Bývaly tu vystaveny osobní věci a obrovské fotografie Hodži, jehož tvrdá stalinistická vláda v letech 1941 až 1985 odřízla Albánii od zbytku světa. Diktátor sice rozšířil gramotnost a zdravotní péči, většinu lidí ale nechal živořit, popravil tisíce politických vězňů a jeho pracovními tábory modelovanými po vzoru sovětských gulagů prošlo až 200 tisíc osob, napsala BBC.
Hodža na přelomu 50. a 60. let minulého století odmítl kritiku sovětského vůdce Josifa Vissarionoviče Stalina, což vedlo k roztržce se Sovětským svazem. V roce 1968 na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy pak Tirana toto seskupení opustila a zkoušela se přiblížit Číně. Nakonec se dostala do úplné izolace.
Ta se však netýkala samotného diktátora. "Zatímco obyčejní Albánci hladověli, Hodža s manželkou si užívali přísunu italských salámů, francouzských vín, západních cigaret a využívali služeb francouzských lékařů. Dle odhadů vlastnili několik domů, 25 ledniček, 28 barevných televizorů a 19 telefonů," konstatoval britský deník Guardian.
I proto se Albánci hned po pádu režimu v roce 1991 začali zbavovat tisíců betonových bunkrů, které Hodža posedlý představou útoku NATO nebo Varšavské smlouvy stavěl podél pobřeží a hranice, stejně jako jeho soch. Osud muzea, kde se nacházela vůdcova třímetrová mramorová socha, však dlouho zůstával nejasný.
Nakonec se revitalizace ujal renomovaný čtyřiašedesátiletý nizozemský architekt Winy Maas se studiem MVRDV. Nyní může budova hostit stovky mladých Albánců, kteří by se chtěli vzdělávat v oblasti počítačových technologií a programování. Podle albánské vlády je nově vzniklé školicí středisko výsledkem snah o užší propojení balkánské země s Evropskou unií.
Původní architekti, mezi nimiž byla i Hodžova dcera Pranvera, navrhli budovu ve tvaru pyramidy oslavující zemřelého vůdce jako egyptského faraona. Muzeum dokončili v roce 1988, tři roky po Hodžově smrti a dva roky před tamním pádem komunismu.
Jeden z původních kurátorů muzea Leon Çika říká, že už když byl objekt dokončen a v celé východní Evropě se začínaly hroutit režimy ovládané Sovětským svazem, tušil, že půjde o poslední pomník starého režimu.
Stěny muzea, které připomínají paprsky a při nynější rekonstrukci byly zachovány, v dalších letech mimo jiné využívaly albánské děti jako skluzavku, neboť ve městě toho času neexistovala náležitě vybavená dětská hřiště.
Zrekonstruovaný kruhový exteriér nyní tvoří regulérní schodiště, po kterém mohou návštěvníci vystoupat a užít si panoramatický výhled na Tiranu, z níž se za poslední tři dekády stalo moderní rušné město.
V interiéru se nacházejí až téměř ke stropu navršené bloky, které budou sloužit jako učebny.
Albánci se dlouho rozcházeli v názorech na to, jak s budovou naložit. Někteří s ohledem na Hodžův represivní odkaz prosazovali zbourání, jiní ji naopak chtěli zachovat v původní podobě coby architektonickou památku. "Nemůžeme nadále udržovat budovu, kde je přítomen duch diktátora," řekl například v roce 2011 místopředseda parlamentu Enkeleid Alibeaj.
Po pádu režimu byly vůdcovy ostatky přesunuty z pyramidy na hřbitov. Budova postupně hostila noční klub, televizní stanici, a dokonce i představitele NATO při zásahu aliance, který měl v roce 1999 za cíl ukončit válku v sousedním Kosovu.
"Byla to architektonická památka jako žádná jiná," řekla Ilda Qazimllariová, ředitelka investic na tiranské radnici. "Na druhou stranu, původní myšlenkou bylo mauzoleum na oslavu Hodži, a proto lidé chtěli vymazat jediný symbol, který zůstal z komunistických časů," dodává.
