Recenze - Stranou vypiplaných mainstreamových koryt i vysoko čnící náročné alternativy se také v českém komiksu tu a tam najde balvánek nějaké obskurnosti. Tok čtenářské lačnosti jej však buď mine, nebo v rychlosti přeskočí, a pak tyto zbloudilosti zpravidla omývají jen kalné vody zapomnění.
Kdo si ještě vzpomene na „gotický western“ Srdce draka z Aluze nebo notně bizarní 3Dčko Gradus? Tu a tam se ale vyskytne bludný balvan, jejž neradno minout – řeč je o Kuriózní lenošce a jiných příbězích Edwarda Goreye.
V samostatné knižní podobě je to poprvé, co se představuje tvorba mašíbla, věčného solitéra a „klasika okrajových žánrů“ Goreye (1925-2000). Do jeho výrazového repertoáru patřila kresba a ilustrace stejně jako návrhy kostýmů nebo divadelní hry; slynul stejnou bravurou v kresbě jako v jazyku. Publikoval malonákladově nebo samizdatem desítky autorských knih, které jsou dnes předmětem téměř hysterického sběratelského zájmu, inspiroval se Vermeerem i animovaným Batmanem.
K jeho odkazu patří komiksové inspirace (například v kultovním on-line stripu Perry Bible Fellowship), filmové citace (včetně Tima Burtona nebo Simpsonů), divadelní či hudební adaptace jeho povídek nebo album The Gorey End od Tiger Lillies, které punkově kabaretní kapela zpracovala na základě jím zaslaných textů.
Absurdita, nadsázka a prolínání forem patřily do Goreyovy běžné výbavy. Není proto divu, že při tvorbě svých autorských knížek zabrousil i na komiksové pole. Pamětníci mohou znát jeho povídku Nezvratný důkaz (Object Lesson) z Revue Smaragd z roku 1969, v roce 2000 pak vyšla jeho Rozšmelcovaná děťátka (The Gashlycrumb Tinies) coby grafická příloha literární revue Aluze.
Nejnovější střípek z jeho širokospektrální tvorby přináší výbor jeho čtyř povídek Kuriózní lenoška a jiné příběhy (nakladatelství Dokořán). Goreyovo semi-komiksové vyprávění tvoří ještě po staromilsku obrázky s popisky pod rámečky; jejich ustálený formát evokuje spíš pohled na jeviště než dynamickou stránkovou kompozici, s níž pracují modernější podoby komiksu.
V Goreyových vyprávěnkách jako by se odehrávala absurdní mikrodramata téměř wildovského rázu – ostatně autor měl divadelní zkušenosti. Václav Cílek, iniciátor Lenošky, nařkl ve své předmluvě Goreye z neodadaismu. Goreyův humor však postrádá radikální, ba agresivní ironii, která je vlastní dada; naopak, pod slupkou absurdnosti se skrývá humor dandyovsky blazeovaný – nechybí mu osten, ale ani elegance.
Gorey tu předvádí mistrovství náznaku a akrobacii nevyřčeného – povídka, která dala sbírce jméno, je přímo nabitá nevázaností a erotičnem, aniž padne jediné hambaté slůvko nebo se odhalí jediná necudná část těla. Mnohé zůstává buď textem nedořečeno, nebo kresebně skryto za okrajem rámečku – proto jsou zdánlivě „jen“ absurdní obrázky nabité dějem.
Jeho postavy se poddávají svým bizarním osudům s odevzdanou melancholií; požitkaří s jakousi předkatastrofickou lačností fin de siècle. Ztepilé figury a grácie v gestu přitom jaksi kontrastují s postupnou dekadencí všech příběhů.
Autor jako by k postavám přistupoval s respektem, leč bez milosrdenství; s cynismem, který nepramení z hlouposti, ale z inteligentní nadsázky. Ve čtenářském zážitku se tak mísí pobavení s lítostí, stylistické rozněžnění s melancholií.
Kuriózní lenoška i díky hřejivé, nostalgické výpravě knihy bude komorní ozdobou nejedné knihovničky; naneštěstí svým rozsahem působí coby ochutnávka – delikatesní předkrm, po němž by měl následovat hlavní chod.
Soudě podle eruptivního potenciálu autora by bylo odkud brát; po otočení poslední stránky se tak žilami rozlévá tichá naděje, že Dokořán nezůstane u jediné sbírky.