li přímo zlobí Klestil za to, že jsem byl v Sarajevu bez něho. Prý je třeba ho nějak pohladit. Vymyslete, prosím, jak." Ale také: "Pana Řechtáčka prosím, aby mi opravil a naplnil zapalovač a poslal zpět." V nich Havel leckdy dokazuje dramatický smysl pro detail i gag.
"Cítil jsem dluh k veřejnosti, zdálo se mi, že o posledních letech mého života jsem povinen vydat zprávu," vysvětloval Havel důvod vzniku knihy. "Zároveň jsem neměl sebemenší chuť psát paměti, ba dokonce bych to ani neuměl."
Kniha Prosím stručně je připravena ve francouzském překladu, chystá se anglická, italská a polská verze, čeká ji vydání v Německu i USA. Sám Václav Havel nyní odráží úvahy o dlouho očekávané divadelní hře, kterou se chystá napsat už od odchodu z prezidentské funkce v roce 2003.
"Mám ji dost promyšlenou, i když nevím, jestli vůbec bude napsaná a už vůbec nevím, které divadlo by ji mohlo hrát," řekl při setkání se čtenáři na veletrhu Svět knihy.
