Představuje reprezentativní výbor prací japonského fotografa Shomea Tomatsu, jednoho z klasiků avantgardního emotivního dokumentu. Výstavu, jejíž premiéra proběhla ve Spojených státech, připravilo a uspořádalo San Francisco Museum of Modern Art ve spolupráci s Japan Society v New Yorku.
Shomei Tomatsu je po Nobuyoshim Arakim, kterého mimochodem zřetelně ovlivnil, další japonskou fotografickou superstar, která se v Praze v relativně krátké době představuje obsáhlou retrospektivou.
Tomatsu (1930, Nagoja) je příslušníkem předválečné generace vychovávané v duchu tradic, absolutní poslušnosti a oddanosti císaři a národu.
Na vlastní kůži zažil nacionalistické válečné vzepjetí, trauma a depresi z kapitulace, atomovou tragédii, poválečný rozklad společnosti pod americkou okupací, ekonomický zázrak i pozvolný vznik její nové integrity. Fotografovat i vyvolávat snímky se naučil sám, když jeho starší bratr po návratu z války přinesl jako "kořist" právě fotografický materiál.
Jeho obrázky jsou esteticky vytříbené, typické dramatickým výrazem postaveným na výrazné kompozici, kontrastu světla a stínu, ale i velkým citem pro zachycení okamžiku. Tomatsu se vždycky uměl dívat; není prvoplánový, jeho snímky si zachovávají emotivní účinnost i lakonickou sdělnost nepřikrášlené reality. Přestože v podstatě do jednoho jsou drobné, disponují přirozenou monumentalitou.
Výstava je časosběrná, ilustruje období od druhé světové války do konce tisíciletí a představuje všechny hlavní cykly a období Tomatsuovy tvorby. Většina z cca 250 především černobílých fotografií malých a středních formátů má původ v 60. a 70. letech.
Expozice je rozdělená do deseti tematických celků - Po válce, Předtím, Atomová bomba, Amerikanizace, Jsem král, Podzemní město, Jih, Po poválečných letech a Kůže národa. Představují nejen citlivý a zainteresovaný náhled zvnitřku na moderní dějiny jednoho velmi specifického národa, ale i sugestivní sociologickou, psychologickou a samozřejmě uměleckou studii.
Tomatsu se vyhýbá oficialitám; hlavními hrdiny jeho snímků jsou většinou běžní lidé - od prostitutek, válečných invalidů a nezaměstnaných přes americké mariňáky, umělce až po sekční šéfy firem. Stejnou působivost mají i specifické veduty, zátiší, krajiny, industriální celky nebo snímky soch a sakrálních obrazů. Náměty jsou ponejvíce civilistní, ale symbolický rozměr je zřejmý na první pohled.
Jestliže jsem se u předchozí rudolfinské expozice (Akné - současná česká malba ze sbírky Richarda Adama) pozastavoval nad úrovní instalace, tady není v tomto ohledu co vyčítat, naopak. Nejenže instalace z výstavy "nevypadává" a tvoří integrální součást, ale dokonce vytváří páteř - nosný prvek - celé expozice. Jinými slovy - je nepřekombinovaná, přesto výjimečně povedená.
Snímky jsou řazené v logickém sledu, nezaplňují všechny stěny, ale fyzicky vytvářejí linii, která se vine všemi výstavními prostory Rudolfina.
Nabízí se paralela políček na fotografickém negativu. Snímky nejsou opatřeny popisky, jen čísly. Není to zapotřebí, protože jednotlivé záběry mluví samy za sebe. Divák se může plně věnovat vizuálnímu účinku a neutopí se v množství informací.
Pokud stojí o detaily ohledně vzniku a parametrů snímků nebo o základní exkurz k jednotlivým cyklům, má k dispozici drobný průvodní katalog. K primární orientaci zároveň slouží výrazné, ale ne rušivé názvy jednotlivých cyklů, netypicky umístěné na podlaze galerie.
Výstavě není co vytknout. Je prestižní, významná v mezinárodním kontextu, má punc objevnosti, protože tak obsáhlá retrospektiva je Tomatsuovou první. Je avantgardní i tradiční zároveň, estetická i v mnoha směrech edukativní. Navíc zpřístupňuje ve zdejším prostoru světově proslulé jméno, které je ovšem u nás prakticky neznámé.
Jak už je tady dobrým zvykem, navazuje na ni množství doprovodných programů a byl k ní vydán obsáhlý katalog. Galerie Rudolfinum tak zase jednou přesvědčivě potvrdila pozici kunsthalle číslo jedna v této republice.
Shomei Tomatsu: Kůže národa/Skin of the Nation. Kurátoři Sandra S. Phillips a Leo Rubinfien. Galerie Rudolfinum, Praha. Výstava se koná do 15. dubna.