Právě skončila mše k Popeleční středě, jíž začíná postní období. Ta bývá v kostele, vedeném farářem a předním českým intelektuálem Tomášem Halíkem, už čtvrtstoletí věnována umělcům.
Farnost, již tvoří převážně pražští vysokoškoláci, se tak hlásí k tradici započaté koncem první světové války v Paříži, kde se sloužila bohoslužba na památku umělců padlých ve válce.
Posledních 11 let je součástí programu umělecká intervence do barokního interiéru Nejsvětějšího Salvátora. Před Josefem Pleskotem se o smysluplné propojení umění se sakrálním prostorem pokusili Václav Cigler, Adriena Šimotová, Stanislav Kolíbal, Michal Škoda nebo Daniel Pitín.
Doprovod modlitby
Při středečním kázání se Tomáš Halík dotkl i Pleskotova díla, kterým je desetimetrové kyvadlo, zavěšené uprostřed hlavní lodi nad hlavami účastníků bohoslužby. Když promluva skončila, lidé v lavicích se postavili. A když každý za sebe začal odříkávat modlitbu krédo, tedy vyznání víry, muž s dlouhým bidlem mocným šťouchem rozhýbal kyvadlo. Dřevěno-železná soustava jako obrovský metronom neslyšně odpočítávala modlitbu.
"Byla to moje umanutost, chtěl jsem, aby kyvadlo souznělo s liturgií," říká sedmašedesátiletý architekt Josef Pleskot, který stál o to, aby se objekt rozkýval právě při krédu. "Je to moment, kdy člověk přechází z osobního vyznání do stavu absolutní vertikality," vysvětluje.
Přání autora přineslo jednu otázku, kterou bylo nutné vyřešit. Při běžné bohoslužbě ve všední den se vyznání víry nemodlí. "Není to ale nezměnitelné, zjistili jsme, že podle církevního práva se to může," dodává autor.
Kyvadlo u Salvátora se proto dá do pohybu při všech bohoslužbách po celou dobu postní.
Zůstane břevno v klidu?
Josef Pleskot sleduje každoroční umělecké intervence v pražském kostele téměř od jejich vzniku. Kurátorem a iniciátorem projektu je jeho spolupracovník z kanceláře AP Atelier, architekt Norbert Schmidt. Ten Pleskota do intervencí už několikrát zval.
Pleskot nápad nejprve odmítal s tím, že u Salvátora se vystavují čistě umělecká díla, nikoli architektonická. Nakonec se však znovu zopakovaná nabídka potkala s nápadem.
"Měl jsem myšlenku na velký objekt, který je na pomezí stability - lability, architektury a umění, horizontality a vertikality. Promýšlel jsem kyvadlo uvádějící do pohybu vodorovné velké břevno, které je nad ním. Když je celá soustava v klidu, tak břevno, které vlastně tvoří vahadlo, je v rovnováze. Zajímalo mě, jestli tak zůstane, i když se kyvadlo rozhoupe. Myslel jsem si, že to tak musí být, že by se nemělo vychylovat nahoru a dolů," popisuje Pleskot.
Domněnku si potvrdil na malém modelu, který ukázal konstruktérovi Vladimíru Janatovi z firmy Excon, s nímž spolupracuje při architektonických realizacích. "Řekl, že by tomu nevěřil, kdyby to neviděl, a pak to s kolegy spočítal. Potom došlo k převodu do velkého rozměru," popisuje autor.
Soustředěný šťouch
Stejně jako odhadl funkčnost mechanismu, byl si prý dopředu jistý i proporcemi. Když kyvadlo poprvé viděl zavěšené v kostele, překvapila ho jiná věc. "Zaujalo mě, jak velkou roli hraje člověk, pokud se to má rozhýbat. Jeho soustředěnost a vyrovnanost. Protože ten šťouch, který se do toho dá, musí být přesný. Mozek, tělo a celá ta soustava musí být v harmonii," líčí Pleskot.
Sám také rozhýbání předmětu zkoušel a zjistil, že při špatném šťouchnutí se kyvadlo dostane do neklidu. "Když se to udělá soustředěně, v harmonii těla, ducha i hmoty, tak se to hýbe plavně a neslyšně."
Josef Pleskot, kterého proslavily například revitalizace průmyslového parku vítkovických železáren v Ostravě, několik realizací v Litomyšli nebo rekonstrukce Lvího dvora na Pražském hradě, má k současnému umění blízko. V holešovickém AP Atelieru, kde sídlí jeho studio, provozuje i galerii.
Kyvadlo také není jeho prvním čistě uměleckým dílem. "Ve Vítkovicích je pod velkou pecí velký plechový objekt, zavěšený na 81 tenkých lankách. Ve větru se trochu pohybuje, je to taková architektonická zbytečnost, která byla udělána, jen aby něco říkala," popisuje Pleskot svou starší práci nazvanou Fénix.
Žádný konkurz
Umělecká intervence v době postní má v kostele Nejsvětějšího Salvátora tradici a také prestiž. Výstavní rada akademické farnosti dokonce "s díky odmítá" žádosti autorů.
"Neděláme konkurz, nedáváme ten prostor všanc. Někdo by mohl chrám zneužít jako dokonalou exotickou kulisu pro prezentaci svého díla. Sami umělce vybíráme a oslovujeme. Někdy se domlouváme roky dopředu," říká iniciátor a kurátor salvátorských výstav Norbert Schmidt.
Podle něj není důležité, aby byl autor praktikující křesťan. "Tu roli hrajeme my, zadavatelé. Nepotřebujeme nějakou ilustraci víry. A navíc, jak říkal Tomáš Halík, u každého velkého umělce je blízkost k duchovním věcem, ke spiritualitě, k nejzákladnějším věcem člověka."
Pleskotovo kyvadlo bude v chrámu Nejsvětějšího Salvátora viset do Velikonoc. Pořadatelé jednají o tom, že by jej následně přenesli do Dolních Vítkovic.
